ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1821.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1821/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. F., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 304/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2004, č. j. 55 Co 43/2003-773, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2004, č. j. 55 Co 43/2003-773, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. ledna 2002, č. j. 28 C 304/1992-536, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. března 2000, č. j. 28 C 304/92-386, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 7. září 2000, č. j. 28 C 304/92-554, vypořádal společné jmění účastníků (správně bezpodílové spoluvlastnictví účastníků) tak, že do vlastnictví žalovaného přikázal „pozemky parc. č. 1144/1 – zahrada a parc. č. 1144/2 – zastavěná plocha a rodinný dům č. p. 989, zapsané na LV č. 1124 pro kat. území L.“ v ceně 9 478 560,- Kč a dále blíže označené věci movité (vybavení bytu, dílny a ateliéru) v ceně 234 021,- Kč, tedy věci v celkové ceně 9 712 581,- Kč, a žalovanému uložil, aby žalobkyni na vyrovnání jejího podílu zaplatil částku 4 856 290,50 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků usnesením ze dne 16. února 2001, č. j. 55 Co 461/2000, 55 Co 462/2000-564, rozsudek soudu prvního zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně uložil, aby ve smyslu §118a občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) žalovaného vyzval k doplnění svých tvrzení o tom, jakou konkrétní částku uplatňuje jako vnos ze svých prostředků na společný majetek, a aby k tomu doložil konkrétní důkazy, za které odvolací soud nepovažoval žalovaným dosud předložené listiny. Dále uvedl, že dům i pozemky byly účastníky nabyty za trvání manželství, proto s ohledem na tvrzení žalovaného bude jej třeba vyzvat, aby navrhl, jakým podílem by bezpodílové spoluvlastnictví mělo být vypořádáno, pokud by podle jeho názoru nemělo být vypořádáno rovným dílem, a na soudu prvního stupně bude, aby se zabýval otázkou, jak se každý z manželů staral o rodinu. Pokud soud dospěje k závěru, že některé movité věci sloužily jen k výkonu povolání žalovaného, vyzve žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, zda a jaké prostředky byly na pořízení těchto věcí vynaloženy ze společných prostředků účastníků.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 1. 2002, č. j. 28 C 304/1992-536, pod bodem I. výroku z věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného pozemky parcelních čísel 1144/1 a 1144/2 a rodinný dům č. p. 989, zapsané na LV č. 1124 pro kat. území L. v ceně 9 478 560,- Kč a dále blíže označené věci movité (vybavení bytu) v ceně 78 490,- Kč, tedy věci v celkové ceně 9 557 050,- Kč. Pod bodem II. uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil na vypořádání podílů částku 1 911 410,- Kč. Pod body III. až V. rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené 4. 10. 1974, zaniklo rozvodem 22. 5. 1991, a že k dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Dospěl k závěru, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří věci, které učinil předmětem vypořádání. Nemovitosti účastníci nabyli za trvání manželství a v katastru nemovitostí jsou vedeny jako jejich společné jmění. Věci patřící do bezpodílového spoluvlastnictví přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného z důvodu, že je od rozvodu manželství užívá, zatímco žalobkyně žila a žije mimo P. Uvedl, že neměl důvod žalovanému neuvěřit, že na nákup pozemků byly použity finanční prostředky od rodičů žalovaného, vybrané z vkladních knížek v době koupě pozemků, ale tyto nezohlednil ve prospěch žalovaného proto, že nešlo o finanční prostředky žalovaného „a nebylo tvrzeno ani prokazováno, zda šlo o dar výlučně žalovanému či oběma účastníkům nebo případně půjčku opět jednomu či oběma z nich“. Pokud žalovaný tvrdil, že do nemovitostí vložil své finanční prostředky z doby před uzavřením manželství, bylo podle soudu prvního stupně, i přes velké množství listinných dokladů předložených žalovaným, obtížně přesně zjistitelné, jaké prostředky byly vynaloženy na zařízení a vybavení nového ateliéru a jaké na předmětné nemovitosti. Tyto skutečnosti soud prvního stupně hodnotil jak vyšší přičinění žalovaného na získání společného majetku a přihlížel k nim při stanovení podílů účastníků na společném majetku při jeho vypořádání. Při stanovení těchto podílů přihlédl dále k tomu, že žalobkyně po dobu manželství nebyla zaměstnána a náklady společné domácnosti, „pokud vůbec existovala“ s ohledem na oddělené bydliště účastníků, byly hrazeny jen z vysokých příjmů žalovaného. Ty od roku 1977 činily více jak 200 000,- hrubého ročně a postupně se zvyšovaly. Kromě toho žalovaný vstupoval do manželství se značným majetkem, zařízeným ateliérem, kdy prostředky získané jeho prodejem byly spotřebovány na vytvoření nového ateliéru, vybavení domácnosti a pro potřebu rodiny. S ohledem na to, jak se účastníci zasloužili o nabytí společného majetku, považoval soud prvního stupně za spravedlivé, aby se účastníci na společném majetku podíleli v poměru 1/5 ku 4/5 ve prospěch žalovaného.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 5. února 2004, č. j. 55 Co 43/2003-773, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. jen tak, že cenu nemovitostí stanovil částkou 13 132 320,- Kč a celkovou cenu majetku částkou 13 210 810,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Ve výroku pod bodem II. jej změnil tak, že uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vypořádání podílů částku 4 403 603,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Skutková zjištění soudu prvního stupně odvolací soud považoval za dostatečná a za správné hodnotil i jeho právní posouzení, pokud jde o rozsah věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a jejich přikázání do vlastnictví žalovaného. Pokud žalovaný namítal, že do manželství vznesl celkem 3 674 559,- Kč a že žalobkyně by neměla mít nárok na žádný vypořádací podíl, odvolací soud uvedl, že bylo na žalovaném, aby prokázal, jaké konkrétní věci byly pořízeny za jeho oddělené finanční prostředky, což se mu přes výzvu soudu podle §118a občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) nepodařilo. K námitce žalovaného, že dům do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nepatří, neboť jeho výstavba byla realizována z jeho prostředků, získaných za jeho výlučný majetek na podkladě tzv. „bilaterární smlouvy“ uzavřené s J. Š. ohledně studia v P., takže jde o transformaci věci, odvolací soud učinil závěr, že žalovaný neprokázal, že by dům byl pořízen zcela z finanční kompenzace za postoupení atelieru v P. J. Š. Zde soud vyšel z listin předložených žalovaným, mj. z těch, z nichž se podává, že náklady na stavbu domu činily 817 204,- Kč a že žalovaný postoupil ateliér v P. J. Š. za jednu třetinu až jednu polovinu investovaných nákladů cca 300 000,- Kč. Dále z dopisu žalovaného z 26. 12. 1989, v němž mj. uvádí, že „žalobkyně byla duší stavby, manuelně na ní pracovala, finančně nemohla přispět … Bez statisícových příspěvků mých rodičů, bez mnohasettisícových částek za prodej kamerového a ateliérového vybavení z předmanželských dob by moje honoráře, ať jakkoli horentní, na tak náročný projekt v žádném případě nemohly stačit“. Ke shodnému závěru odvolací soud dospěl pokud žalovaný tvrdil, že pozemky byly zakoupeny z finančních prostředků jen jemu darovaných rodiči. V této souvislosti se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který „uzavřel, že předloženými listinami (VK a doklady o výběrech) ověřil, že byly zaplaceny z prostředků rodičů žalovaného, ale současně za stavu, kdy šlo o tvrzení proti tvrzení o tom, že finanční prostředky byly použity na nemovitosti, zohlednil tuto skutečnost jako významně vyšší přičinění žalovaného na jejich získání“. Poukázal na to, že žalovaný ke svému tvrzení předložil pouze přehledy jím zpracované, příp. jeho matkou. Žádné konkrétní listiny, které by byly způsobilé prokázat jeho tvrzení, nepředložil. Soud prvního stupně tak správně nezohlednil vnosy žalovaného z jeho odděleného majetku do společného majetku účastníků. Za opodstatněnou shledal odvolací soud námitku žalobkyně týkající se podílů účastníků na společném majetku. Podle odvolacího soudu skutkové závěry, na podkladě nichž soud prvního stupně stanovil podíly účastníků na jejich společném majetku, vyjma zjištění o výši příjmů žalovaného, nemají oporu v provedeném dokazování. Zejména z rozvodového spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 29 C 97/90, a dopisu žalovaného z 26. 12. 1989 vyplývá, že účastníci žili ve společné domácnosti do konce roku 1989. Žalovaný ve vyjádření k návrhu na rozvod manželství uvedl, že manželství uzavřeli po známosti trvající sedm let, jejich soužití za trvání manželství bylo šťastné a harmonické, po všech stránkách si rozuměli, žalobkyně mu byla výbornou spolupracovnicí ve všech úsecích jeho života, na jeho výslovné přání byla v domácnosti, „byla duší i tělem stavby domu“, současně pečovala i o „smíchovský ateliér“. Tato zjištění odvolací soud hodnotil tak, „že způsob soužití účastníků konvenoval oběma manželům a byl založen na vzájemné dohodě o tom, že žalobkyně nebyla na výslovné přání žalovaného zaměstnána a nejen pečovala o společnou domácnost, ale byla i jeho spolupracovnicí v profesním životě a podílela se tak, dohodnutým způsobem, na tvorbě společných majetkových hodnot“. Současně přihlédl ke zjištěným příčinám rozvodu manželství účastníků, které byly shledány „v dlouhodobé nespokojenosti žalobkyně se zásahy matky žalovaného, která se přenášela i do vztahu účastníků a žárlivosti žalovaného“. S přihlédnutím k tomu, jak se který z manželů zasloužil o nabytí společného majetku a k obstarávání domácnosti, považoval odvolací soud přičinění žalovaného na získání společného majetku v poměru dvou třetin k jedné třetině na straně žalobkyně. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k ceně nemovitostí, která byla v odvolacím řízení zjištěna ve výši 13 132 320,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za zásadní vadu řízení žalovaný považuje, že až do vyhlášení druhého rozsudku soudu prvního stupně nebyl právně zastoupen, přestože opakovaně žádal o ustanovení právního zástupce, např. žádostí z 23. 3. 1998. Další vadou řízení je, že účastníci nebyli vyslechnuti v souladu s ustanovením §131 ve spojení s §126 odst. 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a že nebyl řádně proveden důkaz dopisem z 26. 12. 1989. Tento dopis nikdy nebyl přečten k důkazu a účastníci neměli možnost se k němu vyjádřit. Odvolací soud, aniž by zopakoval nebo doplnil důkazy, dospěl k odlišnému právnímu závěru, než soud prvního stupně, ohledně tvrzení žalovaného, že dům byl zcela realizován z finančních prostředků získaných postoupením ateliéru v P. J. Š. Pokud jde o právní posouzení věci žalovaný setrval na svém tvrzení, že nemovitosti nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, neboť byly pořízeny výlučně z jeho finančních prostředků. Rovněž vyslovil nesouhlas s cenou nemovitostí s tím, že soud vycházel z ceny zjištěné znalcem podle cenového předpisu nikoli z ceny tržní, při jejímž stanovení by bylo třeba přihlédnout k tomu, že dům stojí zčásti na pozemku patřícím výlučně žalovanému. Podle názoru žalovaného je cena stanovená podle cenového předpisu vyšší než cena tržní. Nelze pominout vnosy žalovaného do společného majetku a jeho výrazně vyšší přičinění o nabytí a udržení majetku a už vůbec nelze stanovit pro vypořádání podíly dvě třetiny ku jedné třetině. Opakovaně poukázal na to, že měl značný majetek již před uzavřením manželství se žalobkyní, studio v P. bylo pouze jeho majetkem a za trvání manželství je postoupil J. Š. Pokud odvolací soud neměl za prokázané, „že stavba domu byla financována dle bilaterální smlouvy a hodlá vyjít z emocionálního dopisu, motivovaného v tíživé životní situaci snahou udržet manželství, který navíc nikdy nebyl řádně k důkazu čten, nelze než z něho zjistit, že honoráře, ať jakkoli horentní, nemohly na tak náročný projekt v žádném případě stačit“. Nesouhlas vyslovil také se zařazením věcí pod položkami 6, 8, 9, 14-17 , 18 a 19 do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně uvedla, že dovolání není přípustné, protože dovoláním napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní otázkou bylo, zda rodinný dům spadá do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a jaká je výše vypořádacího podílu. Poukázala na to, že na přání žalovaného byla v domácnosti, žalovanému věnovala veškerou nadstandardní péči a plnohodnotně se zapojila do výstavby domu, který byl postaven a zkolaudován za trvání manželství. V důsledku toho, že z popudu žalovaného byla po 17 let trvání manželství v domácnosti, je nyní v tíživé situaci a žalovaný není ochoten se s ní majetkově vypořádat. Rozsudek odvolacího soudu považuje po formální i věcné stránce za správný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle §242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“), svazku 2, pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, ve svazku 1 pod C 12, v němž dále dovodil, že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 OSŘ“. Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím soud prvního stupně do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků zařadil a vypořádal položky: 1 – nemovitosti, a to parc. č. 1144/1 zahrada, parc. č. 1144/2 zastavěná plocha a rodinný dům č. p. 989, zapsané na LV č. 1124 pro kat. území L., 6 – kuchyňské elektrické přístroje – lednice Calex 275 R, varný panel Mora a elektrická trouba Mora, 8 – kávovar, 9 – barevný televizní přijímač Sony, 14-17 – zařízení Pioner, 18 – magnetofon AIWA a 19 – přenosný magnetofon Sanyo. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně těchto věcí by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze 16. 2. 2001, č. j. 55 Co 461/2000, 55 Co 462/2000-564, ve vztahu k výše uvedeným položkám nebyl vysloven žádný zavazující právní názor a nijak se jich nedotýká ani v tomto usnesení vyslovený právní názor, že věci sloužící výkonu povolání jednoho z manželů do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nepatří. Pokud odvolací soud v tomto usnesení uvedl, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků se nemohlo transformovat na společné jmění manželů proto, že institut společného jmění manželů byl založen novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. s účinností od 1. 8. 1998, zatímco bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo rozvodem již k 22. 5. 1991, pak „skutečnost, že soud prvního stupně v dřívějším rozhodnutí společný majetek účastníků vypořádal jako společné jmění manželů, zatímco v novém rozhodnutí, vázán právním názorem odvolacího soudu, jej vypořádal jako bezpodílové spoluvlastnictví, sama o sobě přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nezakládá“. K tomu viz Soubor , C 2877, sešit 30.
Protože předpoklad přípustnosti dovolání stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ ve vztahu k potvrzujícímu výroku ohledně uvedených položek nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci.
Dovolací soud neshledal, že by v tomto rozsahu, vyjma nemovitostí, mohlo jít o rozhodnutí ve věci samé zásadního právního významu, neboť v dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného; nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru pod C 297, svazek 3. Dovolání ve vztahu k uvedeným položkám tak není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Ostatně s ohledem na výsledek dovolacího řízení bude mít dovolatel možnost námitky v tomto sporu řádně uplatnit před nalézacím soudem.
S ohledem na níže uvedené dovolací soud shledal dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ ve vztahu k potvrzujícímu výroku ohledně nemovitostí, t. zn. pokud tyto byly zařazeny do bezpodílového spoluvlastnictví a přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o cenu nemovitostí a výši podílů, jimiž se účastníci podílejí na společném majetku, mj. s přihlédnutím ke vnosům žalovaného do společného majetku, a v návaznosti na to pak ve výši částky, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Přípustnost dovolání směřujícího do měnících výroků rozsudku odvolacího soudu se opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v části, v níž je dovolání přípustné, podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Vzhledem k povaze věci se dovolací soud nejprve zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem, k němuž se mají vázat i procesní pochybení soudů obou stupňů.
Jestliže bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo před 1. 1. 1992, je třeba v řízení o vypořádání takového spoluvlastnictví aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru pod C 45, svazek 1. Bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo 22. 5. 1991.
Podle §150 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „ObčZ“) při vypořádání se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Odvolací soud se stejně jako soud prvního stupně nesprávně postavil k řešení otázky tzv. vnosů žalovaného do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků ve spojení s otázkou nerovných podílů při jejich vypořádání. Podle názoru dovolacího soudu je pro úvahu o (ne)rovnosti podílů významné, jak se každý z manželů v průběhu manželství staral o rodinu (společnou domácnost či uspokojování společných potřeb) a jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. V tomto ohledu však nelze považovat za relevantní, čím a v jaké výši každý z manželů přispěl na pořízení společného majetku ze svého odděleného majetku, bez ohledu na to, zda jej měl již v době před vznikem bezpodílového spoluvlastnictví anebo jej získal např. děděním nebo darováním za trvání manželství. Ustanovení §150 ObčZ takovou situaci totiž řeší stanovením práva manžela požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek. Stanovení nerovnosti ve velikosti podílů manželů po zániku jejich bezpodílového spoluvlastnictví je odlišným právním institutem, než je stanovení výše tzv. vnosu jednoho z manželů do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, tj. stanovení částky, která by mu měla být nahrazena ze společného majetku manželů a jejíž výše se pak promítne v částce stanovené na závěrečné vyrovnání mezi manžely. Tyto instituty nelze ani zaměňovat ani směšovat.
Jestliže soudy obou stupňů mezi těmito rozdílnými instituty nerozlišovaly a nesprávně je smísily, pochybily v právním posouzení věci. Nemožnost zjistit přesnou nebo aspoň přibližnou výši tzv. vnosu žalovaného do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nemůže vést k tomu, že by se mu ze strany bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nemělo dostat žádné náhrady ve smyslu věty druhé §150 ObčZ a že tato skutečnost bude zohledněna jen stanovením nerovných podílů účastníků na jejich bezpodílovém spoluvlastnictví. Pakliže soud na základě dokladů předložených žalovaným nemohl „zcela přesně zjistit a tak zohlednit, co konkrétně z oddělených prostředků z doby před manželstvím žalovaný vnesl do manželství“, bylo na místě výši takové částky, jež by měla být žalovanému uhrazena ze společného, stanovit volnou úvahou ve smyslu §136 OSŘ. Takové volné úvaze by mělo předcházet zjištění alespoň přibližné hodnoty majetku žalovaného, který měl před vznikem bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a který získal v průběhu manželství mimo zdroje bezpodílového spoluvlastnictví, např. darováním od svých rodičů. V rámci uvedené volné úvahy by měl být učiněn úsudek, nakolik mohly být prostředky, náležející jen žalovanému, jím použity k jiným účelům než na společný majetek a nakolik ve prospěch bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, popř. na pořízení věcí, jež pak náležely výlučně žalovanému, protože sloužily výkonu jeho povolání - pokud na ně nebylo přispěno ničím ze společného majetku účastníků.
Uvedené pochybení již samo o sobě je zásadním důvodem pro zrušení nejen rozsudku odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení podle §243b odst. 2 a 3 OSŘ s tím důsledkem, že právem vytýkaná procesní pochybení soudů obou stupňů budou moci býti v nalézacím řízení napravena. Těmito pochybeními se proto dovolací soud zabývá dále jen stručně.
Dovolateli nutno dát za pravdu, pokud uvádí, že nebyl řádně slyšen jako účastník řízení k podstatným skutečnostem, zvláště těm, které se týkaly soužití účastníků, jejich společného hospodaření a jejich přínosů pro společný majetek. Protokol o výpovědi účastníků ze dne 8. září 1994 (č. l. 47 spisu) zaznamenává pouze jejich střídavá vyjádření k jednotlivým položkám, nepochybně na výzvu soudu. K uváděným a pro věc významným skutečnostem proto bude třeba účastníky vyslechnout.
Namítanou vadu nedostatku zastoupení žalovaného, ač požádal o ustanovení zástupce soudem, netřeba již řešit, když věc se vrací až soudu prvního stupně a žalovaný již kvalifikovaně zastoupen je.
Námitka, že nebyl proveden důkaz dopisem z 26. 12. 1989, je důvodná a představuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ, tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru pod C 8, svazek 1, dovodil, že „za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího“. Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru pod C 638, svazek 8). Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné pro posouzení dovolacího důvodu z hlediska §241a odst. 3 OSŘ. Z uvedeného mj. vyplývá, že předpokladem učinění skutkového zjištění je, že důkaz, z něhož je skutkové zjištění činěno, byl v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu také proveden. Jestliže odvolací soud z dopisu z 26. 12. 1989 učinil skutková zjištění, aniž v souladu s ustanovením §129 odst. 1 OSŘ provedl tímto dopisem důkaz, pak jím učiněná skutková zjištění z tohoto dopisu nemají oporu v provedeném dokazování.
Dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat otázky soudních poplatků a náhrady nákladů řízení, protože rozhodování nižších soudů v těchto otázkách nepodléhá dovolacímu přezkumu. Rozhodnutí o soudním poplatku a nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé. Přípustnost dovolání do rozhodnutí o soudním poplatku či nákladech řízení nevyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, kterými je stanovena jen pro usnesení, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 632/2002, uveřejněné v Souboru pod C 2458, sešit 28), ani ji nelze vyvodit z ustanovení §238 odst. 1, §238a odst. 1 a §239 odst. 2 a 3 OSŘ, neboť mezi taxativně vyjmenovanými usneseními není usnesení, jímž bylo rozhodnuto o soudním poplatku nebo náhradě nákladů řízení.
Právní otázka, zda předmětné nemovitosti jsou či nejsou předmětem bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, může být náležitě posouzena až po doplňujícím dokazování, jehož potřeba vyplývá již z toho, co bylo výše uvedeno, a poté, co soud učiní odpovídající závěry o výši investic žalovaného z jeho odděleného majetku do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Pokud jde o správnost ocenění předmětných nemovitostí, dovolací soud předpokládá, že, s ohledem na připomínku žalovaného, že nejde o cenu tržní, soud uvede, nakolik je zjišťovaná cena všech nemovitostí cenou administrativní či cenou obvyklou.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto napadený rozsudek zrušil v plném rozsahu [tak, jak mu to ukládá ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ]. Protože důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. května 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu