ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3058.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3058/2017-429
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. K. , zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Jankovcova 1518/2, proti žalované N. I. , zastoupené JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 9, o zaplacení 4 000 000 Kč s příslušenstvím a o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 212/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2016, č. j. 72 Co 409/2014-368, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2016, č. j. 72 Co 409/2014-368, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 C 212/2011-111, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 4 928 262,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 26. 5. 2011 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladu řízení ve výši 477 032,14 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že účastníci uzavřeli smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů ze dne 21. 7. 2010, kterou vypořádávali jak jejich společné jmění manželů (dále též „SJM“) podle §24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, pro účely rozvodu jejich manželství, tak i jejich podílové spoluvlastnictví k nemovitostem. Tato smlouva je absolutně neplatná jako celek, neboť předmětem této dohody učinili účastníci i pozemky, jejichž vlastníky v době uzavření smlouvy nebyli, a sjednaná cena nebyla u jednotlivých nemovitostí nijak specifikována; ostatně nedošlo ani k zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Jelikož účastníci uzavřeli neplatnou smlouvu, na jejímž základě žalobce plnil a uhradil za žalovanou kupní cenu ve výši 4 000 000 Kč z hypotečního úvěru, který si vzal žalobce a sám jej splácí, takže se jedná o jeho výlučné finanční prostředky, a jelikož byla dále z prostředků SJM účastníků uhrazena na kupní cenu za bytovou jednotku v k. ú. D. B. (dále jen „předmětná bytová jednotka“) částka 1 856 525 Kč, z níž žalobce požaduje ½, tedy č ástku 928 262,50 Kč, vzniklo žalované na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve výši 4 928 262,50 Kč, a proto žalobě v celém rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 4. 2015, č. j. 72 Co 409/2014-243, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že žalovaná v průběhu odvolacího řízení podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 žalobu na vypořádání SJM účastníků, z jejíhož obsahu vyplývá, že se žalovaná (v daném řízení žalobkyně) domáhá mimo jiné vypořádání předmětné bytové jednotky a zůstatku pohledávky ze smlouvy o hypotečním úvěru uzavřené mezi účastníky a Volksbank CZ, a. s. dne 23. 9. 2010, jenž je předmětem řízení i v této věci. Úvěrovou smlouvu uzavřeli oba účastníci za trvání manželství ještě předtím, než uzavřeli smlouvu o zúžení rozsahu SJM ze dne 29. 11. 2010 a jejím předmětem učinili výhradně předmětnou bytovou jednotku, takže odvolací soud neměl důvod domnívat se, že se nejedná o společný závazek účastníků. Proto je třeba jej jako takový vypořádat v rámci komplexního vypořádání majetku patřícího do společného jmění bývalých manželů rozsudkem soudu, což ovšem není možné učinit v řízení v této věci, neboť případným vyhověním požadavku žalobce na úhradu plnění, které vynaložil po zániku SJM na uhrazení závazku věřiteli, který vznikl za trvání manželství, by došlo k obcházení zákona. V daném případě zahájení řízení o vypořádání SJM, byť toto řízení bylo zahájeno později, než řízení v projednávané věci, brání tomu, aby bylo pokračováno v řízení v této věci. Vzhledem k tomu odvolací soud napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil.
K dovolání obou účastníků Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 2. 2016, č. j. 22 Cdo 4338/2015-316, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že pokud odvolací soud posoudil žalobou uplatněný nárok jakožto jednu z položek tvořících zaniklé SJM účastníků a zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil pro překážku litispendence, neboť po zahájení tohoto řízení podala žalovaná k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 žalobu na vypořádání SJM účastníků, nerespektoval svým rozhodnutím ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ohledně překážky litispendence, podle níž se zastavuje řízení později zahájené. Jestliže pak odvolací soud v této souvislosti poukázal na skutečnost, že žalobou „dochází k obcházení §149 a násl. občanského zákoníku“, nebylo dovolacímu soudu zřejmé, proč svůj úsudek spojil se zastavením řízení, a nikoliv se zamítnutím žaloby. Dovolací soud dále odvolacímu soudu vytkl, že se řádně nevypořádal s otázkou, zda měla obě řízení ve skutečnosti stejný předmět řízení, když nebylo najisto postaveno, které položky náležející do SJM účastníků, které v rámci své žaloby uplatnila žalovaná, jsou předmětem zde probíhajícího řízení. V této souvislosti zdůraznil, že ve zde probíhajícím řízení žalobce svůj nárok na zaplacení částky 4 928 262,50 Kč s příslušenstvím uplatnil s tvrzením, že tyto finanční prostředky byly poskytnuty na předmětnou bytovou jednotku z jeho výlučného vlastnictví, nikoliv z prostředků SJM účastníků; to se týká minimálně částky ve výši 4 000 000 Kč, která měla být podle tvrzení žalobce poskytnuta z jeho výlučných prostředků získaných prostřednictvím úvěru na výlučný majetek žalované. Pro úplnost dovolací soud poukázal na skutečnost, že pokud je jedním z bývalých manželů podána žaloba na vypořádání jejich zaniklého SJM, konzumuje se tím i žalobní právo druhého účastníka domáhat se vypořádání. Podá-li druhý účastník stejnou žalobu v době, kdy je řízení již zahájeno, je na tuto žalobu třeba pohlížet jako na procesní návrh v již zahájeném řízení; tímto duplicitním návrhem není zahájeno řízení, a není namístě řízení o něm proto zastavovat.
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 26. 9. 2016, č. j. 72 Co 409/2014-368, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 4 928 262,50 Kč s úrokem z prodlené z této částky ve výši 7,75 % ročně od 26. 5. 2011 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně posoudil smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů ze dne 21. 7. 2010 jako absolutně neplatnou pro neurčitost, neboť jí byly vypořádány věci, které již účastníkům nepatřily nebo u nichž došlo k novému označení; z celkové částky 5 000 000 Kč, kterou se žalobce zavázal zaplatit žalované, pak není zřejmé, jaká část z uvedené sumy se vztahuje právě k vypořádávanému SJM a jaká část připadá na finanční vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k pozemkům. Z dokazování zároveň vyplynulo, že částka, kterou žalobce po žalované v projednané věci požaduje zaplatit a která zároveň představuje závazek vyplývající z hypotečního úvěru, z něhož jsou účastníci podle smlouvy s Volksbank CZ, a. s. zavázání společně a nerozdílně, sestává nejen z výlučných finančních prostředků žalobce, ale i z prostředků spadajících do SJM účastníků (1 859 525 Kč), a protože vypořádání SJM je nedělitelné, bude třeba jej jako takové vypořádat v rámci komplexního vypořádání majetku patřícího do SJM bývalých manželů, což ovšem není možné učinit v této věci, neboť případným vyhověním požadavku žalobce na úhradu plnění, které vynaložil po zániku SJM na uhrazení závazku věřiteli, který vznikl za trvání manželství by došlo k obcházení zákona. Předmětný závazek ostatně učinila součástí vypořádání sama žalovaná v řízení o vypořádání SJM, které je však vedeno u jiného prvostupňového soudu, a to u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 70/2014.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky doposud v judikatuře dovolacího soudu nevyřešené. Zdůrazňuje, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený v dané věci. Dále pokládá otázku, zda „je závazek týkající se majetku, který v době vzniku tohoto závazku byl ve vlastnictví třetí osoby a až po vzniku tohoto závazku jej nabyl do svého výlučného vlastnictví jeden z manželů, závazkem spadajícím do společného jmění manželů“. Zdůrazňuje, že závazek z úvěrové smlouvy ze dne 23. 9. 2010 byl zřízen výhradně za účelem financování koupě předmětné bytové jednotky, která podle smlouvy o zúžení SJM měla náležet výhradně žalované, takže vůle účastníků zcela nepochybně směřovala k tomu, aby závazek z úvěrové smlouvy nespadal do SJM účastníků; to potvrzuje skutečnost, že žalovaná na tento úvěr ničeho neplnila a „veškeré splátky šly z výlučných prostředků žalobce“. Podle žalobce není rozhodné, kdy došlo k uzavření úvěrové smlouvy, neboť tento závazek se týká majetku, který v době uzavření úvěrové smlouvy (a tedy v době vzniku závazku) patřil třetí osobě a ke kterému měla žalovaná nabýt vlastnické právo teprve v budoucnu. Naopak pro posouzení právní povahy závazku je podstatná vůle obou účastníků v okamžiku jeho vzniku a skutečnost, že se předmětná bytová jednotka, k níž se tento závazek váže, stala výlučným vlastnictvím žalované; opačný výklad by podle žalobce vedl k nespravedlnostem. Jestliže pak žalovaná namítá, že smlouva o zúžení SJM je rovněž neplatná, nelze s tím souhlasit, přičemž ani odvolací soud k takovému závěru nedospěl. Jako další klade otázku, zda „je skutečnost, že žalobou uplatněný nárok na zaplacení peněžité částky z titulu bezdůvodného obohacení sestává částečně z uplatnění požadavku na náhradu toho, co bylo z výlučného majetku investováno na společný majetek manželů, důvodem pro zamítnutí žaloby jako celku“. Zdůrazňuje, že odvolací soud žalobu zcela zamítl, ačkoliv jen u žalobní částky 928 262,50 Kč dospěl k závěru, že měla tvořit součást SJM. U zbylé částky (4 000 000 Kč) však k tomuto závěru nedospěl. Jelikož se jednalo o prostředky z výlučného závazku žalobce, měl odvolací soud (za předpokladu, že částka 928 262,50 Kč byla skutečně vynaložena ze SJM účastníků) rozsudek soudu prvního stupně potvrdit alespoň do částky 4 000 000 Kč a případně zbytek žaloby zamítnout. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření vypořádává s jednotlivými dovolacími námitkami, poukazuje na pochybení, jichž se měl v daném řízení dopustit již soud prvního stupně. Ohledně otázek přípustnosti dovolání zdůrazňuje, že k nim již existuje rozsáhlá judikatura, proto by dovolání mělo být odmítnuto. Smlouva o hypotečním úvěru na částku 4 000 000 Kč byla uzavřena za trvání manželství a jsou z ní zavázáni oba účastníci. Má za to, že se jedná o společný závazek, na který nedopadá §143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. Zdůrazňuje rovněž, že žalobce věřiteli celou jím požadovanou částku doposud nezaplatil. Ostatně nemovitosti, na které byl úvěr použit, jsou součástí SJM, neboť i smlouva o zúžení rozsahu SJM účastníků by měla být požadována za neplatnou. Uvedené je pak třeba zohlednit i v rámci další otázky předestřené v dovolání. Jednotlivé částky použité na předmětnou bytovou jednotku nelze od sebe navzájem rozdělovat. Pokud by bylo možné posoudit žalobcův nárok jako bezdůvodné obohacení, pak je třeba zdůraznit, že by vzniklo až zaplacením jednotlivých splátek úvěru; žalobce však do nastalé koncentrace řízení v tomto ohledu nenavrhl žádný důkaz, takže neunesl svou důkazní povinnost. Byť žalovaná „ne zcela souhlasí se všemi úvahami odvolacího soudu“, má za to, že rozhodl správně. Vymezený rozsah řízení spadá do vypořádání SJM a není bezdůvodným obohacením. Vzhledem ke stavu řízení a k tomu, jak se doposud dokazování ubíralo, nemůže být věc vrácena soudu prvního stupně s tím, že ji má projednat jakožto vypořádání SJM. Takový postup by byl zcela nepraktický, když již probíhá řízení u místně příslušného Obvodního soudu pro Prahu 5. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Žalobce se v replice vypořádává s jednotlivými námitkami žalované. Především zdůrazňuje, že se žalovaná ve vyjádření nepřípustně pouští do skutkových otázek, polemizuje s názorem, že jí soud prvního stupně neumožnil uplatnit další položky vypořádání SJM, když zdůrazňuje, že soud měl vyjít z vymezeného předmětu řízení. Nesouhlasí ani s tím, že jím nastolené otázky již byly v judikatuře vyřešeny a k otázkám se znovu podrobněji vyjadřuje. Setrvává na svém návrhu, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 23. 2. 2016, č. j. 22 Cdo 4338/2015-316, žalobce svou žalobou uplatnil vůči žalované dva procesní nároky. Za první žalobce uplatnil nárok na zaplacení částky 4 000 000 Kč s tvrzením, že tato částka, kterou získal z poskytnutého úvěru na základě smlouvy ze dne 23. 9. 2010, byla v jeho výlučném vlastnictví, načež byla bez právního důvodu použita ve prospěch žalované na nákup předmětné bytové jednotky. Za druhé žalobce v žalobě uplatnil nárok na vypořádání částky ve výši 1 856 525 Kč, která měla být z prostředků náležejících do SJM účastníků použita taktéž na nákup předmětné bytové jednotky, přičemž se žalobce domáhal, aby mu žalovaná nahradila ½ této č ástk y. Jelikož se jedná o dva samostatné nároky, je nezbytné posuzovat přípustnost a důvodnost dovolání ohledně každého z nich zvlášť.
Ve vztahu k prvně uplatněnému nároku namítal žalobce nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v usnesení ze dne 23. 2. 2016, č. j. 22 Cdo 4338/2015-316, jakož i skutečnost, že odvolací soud zamítl žalobu jako celek, ačkoliv celá žalovaná částka se netýkala požadavku na náhradu toho, co bylo z majetku náležejícího do SJM účastníků investováno na výlučný majetek žalované.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť nebyl respektován závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 23. 2. 2016, č. j. 22 Cdo 4338/2015-316.
Jak dovolací soud zdůraznil, žalobou byly vůči jedné žalované uplatněny dva samostatné nároky, došlo tedy k jejich objektivní kumulaci v jedné žalobě. Přestože byl odvolací soud na tuto skutečnost upozorněn již v derogačním usnesení, v rozhodnutí ji řádně nereflektoval, ba dokonce ve vztahu k nároku na zaplacení částky 4 000 000 Kč, který se opírá o tvrzení, že žalobce má za žalovanou pohledávku, spadající do jeho výlučného vlastnictví, a nikoliv do jejich společného jmění manželů, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku vůbec nevysvětlil, proč byla žaloba zamítnuta i v tomto rozsahu.
Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že „z provedeného dokazování navíc vyplynulo, že částka, kterou žalobce po žalované v projednávané věci požaduje zaplatit, a která zároveň představuje závazek vyplývající z hypotečního úvěru, z něhož jsou účastníci podle smlouvy s Volksbank CZ, a. s. zavázáni společně a nerozdílně, se sestává nejen z výlučných finančních prostředků žalobce, ale i z prostředků spadajících do SJM účastníků (1 856 525 Kč), a protože vypořádání SJM je nedělitelné, bude třeba jej jako takové vypořádat v rámci komplexního vypořádání majetku patřícího do společného jmění bývalých manželů, což ovšem není možné … učinit v řízení v této věci, neboť případným vyhověním požadavku žalobce na úhradu plnění, které vynaložil po zániku SJM na uhrazení závazku věřiteli, který vznikl za trvání manželství, by došlo k obcházení zákona“.
Jestliže měl odvolací soud za to, že i o tomto nároku nelze rozhodnout pro tvrzené obcházení řízení o vypořádání SJM účastníků, je nutno zdůraznit, že případnou výhradní pohledávku jednoho manžela za druhým manželem nelze považovat za investici (vnos) ze SJM na výhradní majetek jednoho z manželů ani za investici z výlučného majetku jednoho z manželů na majetek náležející do SJM. Jelikož podle žalobních tvrzení tento nárok nemá spadat do SJM účastníků a ani z jiného důvodu se společného jmění manželů přímo nedotýká, jedná se o samostatný nárok, který je na vypořádání SJM zcela nezávislý, a proto jej nelze v rámci řízení o vypořádání SJM zohlednit [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2027/2010 (uveřejněný pod č. C 8 626 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 999/2006 (uveřejněný pod č. C 4 621 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 (uveřejněné pod č. C 7 923 v Souboru)]. Dovolacímu soudu tak není zřejmá úvaha odvolacího soudu, proč by uplatnění tohoto nároku mělo zakládat obcházení řízení o vypořádání zaniklého SJM účastníků.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud tím, že pro údajné obcházení řízení o vypořádání SJM účastníků odmítl věcně posoudit nárok žalobce na zaplacení částky 4 000 000 Kč uplatněný s tvrzním, že se jedná o jeho výlučnou pohledávku za žalovanou, zatížil své rozhodnutí vadou, v jejímž důsledku se dopustil ústavněprávního deficitu denegationis iustitiae . Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl tak uplatněn zcela právem.
V další fázi řízení bude proto na odvolacím soudu, aby se žalobcem uplatněným nárokem na zaplacení 4 000 000 Kč s příslušenstvím znovu zabýval a vyšel ze žalobních tvrzení, jak zdůraznil dovolací soud již v předchozím derogačním rozhodnutí v této věci, a zkoumal, zdali žalobce disponuje tvrzenou pohledávkou za žalovanou.
Dovolací soud podotýká, že pro nadbytečnost se nezabýval žalobcem předestřenou otázkou, zdali tvrzená pohledávka byla ve výlučném vlastnictví žalobce či tvořila SJM účastníků, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není na této otázce založeno; to však nevylučuje, že se s ní bude muset vypořádat odvolací soud v další fázi řízení.
Rovněž ve vztahu k druhému žalobou uplatněnému nároku na vypořádání částky 1 856 525 Kč s argumentací, že se jedná o investici z prostředků náležejících do SJM účastníků na výlučný majetek žalované, z níž dovolatel požadoval zaplatit jednu polovinu, namítal dovolatel nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v usnesení ze dne 23. 2. 2016, č. j. 22 Cdo 4338/2015-316.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť i v tomto případě nebyl respektován závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 23. 2. 2016, č. j. 22 Cdo 4338/2015-316.
Ve vztahu k tomuto nároku odvolací soud v napadeném rozsudku uzavřel, že spadá do vypořádání SJM, které je nedělitelné, pročež jej bude třeba vypořádat v rámci komplexního vypořádání majetku patřícího do společného jmění bývalých manželů, což ovšem s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 19 Co 503/2010, není možné, neboť by případným vyhověním požadavku žalobce na úhradu plnění došlo k obcházení zákona. Předmětný závazek ostatně učinila předmětem vypořádání sama žalovaná v řízení o vypořádání SJM, které je však vedeno u jiného prvostupňového soudu, a to u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 70/2014.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud respektoval závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 23. 2. 2016, č. j. 22 Cdo 4338/2015-316, v tom ohledu, že tentokrát již neshledal překážku litispendence, ve zbylém rozsahu však závazný právní názor respektován nebyl.
Dovolací soud předně zdůrazňuje, že svou formulací v uvedeném usnesení: „Za této situace pak není dovolacímu soudu zřejmý další závěr odvolacího soudu, že by tímto postupem žalobce ‚došlo k obcházení zákona (§149 a násl. obč. zák.)‘, jestliže svůj úsudek o obcházení zákona spojil odvolací soud nikoliv se zamítnutím žaloby, ale se zastavením řízení zjevně z důvodu nedostatku podmínky řízení spočívající v překážce zahájeného řízení.“ nijak nenaznačoval, že původní rozhodnutí odvolacího soudu bylo ve své podstatě správné a že jen mělo být formálně rozhodnuto jinak (že řízení nemělo být zastaveno, ale mělo dojít k zamítnutí žaloby). Závěr o obcházení řízení o vypořádání SJM, k němuž se v napadeném rozsudku odvolací soud přiklonil, nemůže totiž obstát ani při zamítnutí žaloby, když dovolacímu soudu ostatně není ani zřejmé, v čem by toto obcházení řízení o vypořádání SJM mělo spočívat.
Dovolatel v žalobě nazvané „žaloba o vydání bezdůvodného obohacení a o náhradu plnění vynaloženého ze společného majetku manželů ve výši 4 928 262,50 Kč“ mimo jiné zdůraznil, že z prostředků náležejících do SJM účastníků byly na nákup nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalované použity finanční prostředky ve výši 1 856 525 Kč, z nichž pro sebe požadoval, aby mu byla nahrazena jejich ½, tj. 928 262,50 Kč. Ačkoliv ne všechny v žalobě obsažené formulace mohly být dostatečně srozumitelné, je nezbytné žalobu posuzovat podle jejího obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), z něhož lze podle názoru dovolacího soudu jednoznačně poznat, že dovolatel v žalobě uplatnil nárok na vypořádání investice z prostředků náležejících do SJM účastníků na výlučný majetek žalované, který se ve shodě s §149 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), vypořádává v rámci vypořádání SJM účastníků. Jelikož v okamžiku podání žaloby nebylo doposud vedeno žádné jiné řízení o vypořádání zaniklého SJM účastníků, žalobce uvedeným žalobním návrhem v podstatě uplatnil nárok na vypořádání SJM účastníků.
Na řádnosti uplatnění nároku na vypořádání SJM ničeho nemění skutečnost, že žalobce navrhl vypořádat v rámci soudního řízení toliko jedinou položku – vnos ze společného majetku na výlučný majetek žalované, ačkoliv v té době mělo být součástí SJM daleko více věcí, práv či jiných majetkových hodnot, neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu předmětem soudního vypořádání SJM jsou toliko věci, práva a hodnoty, jejichž vypořádání navrhnou účastníci řízení do 3 let od zániku společného jmění manželů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2003 (uveřejněný pod č. C 2 098 v Souboru), ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (uveřejněný pod č. C 2 943 v Souboru), ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006 (uveřejněný pod č. C 5 061 v Souboru), či ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 (uveřejněný pod č. C 8 045 v Souboru)]. Svou podstatou tak jde o návrh částečné vypořádání SJM, o jehož přípustnosti v soudní praxi nepanují žádné pochybnosti.
Rovněž na věci nic nemění, že návrh na vypořádání společného jmění manželů byl podán u místně nepříslušného soudu, když místně příslušným měl být Obvodní soud pro Prahu 5, neboť manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 1. 2011, č. j. 6 C 137/2010-42 [srovnej §88 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 10. 2012]. Na tuto skutečnosti totiž bylo možné procesně snadno reagovat, a to prostřednictvím vyloučení této části řízení k samostatnému projednání s následnou možností postoupení věci místně příslušnému okresnímu soudu; nutno však zdůraznit, že podle obsahu spisu soud prvního stupně svou místní nepříslušnost neshledal a že ani žalovaná námitku místní nepříslušnosti včas nevznesla (srov. §105 o. s. ř.).
Posouzení žalobního návrhu jakožto požadavku na vypořádání SJM pak nebrání ani skutečnost, že žalobce v tomto řízení uplatnil i nárok na zaplacení úroků z prodlení; s tímto návrhem se totiž lze vypořádat v rámci věcného posouzení.
Jestliže tedy žalobce – i přes ne zcela precizní formulace ve svých podáních – řádně uplatnil nárok na vypořádání SJM u soudu prvního stupně, nelze mu klást k tíži, že soud prvního stupně nebyl případně schopen tuto skutečnost řádně rozeznat a v souladu se zásadou iura novit curia je třeba zacházet s žalobním nárokem na zaplacení 928 262,50 Kč jako nárokem na vypořádání vnosu ze SJM na výlučný majetek žalované. K závěru o obcházení ustanovení obč. zák. o vypořádání SJM přitom zjevně nemůže vést okolnost, že žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně neuplatnila další položky k vypořádání SJM a že až v průběhu odvolacího řízení podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 samostatnou „žalobu na vypořádání SJM“, v níž měla uplatnit i položku projednávanou v tomto řízení. Ani případné obtíže spojené s projednáním a vypořádáním žalovanou uplatněných položek nijak neodůvodňují nepřiléhavý závěr o obcházení ustanovení §149 a násl. obč. zák.
Jestliže pak odvolací soud opřel závěr o obcházení řízení o vypořádání SJM o argumentaci obsaženou v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 19 Co 503/2010, je nutno dodat, že dovolací soud argumentaci Krajského soudu v Hradci Králové obsaženou v daném rozsudku nepovažuje za přiléhavou, protože neodpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Dovolací soud nad rámec odůvodnění uvádí, že pokud by bylo v dalším řízení zjištěno, že postup soudu prvního stupně založil důvodné přesvědčení žalované, že v tomto řízení nedochází k vypořádání společného jmění manželů, a proto v průběhu řízení před soudem prvního stupně neuplatnila položky k vypořádání, které by pak s ohledem na stávající procesní úpravu odvolacího řízení (vzhledem k zákonné koncentraci řízení, popř. k principům neúplné apelace) nebylo možné již projednat, pak by bylo nezbytné, aby soud v tomto výjimečném případě nalezl přijatelné řešení, které na jedné straně nepovede k odepření práva žalované na to, aby byly soudně vypořádány položky náležející do SJM účastníků uplatněné podáním u Obvodního soudu pro Prahu 5 v zákonem předvídané tříleté lhůtě pro vypořádání, a které na druhou stranu nebude mít za následek újmu na právech žalobce. Posouzení této otázky však nebylo předmětem dovolacího řízení již proto, že dovolací soud přezkoumával závěry odvolacího soudu, jež vyznívaly vůči žalobci nepříznivě potud, že jím uplatněný nárok na dílčí vypořádání odmítl odvolací soud věcně projednat z důvodu jím uvažovaného obcházení zákona. Výše uvedenou okolnost tak nebylo možno k dovolání žalobce posuzovat též proto, že ji z tohoto pohledu dosud vůbec neposuzovaly ani nalézací soudy a toho, aby se v této věci projednávalo vypořádání celé masy společného jmění manželů, se ostatně nedomáhal ani jeden z účastníků řízení.
Aniž by dovolací soud chtěl jakkoliv předvídat postup soudů nižších stupňů, lze s ohledem na případné mimořádné okolnosti případu zcela výjimečně připustit prolomení judikatorních závěrů, že může současně probíhat toliko jediné řízení o vypořádání SJM účastníků [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 13-14, str. 510)].
Dovolací soud uzavírá, že žalobou uplatněným nárokem na vypořádání částky 1 856 525 Kč z titulu investice prostředků ze SJM účastníků na výlučný majetek žalované, z nichž dovolatel požadoval, aby mu byla nahrazena jejich jedna polovina, tj. 928 262,50 Kč, došlo k zahájení řízení o vypořádání SJM účastníků. Jestliže následně žalovaná uplatnila další položky k vypořádání svou samostatnou „žalobou“, nelze uzavřít, že by tento procesní nárok žalované způsobil, že by měla být žaloba žalobce na vypořádání SJM účastníků zamítnuta pro údajné obcházení §149 a násl. obč. zák. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl proto i v tomto případě uplatněn zcela po právu.
Jelikož výrok I. rozsudku odvolacího soudu opětovně spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 a 2 in fine o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., jakož i v závislém výroku II. o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto odvolacím soudem v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu