ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.244.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 244/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. J. H. , zastoupené JUDr. Vlastimilem Marhanem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672, proti žalovanému Ing. J. H. , zastoupenému JUDr. Františkem Scholzem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 127/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 7. 2016, č. j. 18 Co 307/2016-213, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 7. 2016, č. j. 18 Co 307/2016-213, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 4. 2016, č. j. 8 C 127/2015-199, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému potvrdit spolu se žalobkyní souhlasné prohlášení o vzniku práva společného jmění manželů ke specifikovaným nemovitostem ve smyslu §66 vyhlášky č. 357/2013 Sb. (výrok I.). Dále v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně dalších nemovitostí, k nimž se žalobou uplatněný nárok rovněž vztahoval (výrok II.). Žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalovanému v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 16 940 Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení podle kritéria procesního úspěchu ve věci uvedeného v §142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů právního zastoupení advokátem v rozsahu pěti úkonů právní služby po 2 500 Kč, přičemž výši mimosmluvní odměny stanovil z tarifní hodnoty 35 000 Kč podle §9 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále „advokátní tarif“.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného, jež směřovalo pouze proti výroku o nákladech řízení, usnesením ze dne 29. 7. 2016, č. j. 18 Co 307/2016-213, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku o nákladech řízení změnil a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 8 712 Kč (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 1 270, 50 Kč (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze žalobou vymezeného předmětu řízení jako nahrazení projevu vůle žalovaného spočívajícího v povinnosti potvrdit souhlasným prohlášením vznik práva k nemovitým věcem, podle něhož by do katastru nemovitostí byly specifikované nemovité věci zapsány jako předmět společného jmění žalobkyně a žalovaného. Aplikaci §9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu shledal – na rozdíl od soudu prvního stupně – nepřípadnou, neboť žalované nahrazení projevu vůle nesměřovalo ke vzniku, změně či zániku práva nebo právního vztahu. Prohlášení pro potřeby katastrálního úřadu takové právní účinky nemá. Nejedná se o nahrazení projevu vůle například k uzavření kupní smlouvy týkající se nemovité věci, kdy uvedení kupní ceny představuje její podstatnou náležitost a je v ní přímo vyjádřeno. Výši mimosmluvní odměny za právní zastupování advokátem stanovil odvolací soud podle §9 odst. 1 advokátního tarifu, tj. z tarifní hodnoty 10 000 Kč ve výši 1 500 Kč za jeden úkon právní služby.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Důvod přípustnosti dovolání vymezil odkazem na §237 o. s. ř. a má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a zároveň se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žádá, aby se dovolací soud vyjádřil k aplikaci konkrétního ustanovení advokátního tarifu upravujícího výši mimosmluvní odměny ve věcech o nahrazení projevu vůle, jež nesměřuje ke vzniku, změně či zániku právního jednání, jehož předmět je ocenitelný, a soud má současně dostatečný skutkový podklad k tomuto ocenění. Zároveň označil rozhodnutí dovolacího soudu a Ústavního soudu (konkrétně se jednalo o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2014, a nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1332/07, a ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 712/01), s nimiž je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, pokud jde o posouzení ocenitelnosti předmětu řízení, jsou-li jimi movité či nemovité věci, které jsou ze své podstaty věcmi penězi ocenitelnými.
Žalovaný uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) při aplikaci ustanovení §9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu soudem prvního stupně a §9 odst. 1 advokátního tarifu soudem odvolacím. Má za to, že výše mimosmluvní odměny za jeho zastoupení advokátem měla vycházet z §8 odst. 1 advokátního tarifu.
Odvolacímu soudu vytkl, že se v poměrech aplikace §9 odst. 1 advokátního tarifu nezabýval tím, zda je předmět řízení penězi ocenitelný. Upozornil na možnost jej stanovit na základě čtyř znaleckých posudků předložených již v řízení před soudem prvního stupně. Nemovité věci, jichž se požadované nahrazení projevu vůle mělo týkat, byly těmito posudky oceněny na částku 2 476 050 Kč. Tato částka pak představuje tarifní hodnotu, od níž se odvíjí stanovení výše mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ve výši 18 220 Kč plus 21% DPH. S ohledem na počet úkonů právní služby, které v řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím jeho zástupce vykonal, žalovaný navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně stanovil částkou 112 046 Kč a výši nákladů odvolacího řízení částkou 22 409,20 Kč.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237, §238 o. s. ř.).
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, jež bylo publikováno pod č. 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (je rovněž přístupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách dovolacího soudu www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud vyložil, že „za podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. je od 1. 1. 2013 dovolání přípustné (s přihlédnutím k omezením podle §238 o. s. ř. ) též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení.“ Dovolatel od uvedeného data může napadnout rozhodnutí odvolacího soudu toliko v několika, popřípadě i v jediném, výroku, přičemž se nutně nemusí jednat o výrok ve věci samé či o výrok procesního charakteru, kterým bylo o žalobě rozhodnuto jiným způsobem (například výrok o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby). Vždy ovšem platí, že dovolatel je povinen řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.), která se rovněž posuzuje i z pohledu naplnění hodnotového censu [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, jež bylo publikováno pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že „pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli podle dovolání odepřely.“
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3727/2013 (a rovněž i v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1906/2015, ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 251/2015, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3858/2014, a ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5321/2016, která na citované usnesení odkazují, popřípadě přiměřeně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1176/2014), dovolací soud vysvětlil, že u každého peněžitého plnění je třeba přípustnost dovolání posuzovat zvlášť tehdy, vycházejí-li z odlišného skutkového, popřípadě procesního, základu.
V usnesení ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016 (toto rozhodnutí bylo dne přijato občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud uvedl, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání tvoří náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím jeden celek, a proto se sčítají, neboť přípustnost dovolání nemůže být závislá na nahodilé okolnosti, zda odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím jedním nebo více výroky.
V poměrech projednávané věci odvolací soud rozhodl dovoláním napadeným usnesením o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 8 712 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 1 270,50 Kč. Žalovaný v dovolání žádá, aby mu na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně byla přiznána částka 112 046 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částka 22 409,20 Kč. S ohledem na zmíněný judikatorní závěr vyjádřený v usnesení ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, jež s ohledem na publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek bude v posuzované otázce ovlivňovat dosud nejednotnou praxi dovolacího soudu, je třeba pro účely naplnění hodnotového censu nároky na náhradu nákladů řízení, vycházejí-li ze shodného argumentačního základu, sčítat. Dovolání směřující proti oběma nákladovým výrokům usnesení odvolacího soudu je proto podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně – ze zákona – přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel nastolil jako otázku v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou použití odpovídajícího ustanovení advokátního tarifu pro zjištění výše mimosmluvní odměny za zastupování advokátem ve věcech žalob na nahrazení projevu vůle, který nesměřuje ke vzniku, změně nebo zániku právního jednání.
Podle §9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu částka 35 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech žalob na projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku právního jednání, jehož předmět je penězi neocenitelný.
Aplikace citovaného ustanovení je v první řadě podmíněna tím, že předmět řízení nelze ocenit. Vedle této podmínky může ovšem být mimosmluvní odměna ve výši 2 500 Kč za jeden úkon právní služby stanovena jen tehdy, je-li v řízení uplatněn nárok na vydání rozhodnutí, které by ve smyslu §161 odst. 3 o. s. ř. nahradilo projev vůle účastníka právního jednání, jež konstituuje, mění či ruší právní poměr. Takovým typickým právním jednáním, jak správně uvedl odvolací soud, může být kupní smlouva, k jejímuž uzavření může být dán za smluvní stranu soudním rozhodnutím souhlas. Je zřejmé, že v takové situaci by nepřicházela v úvahu nejen aplikace §9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu, ale zcela zřejmě ani aplikace §9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť předmět řízení s ohledem na uvedení kupní ceny by byl penězi ocenitelný.
V posuzované věci ovšem žaloba žádající vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost potvrdit spolu se žalobkyní souhlasné prohlášení o vznik práva společného jmění manželů ke specifikovaným nemovitostem ve smyslu §66 vyhlášky č. 357/2013 Sb., k založení, změně či zániku právního poměru nesměřuje. Soudní rozhodnutí má nahradit souhlas žalovaného deklarující již existující právní poměr k nemovitým věcem – společné jmění manželů. Prohlášení obsahující tento souhlas by bylo podkladem pro provedení změny příslušného zápisu v katastru nemovitostí. V něm je totiž, jak žalobkyně tvrdí v rozporu se skutečným právním stavem, k nemovitým věcem zapsáno výlučné vlastnické právo žalovaného.
Jakkoliv musí dovolací soud zachovávat zdrženlivost vyjadřovat se k právním otázkám, jejichž řešení mu není dovoláním účastníka řízení otevřeno, v poměrech projednávané věci je zcela zřejmé, že žalovaný nárok, s nímž žalobkyně, jak ostatně soud prvního stupně správně vysvětlil, nemohla věcně obstát (zejména proto, že jím byl obcházeno řešení procesními prostředky, které jsou způsobilé ve sféře soukromého práva postavit otázku vlastnického práva k nemovitých věcem nabytým jedním z manželů za trvání manželství najisto), lze právě toliko pro účely rozhodování o nákladech řízení (stanovení výše mimosmluvní odměny za zastupování advokátem) k žalobám deklarujícím již existující právo či právní poměr připodobnit. S ohledem na tuto skutečnost nevidí dovolací soud žádný důvod, aby reagoval na otázku určení konkrétního ustanovení advokátního tarifu upravujícího výši mimosmluvní odměny ve věcech o nahrazení projevu vůle, jež nesměřuje ke vzniku, změně či zániku právního jednání v situaci, kdy žalobní žádání není co do svého obsahu žalobou o nahrazení projevu vůle vedoucí ke vzniku, změně nebo zániku právního jednání, ale požadavkem na určení, že určité právo či právní poměr již existuje. Pro řešení takové otázky (jako dosud neřešené) nemůže být přípustnost dovolání založena. Řešení otázky procesního práva, podle kterého ustanovení advokátního tarifu se určuje výše mimosmluvní odměny ve věcech žalob na určení existence práva či právního poměru, týká-li se toto určení nemovité věci, však již judikatura Nejvyššího soudu soudní praxi konstantně nabízí.
Dovolatel rovněž namítal, že odvolací soud stanovil výši mimosmluvní odměny za zastupování advokátem podle §9 odst. 1 advokátního tarifu, aniž by ovšem přihlédl k tomu, že předmět řízení je penězi ocenitelný, k čemuž měl k dispozici náležitý skutkový podklad. Prostřednictvím této námitky žalovaný vymezil důvod přípustnosti dovolání spočívající v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího; tato námitka činí dovolání ve vztahu k výroku I. usnesení soudu prvního stupně přípustným a rovněž i důvodným. Jak bude dále uvedeno, v tomto rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (a rovněž Ústavního soudu) a je založeno na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §8 odst. 1 advokátního tarifu není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku.
Podle §9 odst. 1 advokátního tarifu nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč.
Podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu se částka 35 000,- Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního úkonu, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné.
Podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu se částka 50 000,- Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech uvedených v odstavci 3 písm. a), jde-li o právní vztah k podniku, nemovitosti, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví.
Odvolací soud stanovil výši mimosmluvní odměny za zastupování žalovaného advokátem v řízení před soudem prvního stupně podle §9 odst. 1 advokátního tarifu na částku 1 500 Kč za jeden úkon právní služby. Vyšel přitom z tarifní hodnoty předmětu řízení dané částkou 10 000 Kč. Správnosti tohoto postupu nemůže dovolací soud přisvědčit, neboť aplikace citovaného ustanovení je shodně jako užití §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu podmíněna tím, že hodnotu věci nebo práva nelze vyjádřit v penězích, popřípadě že ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.
Ústavní soud považuje právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, za součást práva na spravedlivý proces (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 259/05, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000; tyto nálezy, stejně jako dále citované jsou přístupné na http://nalus.usoud.cz ). Právo na přiznání náhrady nákladů řízení také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tím, že obecný soud náhradu nákladů ve výši stanovené v příslušné právní normě účastníku nepřizná, odepře mu tím právo zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 2811/08). Z judikatury Ústavního soudu nelze rovněž přehlédnout závěr, že přiznání náhrady nákladů řízení podle nesprávného ustanovení advokátního tarifu je způsobilé zasáhnout do základního práva na legitimní očekávání nabytí majetku (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 2886/07).
Dovolací soud se k problematice stanovení výše mimosmluvní odměny za zastupování advokátem pro poměry sporů o určení existence práva či právního poměru, zejména práva vlastnického, opakovaně vyjadřoval. Dospěl k závěru, že primárně je nutné vycházet z §8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu cena věci v době započetí úkonu právní služby. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci vyjádřit v penězích, nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je nezbytné za tarifní hodnotu věci považovat fixní tarifní hodnotu podle §9 advokátního tarifu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 4/2016, str. 118).
Použití §9 odst. 1 advokátního tarifu je tak možné pouze tehdy, pokud nelze zjistit hodnotu věci, která je předmětem sporu, nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Je-li předmětem řízení nemovitá věc, je již z povahy také ocenitelná (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1332/07). Proto u nemovité věci nelze v zásadě hovořit o její neocenitelnosti, což platí například pro řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci. I pokud je nemovitá věc předmětem řízení pouze zprostředkovaně (v řízení o určení vlastnického práva) aplikaci §9 odst. 1 advokátního tarifu mohou odůvodnit výhradně nepoměrné obtíže spojené se zjišťováním ceny.
Hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi tehdy, jestliže z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 4/2016, str. 118, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015). Ve věcech, v nichž z obsahu spisu má soud k dispozici uvedený právně relevantní podklad oceňující hodnotu nemovité věci, nelze zásadně ani v řízení o určení práva či právního poměru k nemovité věci §9 odst. 1 advokátního tarifu aplikovat.
V projednávané věci učinil odvolací soud právně kvalifikační závěr o přiléhavosti užití ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu bez toho, aby přihlédl v plném rozsahu k dispozici právní normy vtělené do citovaného ustanovení, tj. zda jeho aplikace není vyloučena tím, že nemovité věci, jichž se žalobní žádání týkalo, jsou ocenitelné na základě skutkového podkladu (čtyř znaleckých posudků) založeného v soudním spisu, tedy, že absentuje podmínka, že „hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.“ Za tohoto stavu je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. byl žalovaným uplatněn právem.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné a Nejvyšší soud shledal, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř., podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. června 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu