ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3652.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3652/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) H. K. , b) M. K. , c) M. Š. , d) MVDr. R. K. , všech zastoupených JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, proti žalovanému Hlavnímu městu Praze , identifikační číslo osoby 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 623/2013, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 55 Co 263/2015-119, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 55 Co 263/2015-119, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 1. 2015, č. j. 19 C 623/2013-83, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly určení, že jsou podílovými spoluvlastnicemi každá ideální 1/4 pozemku par. č. 33/2 o výměře 472 m 2 v katastrálním území T., obci P., a uložil žalobkyním povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náklady řízení.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 55 Co 263/2015-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyním povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně i žalované město byli zapsáni v katastru nemovitostí jako duplicitní vlastníci pozemku par. č. 33/2 – žalobkyně na základě vlastnictví pozemku č. 322/1 bývalého Pozemkového katastru (dále také „PK“), který zdědily po A. a M. K., žalovaný na základě vlastnictví pozemku par. č. 33 katastru nemovitostí, který měl nabýt podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a který byl ke dni podání žádosti podle tohoto zákona (29. 4. 2002) v jeho prospěch zapsán do katastru nemovitostí. Sporný pozemek byl původně ve vlastnictví právních předchůdců žalobkyň; v souvislosti s obnovou mapového operátu se držby části pozemku právních předchůdců chopil v 80. letech stát a tento pozemek byl spolu s dalšími nově označen parcelním číslem 33. Již před rokem 1991 se na pozemku nacházela cesta, bližší doba vzniku však nebyla zjištěna; v současnosti je téměř úplně zastavěn místní komunikací. Po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. se držby pozemku par. č. 33 chopilo žalované město, žalobkyně pozemek nikdy neužívaly. V souvislosti s revizí údajů v katastru nemovitostí pro digitalizaci katastrálního území To. v roce 2007 doplnil katastrální úřad do souboru geodetických informací část původního pozemku Pozemkového katastru č. 322/1. Protože se shodoval s částí pozemku ve vlastnictví žalovaného (par. č. 33), byla tato „sporná“ část nově označena samostatným parcelním číslem 33/2, ke kterému vyznačil duplicitní zápis. V roce 2011 katastrální úřad duplicitní zápis vlastnického práva vymazal, v současné době tak svědčí zápis ve prospěch žalovaného.
Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyním svědčí naléhavý právní zájem na podání žaloby podle §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); důvod pro postup podle restitučních předpisů neshledal, neboť žalobkyně byly až do roku 2007 (neuvedl, od kdy) vedeny jako vlastnice pozemku PK 322/1. Vozovka je místní komunikací III. třídy ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, která je samostatnou věcí ve smyslu občanského práva, a jejíž vlastnicí je podle §9 odst. 1 téhož zákona žalovaná. Při stanovení hranice v roce 1983 nebyly splněny podmínky §8 odst. 2 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, když právní předchůdci žalobkyň, jako vlastníci dotčeného pozemku, původně označeného č. 318/1, nebyli k řízení předvoláni. Žalované město proto předmětný pozemek následně nenabylo podle zákona č. 172/1991 Sb., neboť stát nebyl v době nabytí účinnosti tohoto zákona jeho vlastníkem. Žalovaný však pozemek vydržel podle §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledním účinném znění (dále také „obč. zák.“), protože nejméně od roku 1991 do roku 2007 pozemek držel v dobré víře, že mu na základě zákona č. 172/1991 Sb. náleží.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním hodnocením soudu prvního stupně. Zdůraznil, že zřízení místní komunikace, stejně jako její následná údržba a užívání žalovaným městem, ukazují na dobrou víru, že mu pozemek náleží. Zároveň nebyla držba nabyta lstí, podvodem či násilím, ani nebyl žalované pozemek přenechán pouze na určitou dobu.
Proti rozsudku krajského soudu podávají žalobkyně (dále také „dovolatelky“) dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodem podání dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelky tvrdí, že držba žalovaného se neopírá o žádný právní titul, a to ani domnělý. Tímto titulem nemůže být zákon č. 172/1991 Sb., neboť žalovaný se stal přímým nástupcem Místního národního výboru T., který se podílel na technickohospodářském mapování a který si musel být vědom nezákonnosti vyměření hranice. Nabývacím titulem není ani evidenční zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí. V této souvislosti kladou otázku, vylučuje-li držbu v dobré víře pouze její nepravost; zpochybňují závěr, že žalované město drželo pozemek v dobré víře.
I v případě, že by domnělý právní titul existoval, dovolatelky namítají, že žalovaný předmětný pozemek vůbec nedržel. Držel pouze místní komunikaci, z čehož však nelze odvozovat držbu pozemku. Skutečnost, že spravoval místní komunikaci, je projevem přenesené působnosti obce, ta však nic nevypovídá o vůli držet předmětný pozemek; je třeba vůli obce v samostatné působnosti zkoumat a nevycházet pouze z tvrzení, že obec měla vůli držet věc jako vlastník. Navíc pokud žalovaný opírá vydržení pozemku o vlastnictví místní komunikace na něm postavené, nespadá tento spor do působnosti civilních soudů, neboť v občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci, které mají být podle zákona o pozemních komunikacích projednány ve správním řízení (k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99). Navrhuly proto napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že putativním právním titulem potřebným pro vydržení mohl být zákon č. 172/1991 Sb. a že dobrou víru nelze zaměňovat s právním nástupnictvím. Žalobou na určení vlastnického práva se dovolatelky dopouští obcházení restitučních předpisů, neboť osoba, která neuplatní restituční nárok, právo ztrácí a nemůže se ho již domáhat určovací žalobou (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001); navrhl proto zamítnutí, případně odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné. Přípustnost dovolání zakládá skutečnost, že odvolací soud při hodnocení oprávněnosti držby žalovaného částečně opomenul judikaturu dovolacího soudu.
Protože k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014 a posouzení této okolnosti bylo pro rozhodnutí rozhodující, postupoval dovolací soud při řešení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolací soud především konstatuje, že projednání věci je v pravomoci soudu (§7 o. s. ř.). Napadené rozhodnutí není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu z 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99, podle kterého v občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci, které mají být projednány ve správním řízení podle zákona o pozemních komunikacích. Zákon o pozemních komunikacích (ani jiný právní předpis) spor o vydržení pozemku pod místní komunikací z působnosti obecných soudů nevyjímá; zde nejde o spor o užívání veřejné komunikace, ale o určení vlastnického práva. Rozhodnutí odvolacího soudu však zčásti opomíjí judikaturu dovolacího soudu o oprávněné držbě a vydržení.
Podle zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí věci do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují. Ze zákona č. 172/1991 Sb. tedy vyplývá, že byly-li splněny podmínky uvedené v §2 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, přešly nemovitosti dnem jeho účinnosti (24. 5. 1991) do vlastnictví obce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1966/2012).
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost ( §134 odst. 1 obč. zák. ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná ( §130 odst. 1 obč. zák. ). Oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. l obč. zák. je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000).
Tzv. knihovní držba není skutečnou držbou; držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8.2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012).
„Při posuzování otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky oprávněné držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, popřípadě v jiné veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil. Je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.11. 1999 sp. zn. 22 Cdo 837/98 , publikovaný v Právních rozhledech, roč. 2000, č. 2). Pouhý nesoulad skutečného stavu se stavem uvedeným v katastru nemovitostí nevylučuje dobrou víru držitele, že je vlastníkem užívaného pozemku. Byla-li držitelem obec, která disponovala kvalifikovanými zaměstnanci s právnickým vzděláním, není vyloučeno, aby k této okolnosti při posuzování její dobré víry soud přihlédl.
Jestliže se obec ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb., ačkoliv nemovitost ve skutečnosti státu nepatřila, mohla ji později nabýt vydržením (§134 odst. 1 obč. zák.). Při zkoumání, zda byla „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že se stala vlastnicí na základě tohoto zákona (který současně představuje titul, o který se držba opírala), je třeba zvážit, zda byla v dobré víře ohledně vlastnictví státu (tedy že její omyl o tom, že stát je vlastníkem, byl omluvitelný) a zda byla v dobré víře, že byly splněny podmínky stanovené zákonem č. 172/1991 Sb. pro přechod věci do jejího vlastnictví.
V projednávané věci odvolací soud uvedl, že žalované město mělo pozemek v oprávněné držbě po dobu 10 let. Neuvedl, kdy a jakým způsobem se držby ujalo (patrně mělo jít o okamžik, kdy na pozemku byla zřízena místní komunikace, ovšem bylo třeba upřesnit, zda mělo jít o zařazení již existující stavby komunikace do sítě místních komunikací, nebo zda byla nově zřízena – pak by postačovalo k uchopení držby zahájení stavebních prací) – a ani dobu uchopení držby. Z tohoto pohledu se závěr o splnění desetileté vydržecí doby (§134 odst. 1 obč. zák.) jeví jako nedostatečně odůvodněný a rozhodnutí odvolacího soudu jako předčasné a tudíž nesprávné.
Ani závěr o tom, že držba žalovaného byla oprávněná, není odůvodněn správně. Lze sice přisvědčit, že nebylo prokázáno, že by se město zmocnilo držby „lstí, podvodem či násilím“, nebo že mu byla „věc svěřena“. To by bylo relevantní pro posouzení, zda jde o držbu pravou ve smyslu §993 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., pro posouzení oprávněné držby (§130 odst. 1 obč. zák.) je však takové zjištění nedostatečné. Jistě, tzv. vitiózní držba (nabytá tak, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou) vylučuje dobrou víru držitele i poctivou držbu podle §130 odst. 1 obč. zák., ovšem i držba, která takto nabyta nebyla, může být neoprávněná (v dané věci např. pokud by omyl města o tom, že stát byl vlastníkem pozemku, byl neomluvitelný). Pokud by vůbec bylo vhodné hledat analogii mezi oprávněnou držbou a držbou podle nového občanského zákoníku (o. z.), pak by se oprávněné držbě blížila nejvíce poctivá držba (§992 o. z. – k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1902/2005). To, že město pozemek užívalo a udržovalo, nasvědčuje držbě, není to však důkaz dobré víry.
Pokud se odvolací soud při posuzování dobré víry držitele spokojil se zjištěním, že držba žalovaného nebyla vitiozní, nepravá, a že město pozemek užívalo a udržovalo, je v této části jeho rozhodnutí, nerespektující judikaturu o oprávněné držbě, předčasné a spočívá tak na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Až potud je dovolání důvodné; další námitky dovolatelek však nejsou opodstatněné.
Dovolatelky kladou otázku týkající se účelové komunikace; soudy však nevyšly ze zjištění, že by šlo o účelovou komunikaci, mělo jít o komunikaci místní. Účelové komunikace jsou v zásadě součástí pozemku (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochybnost o tom, že zákon č. 172/1991 Sb. založil vlastnictví obcí k tzv. historickému majetku bez dalšího nabytím účinnosti, a zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí (předpokládaný §8 téhož zákona) měl pouze deklaratorní povahu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2682/2012, či rozsudek z 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 4/2016, str. 122). Z toho vychází rovněž Ústavní soud (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12). Samotný zákon č. 172/1991 Sb. proto mohl být domnělým nabývacím titulem, o který žalovaný opíral vlastnické právo k pozemku. Tento závěr není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Jestliže se někdo v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. chopil držby a byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jejím vlastníkem, nemohla oprávněnost jeho držby vyloučit bez dalšího případná zlá víra jeho předchůdce (mala fides superveniens non nocet); jeho držbu je třeba posuzovat samostatně. Obec, která nabyla majetek podle zákona č. 172/1991 Sb., je sice (nikoliv univerzálním) právním nástupcem státu, avšak nelze ji s ním ztotožňovat, bez ohledu na to, že zčásti vstoupila do právních vztahů, ve kterých jménem státu vystupoval místní národní výbor. Ten byl totiž orgánem státní moci a správy (viz čl. 68 odst. 1 Ústavy č. 100/1960 Sb.), tedy orgánem státu, zatímco obce jako územní samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu (čl. 100 odst. 1 Ústavy české republiky); jde tak o kvalitativně různé subjekty. Dovolací soud pak konstantně judikuje, že pokud účastník, který vydržení uplatňuje, sám jeho podmínky splnil, je nadbytečné zabývat se i oprávněností držby jeho předchůdců (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, nebo také rozsudek z 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 1/2015, str. 21).
K držbě pozemku zastavěného místní komunikací: Místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, publikovaný pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V takovém případě je soukromoprávní režim pozemku pod komunikací jiný než režim komunikace. Z hlediska držby pozemku přichází do úvahy dva případy. Buď obec, která je vlastníkem komunikace (§9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích) užívá pozemek k umístění místní komunikace na základě dohody s vlastníkem pozemku, a pak je jen detentorem pozemku, který je nadále v držbě vlastníka, nebo jej užívá bez dohody s ním, a pak je držitelkou obec. Užíváním pozemku je tu umístění stavby na něm (jiným způsobem nelze povrch zastavěného pozemku užívat). Z toho se podává, že pozemek pod místní komunikací může vydržet vlastník komunikace, je-li se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jeho vlastníkem.
K námitce žalovaného, že podáním žaloby dochází k obcházení restitučních předpisů, nemůže dovolací soud přihlížet, neboť je vázán obsahem podaného dovolání; tuto námitku může žalované město uplatnit v dalším řízení. K tomu se dodává, že soud prvního stupně se touto otázkou zabýval s tím, že žalobci neměli důvod žádat o restituci, neboť byli evidováni jako jeho vlastníci; ani tímto závěrem se dovolací soud nemohl zabývat.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu