ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3423.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3423/2017-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. A. , zastoupeného Mgr. Kateřinou Klečkovou Kutišovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Na Vrchu 98, proti žalované Městské vodovody a kanalizace Úpice, příspěvková organizace , se sídlem v Úpici, T. G. Masaryka 120, IČO: 60150823, o určení neexistence vlastnického práva žalovaného, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 102/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2016, č. j. 24 Co 372/2016-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. 10. 2016, č. j. 9 C 102/2015-73, zastavil řízení o opětovné žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 9. 11. 2016, č. j. 24 Co 372/2016-78, usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení o opětovné žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která byla již dovolacím soudem řešena, avšak měla by být ze strany dovolacího soudu posouzena jinak. Jedná se o otázku, zda je možno bez dalšího zastavit řízení o opětovné žádosti účastníka řízení o osvobození od soudních poplatků pro překážku rei iudicatae, aniž by byly věcně zkoumány poměry žadatele v době podání žádosti nové. Dále se domáhá posouzení, nakolik soud v případě posuzování překážek pro osvobození od soudních poplatků pro svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva vychází jen z doposud zjištěných skutečností, aniž by přihlédl k novým tvrzením účastníků, resp. k jím nově doloženým důkazům. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční, a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalobce, který vymezil jako důvod přípustnosti to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která již byla dovolacím soudem řešena, avšak měla by být ze strany dovolacího soudu vyřešena jinak“, neuvádí, jakou v judikatuře dovolacího soudu zodpovězenou otázku by měl dovolací soud znovu vyřešit a jaké by mělo být její řešení; ostatně dovolatel ani blíže nekonkretizuje, zda předmětem přezkumu má být otázka hmotného nebo procesního práva. Přes to, že přípustnost dovolání není již z tohoto důvodu dána, dovolací soud nad rámec uvádí následující.
V dovolání žalobce předkládá k přezkumu právní otázku, „zda je možno bez dalšího zastavit řízení o opětovné žádosti účastníka řízení o osvobození od soudních poplatků pro překážku rei iudicatae, aniž by byly věcně zkoumány poměry žadatele v době podání nové žádosti“.
Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nezávisí; je proto bezpředmětná.
Zpochybňování přezkumu poměrů žalobce jako dovolací důvod neobstojí, protože napadené rozhodnutí není na řešení této otázky postaveno. Pravým důvodem, proč soudy nižších stupňů žalobci nepřiznaly osvobození od soudních poplatků při projednání jeho opětovné žádosti, byla překážka zřejmé bezúspěšnosti uplatňovaných práv, nikoliv poměry žalobce; se závěrem odvolacího soudu o zřejmé bezúspěšnosti uplatňovaných práv přitom žalobce nepolemizuje. Není přitom přípustné, aby dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, na kterém toto rozhodnutí není postaveno.
Dále v dovolání žalobce předkládá k přezkumu právní otázku, nakolik má soud v případě posuzování překážek pro osvobození od soudních poplatků pro svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva vycházet jen z doposud zjištěných skutečností, aniž by přihlédl k novým tvrzením účastníků, resp. k jím nově doloženým důkazům.
Ani tato otázka by přípustnost dovolání založit nemohla.
Žalobce v opětovné žádosti o osvobození od soudních poplatků toliko polemizuje se závěrem soudů nižších instancí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků pro zřejmou bezúspěšnost uplatňovaného práva. Neuvádí však nová tvrzení, resp. relevantní důvody, jejichž obsah by odůvodňoval, proč by závěry původního rozhodnutí, v němž byl závěr o bezúspěšnosti vysloven, neměly obstát, a ke kterým by soud prvního stupně mohl přihlédnout.
K argumentaci žalobce, že Ústavní soud dospěl ve své rozhodovací praxi mj. k závěru, že skutečnost, že soud rozhodoval o žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků již dříve, jej nezbavuje povinnosti vypořádat se s novou žádostí o osvobození od soudních poplatků a že rozhodnutí o předchozí žádosti nebrání tomu, aby soud rozhodl o žádosti nové (nejde o překážku věci již pravomocně rozhodnuté), neboť každá nová žádost o osvobození od soudních poplatků musí být posouzena podle okolností a podmínek, které jsou zde v době jejího dalšího podání, dovolací soud konstatuje, že závěry Ústavního soudu nejsou nikterak v rozporu ustálenou rozhodovací praxí Nejvyšší soudu. Podle judikatury Nejvyššího soudu může obecný soud zastavit řízení o opětovné žádosti pro překážku rei iudicatae , pokud od předchozího zamítavého rozhodnutí nedošlo ke změně okolností; s touto otázkou se soud musí v odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení vypořádat, a to s negativním závěrem [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Co se týče námitky žalobce, že mu nebylo soudem poskytnuto patřičné procesní poučení o tom, že na určení není dán naléhavý právní zájem, dovolací soud uvádí, že žalobce jí vystihuje vadu řízení. Obecně vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci.
Nadto není dovolacímu soudu zřejmé, jaký by tato skutečnost měla mít vliv na správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu