ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3648.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3648/2016-581
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně P. V. , zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, proti žalovanému V. V. , zastoupenému Mgr. Terezou Landfeldovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vítězná 734/11, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 135/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2016, č. j. 25 Co 319/2015-556, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2016, č. j. 25 Co 319/2015-556, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 4. 2015, č. j. 5 C 135/2012-523, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 5. 2015, č. j. 5 C 135/2012-530, z věcí, jež měli účastníci řízení ve společném jmění manželů (dále rovněž jako „SJM“), přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně 80 000 Kč jakožto zůstatek z prodeje osobního motorového vozidla Renault Megane, (výrok I.). Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité i nemovité věci a další majetkové hodnoty blíže specifikované ve výroku II. v celkové hodnotě 6 280 100 Kč. Žalovanému přikázal k úhradě zůstatek hypotečního úvěru účastníků poskytnutý v částce 2 500 000 Kč u Komerční banky, a. s., ve výši 2 425 576,99 Kč (výrok III.). Řízení částečně zastavil ohledně věcí a majetkových hodnot blíže určených ve výroku IV. a zamítl návrh žalovaného na vypořádání majetkových hodnot a závazků specifikovaných ve výroku VI. Stanovil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 1 745 625,45 Kč (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VII. a VIII.).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením ze dne 21. 1. 2016, č. j. 25 Co 319/2015-556, rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku IV. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně pro jeho nepřezkoumatelnost, neboť soud prvního stupně nepřihlédl k vnosu žalovaného na společné jmění manželů, a to v podobě finančních prostředků získaných žalovaným prodejem členských práv k družstevnímu bytu v T., přičemž členem družstva byl výlučně žalovaný. Uvedl, že vnos byl žalovaným uplatněn při jednání dne 14. 1. 2015 – tedy ve lhůtě tří let od zániku SJM – a blíže konkretizován v podání žalovaného ze dne 18. 2. 2015.
Podle odvolacího soudu spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž na nesprávném právním posouzení vypořádání hypotečního úvěru. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, je-li vypořádáván dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádá soud nejen splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku společného jmění manželů do dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu. Není-li ke dni vypořádání SJM dluh účastníků uhrazen, přikáže jej soud k úhradě některému z účastníků ve výši dané ke dni rozhodování, a to včetně úroků, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu. Pokud nelze výši budoucích úroků určit, nelze dluh takto vypořádat, ale je třeba jej přikázat účastníkům rovným dílem. Jelikož soud prvního stupně přikázal dluh k úhradě žalovanému a nevypořádal úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu, spočívá i v tomto ohledu jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je soud oprávněn vypořádat jen ten majetek tvořící společné jmění manželů, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání, což platí rovněž pro zápočty toho, co bylo vynaloženo z výlučného majetku některého z manželů na majetek společný (tzv. vnosy). Z tvrzení účastníků řízení musí být zřejmé, kdy a jakým způsobem takovýto vnos byl z individuálního majetku do společného vložen a jaká konkrétní hodnota se z tohoto vnosu stala předmětem SJM. Namítá, že nelze z vyjádření žalovaného na jednáním konaném dne 14. 1. 2015 v žádném případě dovodit, že by žalovaný tvrzený vnos z výtěžku převodu členských práv k družstevnímu bytu učinil předmětem vypořádání SJM. Měl-li být podle odvolacího soudu tento vnos specifikován v podání ze dne 18. 2. 2015, bylo toto podání učiněné již po lhůtě tří let od zániku SJM, tudíž nelze k takto uplatněnému vnosu přihlížet. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a společné jmění manželů vypořádal, příp. usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval dovolací soud podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, zda byl žalovaným řádně a včas, ve lhůtě tří let od zániku SJM, uplatněn vnos z výlučného majetku žalovaného na společné jmění, a to konkrétně finanční prostředky ve výlučném vlastnictví žalovaného získané z převodu členských práv k družstevnímu bytu.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011).
V rozsudku ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012, Nejvyšší soud uvedl, že „vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného předpokládá v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční prostředky (či majetek) jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství a současně požadavek investujícího manžela, ‚aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek,‛ v řízení o vypořádání společného jmění manželů.“
Manželství účastníků řízení bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Semilech, č. j. 3 C 154/2011-21, který nabyl právní moci 16. 2. 2012. Žalovaný v průběhu jednání před soudem prvního stupně konaném dne 14. 1. 2015 uvedl: „Co se týká jiných zdrojů, měl jsem v úmyslu umořit dluhy výtěžkem z prodeje družstevního bytu. Co se týká umoření dluhu, měl jsem k dispozici 600 000 Kč z jeho prodeje. Jednalo se o družstevní byt na adrese T., prodán byl v dubnu 2010 za částku 1 350 000 Kč, peníze šly na účet bývalé manželky. Peníze se mi z tohoto prodeje dostaly na účet převodem, už nevím, jestli ve dvou nebo třech splátkách, a byly použity na úpravu zahrady a úhradu dluhu panu R.“ (č. l. 302 verte).
Ke shora uvedenému je důležité poznamenat, že soudy nižších stupňů dovodily, že zahrada, resp. rodinný dům, jsou součástí SJM, zatímco dluh vůči M. R. součástí SJM není, jelikož nebylo prokázáno, že žalovaná s uzavřením této smlouvy souhlasila.
Žalovaný při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 14. 1. 2015 dále uvedl: „Co se týká parity podílu, mám dojem, že by neměla být zachována, a to z těchto důvodů:…upozorňuji na vnos z prodeje bytu… (č. l. 303).“
Z tvrzení žalovaného při jednání konaném dne 14. 1. 2015 vyplývá, že výlučné finanční prostředky jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství, avšak nelze dovodit požadavek žalovaného, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek. Zmiňuje-li se žalovaný o vnosu z prodeje bytu, činí tak z důvodu jím navržené disparity podílu, nikoliv z důvodu, že by požadoval vypořádání tohoto vnosu.
Řádně nebyl vnos žalovaného uplatněn ani v podání ze dne 18. 2. 2015 (tedy již po lhůtě tří let od zániku SJM), v němž žalovaný uvedl: „Stejně tak žalobkyně neznámým způsobem naložila s částí výtěžku z prodeje družstevního bytu v T., ačkoliv výlučným vlastníkem družstevního podílu byl žalovaný a tedy jemu náležely výlučně finanční prostředky z prodeje tohoto bytu, resp. družstevního podílu ve výši 1 300 000 Kč. Družstevní podíl byl prodán v dubnu 2010 a s finančními prostředky žalovaný pro výstavbu RD počítal. Na jeho účet však žalobkyně převedla pouze dne 31. 5. 2010 částku ve výši 299 000 Kč a dne 1. 6. 2010 částku ve výši 200 000 Kč. Zbytek si ponechala na svém účtu, příp. s ním naložila jiným, žalovanému neznámým způsobem. (…) Tvrzení žalobkyně o tom, že veškeré shora uvedené finanční prostředky použila na výstavbu rodinného domu, žalovaný tedy popírá (č. l. 327 a 328).“
Rovněž z tohoto tvrzení žalovaného nevyplývá požadavek, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek. Nad rámec toho dovolací soud uvádí, že tvrzení žalovaného ze dne 18. 2. 2015 nelze pro jejich rozpornost s tvrzeními uvedenými žalovaným při jednání konaném dne 14. 1. 2015 považovat ani za konkretizaci skutkových okolností vztahujících se k vnosu žalovaného uvedených při jednání dne 14. 1. 2015. V podání ze dne 18. 2. 2015 žalovaný uvádí, že mu byla převedena pouze část finančních prostředků ve výši 499 000 Kč a část byla použita žalobkyní žalovanému neznámým způsobem. Připustil, že z části použité žalobkyní mohl být placen nábytek nacházející se v rodinném domě v částce 200 000 Kč. Prokazatelně však bylo podle žalovaného převedeno na jeho účet jen 499 000 Kč, přičemž již neuvedl, zda byly tyto prostředky vynaloženy na majetek náležející do SJM. Avšak při jednání konaném dne 14. 1. 2015 žalovaný uvedl, že měl k dispozici finanční prostředky získané z prodeje bytu (resp. družstevního podílu), které použil na umoření dluhu a úpravu zahrady (nelze ovšem dovodit, jaká částka měla být použita na úpravu zahrady či vynaložena na jiné součásti SJM). Ze shora uvedeného se podává, že tvrzení žalovaného ohledně údajného vnosu jsou vnitřně rozporná, zejména není zřejmé, jakou částkou žalovaný disponoval a jaká částka měla být vynaložena na SJM. Z tvrzení žalovaného ze dne 14. 1. 2015 vyplývá, že měl k dispozici alespoň 600 000 Kč, které byly použity na umoření dluhu či úpravu zahrady, avšak v podání ze dne 18. 2. 2015 uvádí, že měl k dispozici pouze 499 000 Kč, přičemž není zřejmé, na jaké účely byly tyto prostředky vynaloženy.
Žalovaný rovněž na závěr svého podání ze dne 18. 2. 2015 shrnuje svá stanoviska k jednotlivým položkám, které jsou podle tvrzení žalovaného součástí SJM a k dalším skutečnostem, které by při vypořádání SJM měly být zohledněny (č. l. 330 – 336). V tomto souhrnu neuvádí žalovaný vnos v podobě finančních prostředků získaných převodem členských práv k družstevnímu bytu a nenavrhuje tento vnos vypořádat. V závěrečném návrhu ze dne 23. 3. 2015 žalovaný na toto podání odkazuje (č. l. 505).
Ze shora uvedeného se podává, že žalovaný vnos v podobě finančních prostředků získaných převodem členských práv k družstevnímu bytu, které byly v jeho výlučném vlastnictví, řádně a včas, ve lhůtě tří let od zániku SJM, neuplatnil. Především žalovaný vzhledem k těmto prostředkům nevznesl požadavek, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek. Tvrzení žalovaného o vnosu před soudem prvního stupně jsou rozporná a nelze ani považovat tvrzení žalovaného ze dne 18. 2. 2015 za konkretizaci skutkových okolností uvedených žalovaným při jednání konaném dne 14. 1. 2015. Dovolací soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že žalovaný nenavrhl vnos k vypořádání ani v návrhu shrnujícím dosavadní zjištění ohledně jednotlivých položek tvořících SJM ze dne 18. 2. 2015, na který rovněž odkázal v závěrečném návrhu ve věci při jednání konaném dne 23. 3. 2015 (č. l. 505).
Uzavřel-li odvolací soud, že žalovaný řádně a včas uplatnil požadavek na vypořádání tohoto vnosu, odchýlil se při řešení této právní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.) a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Jelikož byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen a věc vrácena tomuto soudu z důvodu nutnosti provedení důkazů a jejich hodnocení vzhledem k vnosu žalovaného a dovolací soud dovodil, že požadavek na vypořádání tohoto vnosu nebyl žalovaným uplatněn řádně a včas, není již namístě rušit rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrácet tomuto soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení odvolací soud rozhodne o vypořádání zaniklého společného jmění účastníků řízení, přičemž především vypořádá hypoteční úvěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006).
Dovolací soud poznamenává, že i v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů v řízení o vypořádání společného jmění manželů se uplatní zásada úspěchu ve věci ve smyslu §142 odst. 1 a násl. o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1894/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.) a je rovněž důvodné, poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu