ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2721.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2721/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) M. M. a b) A. M. , obou zastoupených Mgr. Miroslavem Fotrem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, proti žalovaným: 1) J. M. a 2) L. M. , oběma zastoupeným Mgr. Hanou Zabadalovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Vrchlického 2541/19, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 1499/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. června 2016, č. j. 38 Co 546/2013-453, ve znění opravného usnesení ze dne 3. února 2017, č. j. 38 Co 546/2013-479, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 203 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaných Mgr. Hany Zabadalové, advokátky se sídlem v Hodoníně, Vrchlického 2541/19.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2013, č. j. 5 C 1499/2005-340, zřídil ve prospěch vlastníků budovy, umístěné na pozemcích parc. č. 1777/17, parc. č. 1777/18 a parc. č. 1777/19 v obci a k. ú. S. věcné břemeno spočívající v povinnosti vlastníků pozemku parc. č. 1777/17 v k. ú. S. strpět umístění části stavby nacházející se na pozemku parc. č. 1777/17 v k. ú. S., a to v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu ze dne 23. 11. 2011, č. 625-279/2011, vyhotoveném M. L. (dále jen „příslušný geometrický plán“), který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.), uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné náhradu za zřízení věcného břemene 5 130 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 6. 2016, č. j. 38 Co 546/2013-453, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se zřizuje věcné břemeno ve prospěch vlastníků budovy, která je součástí pozemků parc. č. 1777/17 a parc. č. 1777/18 v obci a k. ú. S., spočívající v povinnosti vlastníků pozemku parc. č. 1777/17 v obci a k. ú. S. strpět umístění části stavby, která je součástí pozemku parc. č. 1777/17, terasy, která je součástí pozemku p. č. 1777/15, zádveří u budovy, která je součástí pozemku parc. č. 1777/20, a přístupového chodníku, který je součástí pozemku parc. č. 1777/20, vše v obci a k. ú. S., a to v rozsahu vyznačeném v příslušném geometrickém plánu, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.), ve výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 10 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
Odvolací soud opravným usnesením ze dne 3. 2. 2017, č. j. 38 Co 546/2013-479, opravil výrok I. svého rozsudku tak, že zřídil věcné břemeno ve prospěch vlastníků budovy na pozemku parc. č. 1777/17 a parc. č. 1777/18 v obci a k. ú. S., spočívající v povinnosti vlastníků pozemku parc. č. 1777/17 strpět umístění části stavby na pozemku parc. č. 1777/17, zádveří na pozemku parc. č. 1777/33, terasy u budovy na pozemku parc. č. 1777/32 a přístupového chodníku na pozemku parc. č. 1777/20, který je vyznačen šrafováním, vše v obci a k. ú. S., a to v rozsahu vyznačeném v příslušném geometrickém plánu, který je nedílnou součástí rozsudku.
Proti „opravnému usnesení, kterým se opravuje výrok I. rozsudku odvolacího soudu“, podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř. Podrobně rozebírají skutkové okolnosti případu. Vytýkají soudům, že se vůbec nezabývaly skutkovým stavem věci, neprovedly jejich návrhy na provedení důkazů, nijak nezohlednily jejich námitky, tvrzení a doložené skutečnosti a zaměřily se pouze na vyřešení otázky věcného břemene ve prospěch vlastníka stavby. Domnívají se, že úvahy odvolacího soudu jsou zjevně nepřiměřené skutkovému a vlastnickému stavu, nesouhlasí s nepřiměřeně nízkou náhradou za zřízení věcného břemene ve výši 10 000 Kč. Navrhují, aby dovolací soud změnil výrok I. rozsudku odvolacího soudu tak, že „právní otázku hmotného práva posoudí a vyřeší jinak, rozhodnutím o odstranění stavby, nebo zákonné a spravedlivé úpravy vztahů mezi vlastníkem stavby a vlastníkem stavbou dotčených pozemků.“ Stran rozhodnutí o náhradě nákladů řízení navrhují, aby dovolací soud věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby celou věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření poukazují na vady dovolání, kdy žalobci podali dovolání toliko proti opravnému usnesení, a nikoliv proti rozhodnutí ve věci samé, nadto žalobci ničeho nebrojí proti nesprávnému právnímu posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a souladné s judikaturou dovolacího soudu. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení.
Podle §164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že jen takové opravné usnesení vydané odvolacím soudem podle §164 o. s. ř., které se týká výroku rozhodnutí odvolacího soudu, má následky uvedené v ustanovení §240 odst. 1 větě druhé o. s. ř., tj. že od jeho doručení znovu běží lhůta k podání dovolání [srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 1993, sp. zn. 7 Cdo 60/93 (uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 14, ročník 1994)]; uvedené platí samozřejmě za předpokladu, že se oprava týká dovoláním napadeného výroku rozhodnutí odvolacího soudu [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3454/2009, nebo ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 21 ICdo 66/2014 (dostupná na www.nsoud.cz) ].
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
V dané věci byl rozsudek odvolacího soudu ze dne 9. 6. 2016, č. j. 38 Co 546/2013-453, žalobcům doručen dne 24. 6. 2016, takže dovolací lhůta uplynula dne 24. 8. 2016. Opravným usnesením ze dne 3. 2. 2017, č. j. 38 Co 546/2013-479, které bylo dovolatelům doručeno dne 15. 3. 2017, pak došlo k opravě toliko výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pročež nová dovolací lhůta mohla počít běžet toliko vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Jestliže přesto dovolatelé v dovolání vyjadřují námitky i proti jiným výrokům rozsudku odvolacího soudu (nesouhlas s výší náhrady za zřízení věcného břemene a nesouhlas s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení), je dovolání proti nim opožděné.
Dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu pak není přípustné z toho důvodu, že dovolatelé v dovolání nevymezili žádnou právní otázku přípustnosti dovolání, jíž by se měl dovolací soud zabývat, taková otázka pak nevyplývá ani z jeho obsahu, v němž dovolatelé obsáhle popisují skutkový stav tak, jak se podle nich odehrál. Ostatně dovolatelé uplatňují nepřípadné dovolací důvody, neboť nepřípustně rozporují zjištěný skutkový stav a ve zcela obecné rovině vytýkají soudům nižších stupňů vady řízení, tím však pomíjejí, že jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustné, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 2. srpna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu