ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3227.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3227/2017-241
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně I. M. , zastoupené JUDr. Janem Dobrovolným, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 75/15, proti žalovanému D. M. , zastoupenému JUDr. Janou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Jiráskova 398, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 16 C 13/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2016, č. j. 57 Co 268/2016-201, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2016, č. j. 57 Co 268/2016-201, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2015, č. j. 16 C 13/2014-153, rozhodl o vypořádání zaniklého společného jmění manželů (dále „SJM“) žalobkyně I. M. a žalovaného D. M. tak, že do vlastnictví žalobkyně přikázal pozemek, jehož součástí je rodinný dům, v obci V. M. a katastrálním území K. n. B., který je zapsán na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro Z. k., katastrální pracoviště V. M. (dále „pozemek s domem ve V. M.“), a do vlastnictví žalovaného nepřikázal ničeho; celkem byl do vlastnictví žalobkyně přikázán majetek v hodnotě 2 000 000 Kč (výrok I.). Žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na úplné vypořádání podílu ze zaniklého SJM částku 649 660 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II.). O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky bylo rozhodnuto tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Každému z účastníků byla uložena povinnost nahradit v obecné pariční lhůtě České republice na účet Okresního soudu ve Vsetíně náklady řízení státu ve výši 934,50 Kč (výroky IV. a V.).
Předmětem vypořádání SJM byly v projednávané věci pozemek, jehož součástí je rodinný dům, v obci V. M. a katastrálním území K. n. B., a dále bytová jednotka v budově spolu se spoluvlastnickým podílem o velikosti 544/10282 na společných částech budovy a na pozemcích v obci a katastrálním území R. (dále „byt v R.“).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 2. 2. 2011, č. j. 19 C 150/2008-55, který nabyl právní moci dne 28. 1. 2011.
Pokud jde o byt v R., soud prvního stupně zjistil, že účastníci spolu nevedli společnou domácnost od roku 2008 a hospodařili odděleně. Žalovaný obdržel z titulu pojistného plnění z pracovního úrazu z února 2003 celkem částku 2 019 887 Kč. Ta se sestávala z úhrady bolestného, ztížení společenského uplatnění a renty ve výši 1 908 592 Kč a dále ze ztráty na výdělku ve výši 111 295 Kč. Žalovanému byly dále uhrazeny náklady spojené s léčením ve výši 237 732 Kč. Z pojistného plnění si žalovaný na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytu v R. ze dne 17. 9. 2009 (s právními účinky vkladu ke dni 22. 9. 2009) koupil do výlučného vlastnictví předmětný byt za kupní cenu ve výši 1 290 000 Kč. Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že byt v R. není součástí SJM.
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 21. 12. 2016, č. j. 57 Co 268/2016-201, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že ze SJM žalobkyně a žalovaného do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal pozemek o výměře 609 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rodinný dům, v obci V. M. a katastrálním území K. n. B., který je zapsán na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro Z. k., katastrální pracoviště V. M.. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal bytovou jednotku (způsob využití – byt) v budově v obci R. – část obce N. M. (zapsáno na listu vlastnictví pro obec a katastrální území R. u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště R.) na pozemcích, spolu se spoluvlastnickým podílem o velikosti 544/10282 na společných částech budovy a se spoluvlastnickým podílem o velikosti 544/10282 na pozemcích o výměře 196 m2 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 196 m2 – zastavěná plocha a nádvoří (zapsáno na listu vlastnictví pro obec a katastrální území R. u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště R.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku na vyrovnání jeho podílu částku 601 047,50 Kč (výrok I.). O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky bylo rozhodnuto tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Každému z účastníků byla uložena povinnost nahradit v obecné pariční lhůtě České republice na účet Okresního soudu ve Vsetíně náklady řízení státu ve výši 934,50 Kč (výroky III. a IV.). Rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok V.)
Odvolací soud přihlédl k námitce žalobkyně, že žalovaný neprokázal zakoupení bytu v R. z jeho výlučných prostředků. K tomu vysvětlil, že z dokazování před soudem prvního stupně bylo postaveno najisto, že JUDr. Cilínkové, která žalovaného zastupovala v řízení o náhradu škody na zdraví, pojišťovna poukázala na její účet částku 2 019 887 Kč, a že tato částka sestávala ze ztráty na výdělku ve výši 111 295 Kč a další náhrady škody ve výši 1 908 592 Kč. Z této částky si zástupkyně žalovaného odečetla náklady právního zastoupení a žalovanému vyplatila částka 1 659 337 Kč. Jestliže kupní cena bytu v R. byla 1 290 000 Kč, pak pouze nepatrná část byla vynaložena ze společných prostředků. Dovodil, že za situace, kdy žalovanému bylo plnění za všechny uplatněné nároky z titulu náhrady škody vyplaceno najednou, aniž by bylo zřejmé, které další plnění (kromě ztráty na výdělku ve výši 111 295 Kč) náleží do SJM, a žalovaný z částky 1 659 337 Kč zaplatil kupní cenu bytu, pak (byť je částka 111 295 Kč jen nepatrnou ve vztahu k celkové ceně bytu) je nutno přijmout závěr, že na pořízení bytu byly použity rovněž prostředky patřící do SJM. Pokud byla věc pořízena za trvání manželství za finanční prostředky patřící, byť jen zčásti, do SJM, pak do SJM patří i pořízená věc.
Odvolací soud označil odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání SJM jako výjimečný postup. Dospěl k závěru, že v daném případě je na místě a jedná se o spravedlivé řešení. Uvedl, že žalovaný na koupi bytu v R. použil prostředky, které získal za odškodnění svého úrazu, v důsledku kterého byl velmi vážně poškozen na zdraví, a jež byly v převážné míře jeho osobním nárokem. Tuto skutečnost zohlednil tak, že byt v R. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, aniž by mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni za předmětný byt finanční vyrovnání. Odkázal přitom na názor objevující se v odborné literatuře [srovnej Králík, M.: Věcná práva podle starého a nového občanského zákoníku. Uplatňování nároků a rozhodování o nich (procesní a hmotněprávní souvislosti). 2. podstatně doplněné a rozšířené vydání. Praha: Leges, 2014, s. 340 a násl.].
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost vymezila odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Má za to, že jsou naplněny důvody přípustnosti dovolání spočívající jednak v rozporu rozsudku odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího, a dále v tom, že právní otázka, na jejímž řešení je dovoláním dotčené rozhodnutí založeno, nebyla v praxi dovolacího soudu dosud řešena. Uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítala, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku sice správně zahrnul do SJM pojistné plnění spočívající v náhradě za ztrátu na výdělku ve výši 111 295 Kč, opomenul však částku 237 732 Kč, která představovala náhradu nákladů žalovaného spojených s léčením. Poukázala na skutečnost, že odvolací soud odůvodnil disparitu podílů při vypořádání bytu v R. v neprospěch žalobkyně. Jednotlivé složky odškodnění žalovaného, jako např. renta a přímé náklady spojené s léčením patřící do SJM, měly být vynaloženy na léčení žalovaného, ovšem všechny je v podstatě zálohově platila předem žalobkyně ze svých tehdejších příjmů. Následně, když je obdržel žalovaný spolu s prostředky, které nepatří do SJM (bolestné a ztížení společenského uplatnění), dal je uložit na účet třetí osoby – své budoucí tchýně. Odvolací soud přesně nezjistil, jaká část finančních prostředků patřila do SJM z celkového odškodnění, které bylo žalovanému z důvodu pracovního úrazu zaplaceno. Rovněž tvrdila, že po dobu intenzivního léčení žalovaného, která trvala více než pět let, od 21. 5. 2003 do října 2008, se o žalovaného výlučně starala. Sama všechno platila, včetně hypotéky na dům a osobních dluhů žalovaného, kdy jenom na dluzích žalovaného ve výši asi 150 000 Kč splácela kolem 3 000 Kč měsíčně. Žalovaný pobíral toliko nemocenskou v minimální výši, 5 000 až 6 000 Kč měsíčně. Žalobkyně proto musela mít stále dvě zaměstnání. Po vyplacení odškodnění za jeho pracovní úraz jí žalovaný z uvedeného plnění, které obdržel, nic nenahradil. V té době obě děti účastníků navštěvovaly střední a základní školu, přičemž žalovaný se na výdajích pro děti vůbec nepodílel. Po celou tuto dobu, kdy žalovaného finančně podporovala, ho také často navštěvovala v nemocnicích. Do rehabilitačního zařízení v H. musela dojíždět každý týden z důvodu nutné výměny prádla a zajištění nezbytných nákupů pro další pobyt žalovaného v tomto zařízení. Nemocenská, kterou v uvedeném období žalovaný dostával, nepokryla jeho tehdejší závazky – dluhy, které musel bez ohledu na svůj zdravotní stav pravidelně splácet. Také při dvou pobytech žalovaného v rehabilitačním centru D. v P. se žalobkyně musela podílet na nákladech této rehabilitace. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 21. 12. 2016 (srovnej článek II., bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že „se odvolací soud při řešení otázky hmotného, popřípadě procesního, práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen argumentace, z níž je patrno, o kterou takovou právní otázku jde, a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z hlediska zkoumání přípustnosti dovolání se v rozhodovací praxi prosadil závěr, že „v řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013).
V poměrech projednávané věci napadla žalobkyně dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve věcném výroku „v plném rozsahu“, tedy ohledně vypořádání obou nemovitých věcí – pozemku s domem ve V. M. a bytu v R. Ve vztahu k první z nich však žalobkyně v dovolání (byť by to bylo posuzováno z hlediska obsahového) v rozporu s ustanovením §237 o. s. ř. a shora označenou judikaturou vůbec nevymezila některý z důvodů přípustnosti dovolání. V uvedeném rozsahu tudíž rozsudek odvolacího soudu nelze podrobit dovolacímu přezkumu. Jedinou zmínkou o pozemku s domem ve V. M. žalobkyně ilustruje odlišný přístup odvolacího soudu k vypořádání pozemku s domem na straně jedné a bytu v R. na straně druhé z hlediska užití principu disparity. Omezuje se přitom na pouhé konstatování, že tento odlišný přístup je vůči ní nespravedlivý a z tohoto pohledu má rozsudek odvolacího soud za nesprávný. Samotná námitka nesprávnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, spojená popřípadě s výtkou nesprávného právního posouzení věci, ovšem přípustnost dovolání založit nemůže. Vymezení přípustnosti dovolání a jeho důvodu (vymezení, v čem je spatřována nesprávnost právního posouzení věci) jsou dvě odlišné náležitosti dovolání, které musejí být naplněny současně, aby mohlo být ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. dovolání věcně projednatelné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně, pokud jím byl rovněž dotčen rozsudek odvolacího soudu v části výroku I. o vypořádání pozemku s domem ve V. M., není přípustné.
Dovolacímu přezkumu je však v poměrech projednávané věci otevřena k řešení otázka hmotného práva, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to zda lze při vypořádání společné majetkové hodnoty užít disparitní princip v situaci, kdy jediným důvodem jeho použití je pořízení předmětné majetkové hodnoty v převážné části z výlučných peněžních prostředků jednoho manželů, jenž je neuplatnil coby vnosy do společné věci v zákonné tříleté lhůtě od zániku SJM.
Dovolání je ohledně shora vymezené právní otázky, jež se týká vypořádání společné nemovité věci – „bytu v R.“ – přípustné a rovněž i důvodné.
K zániku společného jmění žalobkyně a žalovaného došlo před 1. 1. 2014. Právní posouzení věci se tak s ohledem na §3028 odst. 2 část věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále „obč. zák.“ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud v poměrech projednávané věci přihlédl k ustanovení §143 odst. 1 písm. a), §149 odst. 2 a 3 a §150 odst. 4 obč. zák.
Podle §143a odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle §149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Podle §149 odst. 3 obč. zák. se při vypořádání přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Podle §150 odst. 4 obč. zák. nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, dovolací soud uvedl, že „soud může do vypořádání zaniklého společného jmění manželů zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání; to platí i pro zápočty toho, co bylo vynaloženo ze společného majetku na výlučné majetky manželů a naopak“. I vypořádání nároků spočívajících v investici z výlučného majetku do majetku společného v řízení o vypořádání společného jmění manželů předpokládá, že v takovém řízení účastník uplatní požadavek na úhradu toho, co ze svého vynaložil na společný majetek, a učiní tak tento nárok předmětem řízení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 999/2006). Současně platí časový rámec pro uplatnění takových nároků potud, že soud může vypořádat pouze ty investice, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku zákonného majetkového společenství. Pokud v uvedené tříleté lhůtě není nárok na vypořádání těchto vnosů uplatněn, nelze již vnosy následně zohlednit a nárok na jejich vypořádání zaniká (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012).
V projednávané věci z dokazování provedeného nalézacím soudem bylo postaveno najisto, že manželství účastníků a jejich SJM zaniklo ke dni 28. 2. 2011, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 2. 2. 2011, č. j. 19 C 150/2008-55, kterým bylo manželství žalobkyně a žalovaného rozvedeno. Žalobkyně v zachované zákonné tříleté lhůtě (dne 17. 2. 2014) podala u soudu prvního stupně žalobu o vypořádání SJM. Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání, jež soudu prvního stupně doručil dne 20. 8. 2014. V něm uvedl, že byt v R. pořídil zcela ze svých výlučných prostředků získaných odškodněním pracovního úrazu v době, když s žalobkyní již nežil a nevedl s ní společnou domácnost. Odvolací soud, jenž zcela vycházel ze skutkového stavu soudu prvního stupně, byt v R. zařadil do SJM, neboť dospěl k závěru, že předmětný byt byl sice pořízen z prostředků náležících z větší části výlučně žalovanému, nikoliv však v plné výši kupní ceny. V této situaci ovšem bylo třeba na část kupní ceny za byt, jejímž zdrojem byly výlučné prostředky žalovaného, hledět jako na vnos do společného majetku. Tento vnos žalovaným nebyl v zákonné tříleté lhůtě k vypořádání uplatněn, a proto jeho nárok zanikl.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu může soud při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů stanovit jiné podíly manželů na společném majetku než stejné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011). Odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Určení výše disparity vypořádacích podílů je přitom na úvaze soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004). Disparita se může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99). Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008). V rozsudku ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1821/2004, Nejvyšší soud dále dovodil, že pro úvahu soudu o (ne)rovnosti podílů účastníků v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví není významné, čím vším některý z manželů přispěl na pořízení společného majetku ze svého odděleného majetku.
V projednávané věci měl odvolací soud za to, že jsou při vypořádání majetkové hodnoty bytu, jenž zařadil do masy SJM, splněny předpoklady pro aplikaci disparitní zásady tak, že byt v R. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, aniž by mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání jakoukoliv částku. Tento závěr odůvodnil tím, že na koupi bytu použil prostředky, které získal za odškodnění svého pracovního úrazu a jež současně byly v převážné míře jeho osobním nárokem.
Předmětnou právní otázku vyřešil odvolací soud v rozporu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu. Vnos jako majetkovou hodnotu bylo třeba k vypořádání uplatnit v zákonné tříleté prekluzivní lhůtě, která žalovanému marně uplynula. Procesní odpovědnost účastníka za výsledek sporného řízení nemůže soud negovat tím, že okolnost, která mu v řízení ovládaného dispoziční zásadou jde k tíži, přemění v benefit, jenž navíc v režimu disparitního vypořádání majetkového společenství manželů zůstává jedinou okolností, k níž odvolací soud přihlédl. Tím, že odvolací soud nerozlišoval mezi institutem vnosu (z výlučného na společný majetek) a disparitním uspořádáním majetkových poměrů manželů, naplnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci při aplikaci §149 odst. 2 věta druhá obč. zák. na straně jedné a §149 odst. 3 obč. zák. na straně druhé.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a Nejvyšší soud shledal, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř., podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. jej zrušil. Propojení meritorně zkoumané části výroku rozsudku odvolacího soudu s částí výroku, ohledně níž nebylo dovolání shledáno jako přípustné, se při rozhodnutí o dovolání projevuje tak, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávané části výroku, zruší současně i tu část výroku, kterou pro nepřípustnost dovolání zkoumat nelze (k tomu s využitím argumentace a minori ad maius srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věty první o. s. ř.). Bude proto muset vycházet s ohledem na dosud zjištěný skutkový stav z toho, že pro odklon od principu rovnosti podílů (§149 odst. 2 věta první obč. zák.) ve prospěch žalovaného, jenž by byl založen pouze na faktu zaplacení kupní ceny bytu v R. převážně z jeho výlučných prostředků, není důvod.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu