ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2946.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2946/2017-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. S. , zastoupené JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem v Plzni, B. Smetany 2, proti žalovanému L. Ch. , zastoupenému JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 279/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2017, č. j. 56 Co 564/2016-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Václava Koreckého, advokáta se sídlem v Plzni, B. Smetany 2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 3 C 279/2015-75, určil, že žalobkyně je vlastnicí části pozemkové parcely označené geometrickým plánem Ing. Daniela Eberleho ze dne 15. 7. 2015, č. 409-31/2015 jako pozemková parcela, zapsané pro obec P. a katastrální území D. u S. na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště P. (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 39 922,50 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. 2. 2017, č. j. 56 Co 564/2016-99, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. S odkazem na §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) vymezil důvod přípustnosti dovolání spočívající v požadavku na jiné posouzení právní otázky dovolacím soudem oproti posouzení přijatému soudem odvolacím. Klade otázku, zda je zachována dobrá víra držitele věci i tehdy, má-li možnost se ve stavebním řízení seznámit s údaji o sporné hranici sousedních pozemků, a zda jedná s běžnou opatrností, pokud se s podklady o takové hranici, které jsou mu ve stavebním řízení k dispozici, neseznámí. Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně označila dovolání za nepřípustné. Uvedla, že žalovaný v rozporu s §237 o. s. ř. nevymezil žádnou otázku hmotného či procesního práva, jejíž řešení odvolacím soudem by měl dovolací soud přezkoumat. Taková otázka se pak nepodává ani z obsahu dovolání. Dále připomněla, že žalovaný nesprávně uplatňuje důvod přípustnosti dovolání spočívající v požadavku na odlišné posouzení věci dovolacím soudem, a vysvětlila, že správně se uvedené hledisko váže k potřebě změny - odlišného posouzení – právní otázky již dříve dovolacím soudem řešené. Dovolání pak není rovněž přípustné s ohledem na uplatněné skutkové námitky a námitky směřující proti správnosti hodnocení provedených důkazů. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).
Dovolání není přípustné již jen proto, že dovolatel řádně nevymezil žádné ze čtyř zákonem vymezených hledisek přípustnosti dovolání upravených v §237 o. s. ř. Tvrzení, že že právní otázka dobré víry držitele věci má být za určitých ve věci jedinečných skutkových okolností oproti odvolacímu soudu posouzena dovolacím soudem jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za potřebné připomenout, že rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně se při řešení otázky dobré víry žalobkyně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nijak neodchýlily.
K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000. Uvedl, že „oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se uvádí, že „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008).
Soudy v nalézacím řízení, pokud jde o požadavek zachování běžné opatrnosti žalobkyní při možnosti seznámit se s tvarem či velikostí vlastněného pozemku a držené části nad rámec vlastnictví z katastrální mapy, jež byla k dispozici pro účely dvou stavebních řízení, přiléhavě poukázaly na závěr vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1733/2012. Dovolací soud v tomto rozhodnutí přijal závěr, že je sice odůvodněn požadavek, aby nabyvatel pozemku porovnal text smlouvy se svou představou o identitě pozemku, který chce na základě smlouvy nabýt, nikoliv ale nezbytný požadavek, aby text smlouvy a svou představu porovnal s katastrální mapou nebo se zaměřením hranic pozemku. Tak přísný požadavek nelze na nabyvatele pozemku klást, nejsou-li pro to zvláštní důvody (pochybnosti). Tento závěr, jenž navazuje na předchozí judikaturu dovolacího soudu, který v ní konstatoval, že „oprávněnou držbu nemůže sama o sobě vyloučit skutečnost, že se držitelé při nabytí nemovitostí nepřesvědčili o hranici jimi nabývaných pozemků podle operátů tehdejší evidence nemovitostí“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1984/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000), tak znamená, že omyl o geometrickém a polohovém určení pozemku může být omluvitelný. Pomocí logického argumentu a maiori ad minus pak lze dovodit, že oprávněnou držbu nemůže narušit situace, kdy oprávněný držitel se v průběhu výkonu držby (v poměrech projednávané věci až cca po pěti letech po nabytí vlastnického práva a držby části cizího pozemku) v souvislosti s existencí jiného řízení neseznámí s tvarem či výměrou vlastněného a skutečně drženého pozemku, ledaže by šlo o řízení, jehož závěry jsou pro určení výměry pozemku či průběhu vlastnické hranice významné.
Nelze rovněž přehlédnout, že u žalobkyně nemohla být vyvolána pochybnost o její oprávněné držbě části cizího pozemku (a tedy o potřebě seznamovat se s údajem z katastrální mapy) ani z hlediska způsobu nabytí vlastnického práva k chatě s pozemkem a k pozemku. Pozemky s chatou žalobkyně zdědila po svém otci, tedy na základě nabývacího titulu bezúplatné povahy od osoby blízké. Nejvyšší soud přitom v rozsudku ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, vyložil, že z hlediska běžné opatrnosti je jistě rozdíl v přístupu nabyvatele v případě, kdy je mu věc prodávaná za úplatu cizí osobou a v případě, kdy ji získává bezúplatně od nejbližších osob z jejich déletrvající držby. Dobrá víra žalobkyně v to, že část cizího pozemku drží po právu, tedy že je jejím oprávněným držitelem, byla posilována, jak správně uzavřel odvolací soud, i tím, že užívala po celou vydržecí dobu pozemek a spornou část pozemku v hranicích vymezených plotem postaveným žalovaným v roce 1986. Lze proto na uvedenou situaci vztáhnout i závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4822/2014, že „obecné zkušenosti odpovídá názor, že se plot nachází na hranici spolu sousedících pozemků.“ Je sice pravdou, že uvedený závěr je poněkud relativizován konstatováním, že umístění plotu nemůže byt výlučným hlediskem pro posouzení dobré víry držitele, nicméně ve prospěch žalobkyně hovoří v poměrech projednávané věci i další skutečnosti, o nichž byl podán výklad výše.
V této věci je dále významné, že žalobkyně užívala část sporného pozemku nerušeně po celou vydržecí dobu, aniž by žalovaný proti takovému stavu nějakým způsobem zasáhl. Ostatně ve vztahu k žalobkyni žalovaný ani netvrdil, že by nedostatek její oprávněné držby spočíval v tom, že by ji se skutečným průběhem vlastnické hranice a s důvody, pro které jím postavený plot této vlastnické hranici neodpovídá, seznámil. Popsaný stav i podle judikatorních závěrů dovolacího soudu přisvědčuje zachování oprávněné držby (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2010).
Namítal-li žalovaný, že žalobkyně nejednala s běžnou opatrností, pokud nezjistila, že výměra drženého pozemku je o 83 m2 větší (o 15% výměry vlastněného pozemku) než odpovídá výměře uvedené v jejím nabývacím titulu, pak ani tato skutečnost není sama o sobě důvodem pro zánik oprávněné držby. Poměr výměry nabytého a drženého pozemku je jen jednou z okolností, která je u oprávněného držitele zkoumána. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě významný i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu. V hraničních případech může být dobrá víra zachována i tehdy, je-li výměra drženého pozemku i o 50% větší než výměra uvedená v nabývacím titulu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1384/2010). Z uvedených souhrnných závěrů vyplývá, že hledisko poměru držené a nabyté výměry pozemku nelze posuzovat izolovaně a absolutizovat je.
Citoval-li žalovaný z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12, jenž je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz , pomíjí, že ve věci posuzované Ústavním soudem činil rozdíl ve výměře drženého a nabytého pozemku 849 m2, a rovněž přehlíží, že v tomto nálezu Ústavní soud rovněž uzavřel, že jeho úvahy, které žalovaný cituje poněkud nekorektně, „přirozeně neznačí, že by snad právní předchůdci stěžovatele měli přeměřovat pozemky a chodit se dívat do katastrálních map apod. Jde jen o otázku, zda rozdíl mezi nabývanými a skutečně drženými pozemky byl natolik značný, že by to běžně opatrní nabyvatelé museli vnímat, pokud by se o výměru převáděných pozemků přiměřeně zajímali.“
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu