ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3830.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3830/2017-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. D. , zastoupeného JUDr. Jitkou Kallistovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Gruzínská 1084/8, proti žalovaným 1) V. Š. , 2) J. Š. , 3) M. Š. , 4) J. D. a 5) M. Š. , všem zastoupeným Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, o povolení práva nezbytné cesty, in eventum o určení existence tohoto práva na základě vydržení, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 9 C 124/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2017, č. j. 13 Co 373/2014-364, ve znění opravného usnesení ze dne 6. dubna 2017, č. j. 13 Co 373/2014-370, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2014, č. j. 9 C 124/2012-281, povolil podle §1029 odst. 2 občanského zákoníku služebnost nezbytné cesty na pozemku ve zjednodušené evidenci – původ pozemkový katastr, zapsanému na LV pro k. ú. V. Ú., obec D., vedeném u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště P., k plošině s česlemi, jako do katastru nemovitostí nezapisované součásti ve smyslu §505 občanského zákoníku nemovité věci – stavby technického vybavení bez č. p./č. e., stojící na pozemku, vedené na LV pro k. ú. V. Ú., obec D., vedeném u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště P., zaměřené polohopisným a výškovým plánem č. 16/2012 Ing. Tomáše Brichty pod označením kryt náhonu česle, a to v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 147-78/2011 Ing. Tomáše Brichty (výrok I.). Služebnost zřídil jako právo chůze a jízdy na časově neomezenou dobu a zavázal jí každého vlastníka služebné nemovitosti a udělil oprávnění každému vlastníkovi nemovitosti, v jejíž prospěch byla služebnost zřízena (výrok II.), uvedl, že geometrický plán č. 147-78/2011 Ing. Tomáše Brichty a polohopisný a výškový plán č. 16/2012 Ing. Tomáše Brichty tvoří nedílnou součást rozsudku (výrok III.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na náhradě za zřízení práva cesty částku 2 000 Kč, a to žalovanému 1) 400 Kč, žalovanému 2) 800 Kč, žalovanému 3) 200 Kč, žalované 4) 200 Kč a žalovanému 5) 400 Kč, všem do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2017, č. j. 13 Co 373/2014-364, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 4. 2017, č. j. 13 Co 373/2014-370, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až IV. v tomto správném znění: „Soud zřizuje služebnost nezbytné cesty na pozemku, zapsaném na LV pro k. ú. V. Ú., obec D., vedeném u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště P., k plošině s česlemi, jako do katastru nemovitostí nezapisované součásti stavby technického vybavení – nemovité věci bez č. p./č. e., stojící na pozemku, vedené na LV pro k. ú. V. Ú. u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště P., zaměřené polohopisným a výškovým plánem č. 16/2012 Ing. Tomáše Brichty s dodatkem ze dne 18. 5. 2016 pod označením kryt náhonu, česle, a to v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 175-80/2015 Ing. Tomáše Brichty. Služebnost se zřizuje jako právo chůze a jízdy na časově neomezenou dobu a zavazuje každého vlastníka služebné nemovité věci a opravňuje každého vlastníka nemovité věci, v jejíž prospěch byla služebnost zřízena. Geometrický plán č. 175-80/2015 a dodatek polohopisného a výškového plánu č. 16/2012 ze dne 18. 5. 2016, vše vypracováno Ing. Tomášem Brichtou, tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě za zřízení práva cesty částku 2 000 Kč, a to žalovanému 1) 400 Kč, žalovanému 2) 800 Kč, žalované 3) 200 Kč, žalované 4) 200 Kč a žalovanému 5) 400 Kč, všem do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), ve výroku V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva spočívající v rozhodování o eventuálním petitu žalobce. Zdůrazňují, že žalobce uplatnil jakožto primární petit nárok na určení, že vydržel právo nezbytné cesty k tíži pozemků žalovaných, a teprve sekundárním petitem navrhl žalobu na zřízení nezbytné cesty soudem ve smyslu §1029 a násl. občanského zákoníku. Soud prvního stupně, ani odvolací soud však o tomto primárním petitu ve výroku vůbec nerozhodly, toliko v odůvodnění uvedly, že žalobce věcné břemeno nezbytné cesty nevydržel. Takový postup však neodpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, kupř. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 579/2007. Dále pokládají – podle jejich názoru – doposud neřešenou otázku, zda lze právo nezbytné cesty zřídit i ve prospěch vlastníka věci, jejíž právní povaha není najisto dána, anebo ve prospěch osoby, jejíž vlastnické právo k nemovité věci není najisto dáno. Žalovaní nesouhlasí, že stavba lávky (plošiny) přes pozemek v k. ú. V. Ú., která je osazena česlemi strojovny (dále jen „předmětná plošina“), je součástí nemovité věci žalobce, nýbrž se jedná o věc samostatnou, vybudovanou v souvislosti s opravou přilehlého říčního jezu v době před obnovou malé vodní elektrárny v nemovitosti žalobce (dále jen „MVE“), takže s budovou strojovny neměla žádnou funkční souvislost. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2548/98 zdůrazňují, že předmětná plošina byť technicky spojená se strojírnou měla vztah k pozemkům na obou stranách náhonu, takže se mohlo jednat nanejvýš o složenou věc. Podle žalovaných je přitom pro povahu věci rozhodující stav v době jejího vzniku, nikoliv skutečnost, jak začne být věc v budoucnu užívána, plní-li stále svůj primární účel (v této věci propojení obou břehů náhonu). Pokud by předmětná plošina byla odstraněna, pak by ničeho nebránilo tomu, aby česle byly umístěny přímo na budově strojovny a z ní obsluhovány. Pro fungování a provoz MVE pak jsou potřebné pouze zmíněné česle, a nikoliv předmětná plošina. Pochybnosti o povaze předmětné plošiny měl i odvolací soud, který ovšem nesprávně dovodil, že i kdyby předmětná plošina byla věcí samostatnou v právním smyslu, pak by byla ve vlastnictví žalobce, neboť věc vytvořila jeho právní předchůdkyně. Povaha předmětné plošiny je zcela zásadní otázkou, a pokud se jedná o věc samostatnou, musel by žalobce prokázat, že je skutečně jejím vlastníkem; v tomto ohledu však dokazování vůbec nebylo vedeno. Tím, že odvolací soud připustil možnost, že předmětná plošina je samostatnou věcí, zpochybnil i vlastní rozhodnutí v meritu věci. Žalovaní rovněž upozorňují, že nejsou žádné doklady o tom, že předmětnou „plošinu vybudovala svědkyně K.“, od níž žalobce odvozuje své vlastnické právo; v této souvislosti poukazují na určité nesrovnalosti. Namítají, že práva nezbytné cesty se přitom může domáhat jen vlastník nemovité věci, což v daném případě nebylo najisto dáno, takže žaloba „měla být zamítnuta pro nedostatek aktivní žalobní legitimace žalobce“. Žalovaní s ohledem na historické souvislosti případu zdůrazňují, že předmětná plošina je jejich jediným přechodem přes náhon na říční ostrov. Vzhledem k tomu měl odvolací soud přistoupit ke spravedlivému uspořádání vztahů a ne pouze konstatovat, že by bylo nespravedlivé, kdyby byl žalovaným zamezen přístup na jejich pozemky. Podle jejich názoru měl odvolací soud konstatovat vlastnické právo žalovaných k předmětné plošině a zřídit služebnost ve prospěch žalobce i na předmětné plošině; žalobce však takové spravedlivé uspořádání odmítl bezdůvodně akceptovat. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaných nevyjádřil.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož bylo o povolení nezbytné cesty rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. [k tomu srovnej usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněné pod č. 78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaní v první řadě namítají, že soudy obou stupňů se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se eventuálního petitu tím, že nerozhodly o nároku žalobce na určení existence věcného břemena nezbytné cesty na základě vydržení.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004 (uveřejněném pod č. C 3 419 a 3 420 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), k problematice tzv. eventuálního petitu se podává, že „vzájemný vztah obou petitů je dán tím, že soud se může zabývat a rozhodovat o druhém neboli eventuálním (pomocném) petitu až poté, kdy je zjištěna a prokázána neodůvodněnost nebo nemožnost plnění nároku uvedeného v prvním petitu (Alena Winterová a kol. Civilní právo procesní. Praha: Linde, 1999, s. 328). Pokud soud prvního stupně pod bodem I. výroku vyhověl tzv. primárnímu petitu, pak nesprávně pod bodem II. výroku rozhodl o eventuálním petitu, o němž přichází v úvahu rozhodnout až tehdy, dojde-li soud k závěru, že nelze vyhovět tzv. primárnímu petitu, který zamítne“. S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožnil dále např. v rozsudku ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2581/2010 (uveřejněném pod č. C 10 034 v Souboru), ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4223/2010, nebo usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2053/2012, a ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5333/2014 (všech dostupných na www.nsoud.cz ), jejichž správnost nijak nepopírá ani dovolateli zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 579/2007 (dostupný na www.nsoud.cz ). Ostatně i komentářová literatura uvádí, že jestliže žalobce v žalobě uplatní svůj nárok rovněž eventuálním petitem, rozhoduje o něm soud jen tehdy, nevyhověl-li petitu primárnímu [srov. Dvořák, B. §152 (Rozsudek a jeho druhy). In Lavický, P., et al. Civilní proces. I. Řízení sporné: Občanský soudní řád (§1 až 250l), Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 717, marg. č. 10. či Drápal, L. §150 (rozsudek konečný, částečný a mezitímní). In Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1028, marg. č. 4.].
Žalobce v žalobě uplatnil nárok na zřízení nezbytné cesty, přičemž v průběhu řízení uplatnil jako eventuální nárok na určení existence věcného břemene nezbytné cesty z důvodu vydržení (podání na č. l. 33–34, později podání na č. l. 264–268). Na výzvu soudu prvního stupně zástupkyně žalobce při jednání dne 14. 5. 2014 výslovně uvedla, že svým pozdějším podáním nenavrhuje změnu pořadí petitu primárního a eventuálního, tzn. „navrhuje se zřízení služebnosti cesty a in eventum , tedy pokud by tomuto návrhu nebylo vyhověno, navrhuje se určit existenci služebnosti nezbytné cesty na základě vydržení“. Soud prvního stupně následně při jednání připustil navrženou změnu žaloby tak, že žalobce jako primární uplatňuje nárok na zřízení nezbytné cesty a jako eventuální uplatňuje nárok na určení existence služebnosti práva a chůze vzniklé vydržením (viz č. l. 274). Jestliže přitom následně soud prvního stupně rozhodl o zřízení nezbytné cesty, aniž by přitom rozhodl o eventuálním nároku, a jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně následně jako věcně správný potvrdil, lze uzavřít, že soudy obou stupňů uvedených judikatorních závěrů dovolacího soudu ohledně problematiky eventuálního petitu plně dostály, pročež jim v tomto ohledu nelze nic vytknout.
Přípustnost dovolání nemůže dále založit podle dovolatelů doposud neřešená otázka, „zdali lze právo nezbytné cesty zřídit i ve prospěch vlastníka věci, jejíž právní povaha není najisto dána, anebo ve prospěch osoby, jejíž vlastnické právo k nemovité věci není najisto dáno“, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu není postaveno, protože odvolací soud nedospěl k závěru o nejasnosti právní povahy předmětné plošiny, naopak se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že předmětná plošina je součástí budovy strojovny.
Přípustnost dovolání také nezakládá otázka týkající se právní povahy předmětné plošiny, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Především je třeba zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že předmětnou plošinu vystavěla právní předchůdkyně žalobce a že předmětná plošina je součástí budovy strojovny ve vlastnictví žalobce. V řízení nebylo pak sporu o tom, že budova strojovny náleží žalobci. Jestliže tedy předmětnou plošinu vybudovala právní předchůdkyně žalobce a jestliže je předmětná plošina vskutku součástí budovy strojovny, pak závěr o tom, že k předmětné plošině coby součásti budovy strojovny lze povolit nezbytnou cestu, je plně souladný s judikaturou dovolacího soudu, podle níž součást věci stíhá osud věci samotné [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 4. 7. 1985, sp. zn. 4 Cz 25/85 (uveřejněný pod č. 7/1987 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1432/2002 (uveřejněný pod č. C 2 251 v Souboru), a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003 (uveřejněný pod č. C 2 468 v Souboru)]. Naopak nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že žaloba by mohla být důvodná i tehdy, když by předmětná plošina byla věcí samostatnou; odvolací soud totiž pominul, že vyhovění žalobě by v takovém případě bránilo znění žalobního návrhu, podle něhož má být nezbytná cesta povolena k předmětné plošině coby součásti budovy strojovny, a nikoliv k předmětné plošině coby věci samostatné. Uvedené pochybení však samo o sobě nezpochybňuje případnou správnost závěru o tom, že předmětná plošina je součástí věci, a nikoliv věcí samostatnou.
Žalovaní rozporovali, že předmětnou plošinu vystavěla právní předchůdkyně žalobce, načež se stala její vlastnicí. Nutno ovšem podotknout, že žalovaní svou rozsáhlou dovolací argumentaci v tomto ohledu nestaví na výhradě týkající se právního posouzení věci, nýbrž na kritice zjištěného skutkového stavu, neboť namítají, že předmětná plošina mohla být postavena i jinou osobou než právní předchůdkyní žalobce; až na tomto jiném skutkovém stavu následně zpochybňují právní závěr odvolacího soudu o vlastnickém právu právní předchůdkyně žalobce k předmětné plošině. Dovolatelé však v této souvislosti pomíjejí podstatnou skutečnost, že přezkum zjištěného skutkového stavu dovolacímu přezkumu nepodléhá (viz §241a odst. 1 o. s. ř., případně důvodovou zprávu k zákonu č. 404/2012 Sb.); ostatně dovolatelé v souvislosti s procesem dokazování žádnou právní otázku neuplatnili. Zpochybnění právního závěru o vlastnickém právu na základě odlišného skutkového stavu pak k přípustnosti dovolání rovněž zjevně vést nemůže.
S ohledem na uvedené je pro posouzení věci toliko rozhodující, zdali závěr odvolacího soudu, potažmo i soudu prvního stupně o tom, že předmětná plošina je součástí budovy strojovny, odpovídá judikatuře dovolacího soudu.
Podle §505 o. z. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.
Uvedené obecné vymezení součásti věci plně odpovídá obecnému vymezení součásti věci podle §120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pročež dosavadní judikatura je pro poměry o. z. v zásadě i nadále použitelná [viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2736/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 651/2016 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003 (uveřejněného pod č. C 2 468 v Souboru), z textu §120 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že „věc může být považována za součást jiné věci, pokud k ní podle její povahy náleží a současně nemůže být oddělena (předpokladem je tedy spojení věcí), aniž by došlo ke znehodnocení věci. Zákon neuvádí hlediska, podle kterých by bylo možno určit, co k věci podle její povahy náleží. Záleží vždy na posouzení konkrétního případu a na úvaze soudu.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 10, str. 84) uvedl: „Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1. na vzájemné sounáležitosti a 2. na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ‚to, co k věci podle její povahy náleží‘ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ‚nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‘ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter ‚oddělení‘ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes zásahy které neničí podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.“
V rozsudku ze dne 27. 4. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2548/98 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 10, str. 466), Nejvyšší soud, zabývaje se právní povahou trafostanice, k výše uvedeným závěrům dodal, že „součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou (například sluchátko bezdrátového telefonního přístroje). Nutnou podmínkou pro to, aby původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí považována za součást věci, je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Pokud tedy určitá věc, která je spojena s jinou věcí, má vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věci (může jít nanejvýš o věc složenou – universitas rerum cohaerentium – ve které každá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů). Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek), je třeba, aby původní věci byly nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav, kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy“.
Posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o její součást vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně. Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou ohledně součásti věci v nalézacím řízení přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99 (uveřejněný pod č. C 574 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007 (uveřejněné pod č. C 7 761 v Souboru)].
V dané věci soud prvního stupně na podkladě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že předmětná plošina s česlemi je vzhledem ke svému stavebnětechnickému propojení a funkční sounáležitosti při provozu MVE součástí budovy strojovny. Z provedených důkazů, zejm. z pasportu vyplývá, že funkcí plošiny je především sloužit jako kryt náhonu v prostoru mezi česlemi a turbínou. Funkcí plošiny i česlí je zabránit průniku nečistot k turbíně a zabránit tak jejímu poškození. Pro uvedený závěr svědčí i vstupní otvor do prostoru mezi česlemi a turbínou, kterým je plošina opatřena, sloužící k odstranění případných nečistot, které česlemi prošly. Z uvedeného vyplývá, že předmětná plošina je součástí stavby, jejímž účelem je provoz turbíny, neboť jejím oddělením od této stavby by již hlavní stavba nemohla sloužit svému účelu – řádnému provozu MVE. I přes tento svůj primární účel je plošina současně funkčním přemostěním náhonu, a umožňuje tak fakticky spojení mezi pozemky žalovaných na obou březích řeky i přístup k jezu na řece Radbuze v ř. km. 26,735. Faktická možnost využití plošiny jako mostu nemění její charakter součásti stavby strojovny ve smyslu §505 o. z.
Odvolací soud k odvolacím námitkám uvedl, že není rozhodné, že mezi vybudováním plošiny (někdy do roku 1986) a kolaudačním rozhodnutím na provoz elektrárny z 6. 12. 1990 byl několikaletý odstup. Sami žalovaní uváděli, že se vždy na náhonu nacházela česle, sloužící k zachycování nečistot, které voda přinášela a zcela jistě i tehdy, než byla MVE uvedena do provozu, bylo nutné nečistoty zachycovat a odstraňovat. V současné době, kdy je MVE v provozu, je účelem předmětné plošiny zakrytí přítokového kanálu v prostoru mezi česlemi a budovou strojovny a dále slouží jako obslužný prostor k čištění česlicové stěny. Právní předchůdkyně žalobce zcela jistě v době, kdy plošinu vybudovala, a závěr o tom, že to byla ona, lze mít za prokázaný, neměla důvod budovat předmětnou plošinu jako přístupovou cestu na ostrov, který jí nepatřil. Odvolací soud tak akceptoval závěr soudu prvního stupně, že plošina s česlemi je součástí budovy strojovny, v níž se nachází MVE. Po znovuuvedení elektrárny do provozu právní předchůdkyní žalobce došlo k opětovnému propojení předmětné plošiny s česlemi, kterou vlastním nákladem zřídila právní předchůdkyně žalobce, s budovou strojovny jako její součást, když předmětná plošina s česlemi jako taková byla jejím vlastníkem určena k obsluze MVE.
Dovolací soud přezkoumal závěry soudů obou stupňů a dospěl k závěru, že z hlediska judikatury dovolacího soudu je nelze považovat za zjevně nepřiměřené; v dovolacím přezkumu proto obstojí. Soudy obou stupňů vzaly v potaz zákonná kritéria pro určení součásti věci, řádně se zabývaly účelem předmětné plošiny, když zdůraznily, že jejím účelem byla ochrana budovy strojovny MVE. Soudy se rovněž dostatečně vypořádaly s argumentací žalovaných, že předmětná plošina sloužila jako přístup na říční ostrov, pročež ani z tohoto pohledu nelze soudům obou stupňům ničeho vyknout. Konkrétně soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že pokud předmětná plošina plnila i tuto funkci, nejednalo se o funkci hlavní; odvolací soud pak zdůraznil, že předmětná plošina, vybudovaná právní předchůdkyní žalobce, od počátku neměla sloužit jako přístup na říční ostrov. K závěru o zjevné nepřiměřenosti pak nevede ani dovolací argumentace.
K námitce dovolatelů, že odvolací soud měl v dané věci spravedlivě uspořádat vztahy mezi účastníky, lze konečně uvést, že žalovaní nenavrhovali, aby v jejich prospěch byla povolena podle §1029 a násl. o. z. služebnost stezky a cesty přes předmětnou plošinu na pozemek v jejich spoluvlastnictví; jelikož jsou civilní soudy vázány vymezeným předmětem řízení, nemohla být pro absenci patřičného návrhu taková služebnost zřízena. Ostatně žalovaní o takové řešení nestáli, naopak jak sami uvádějí, navrhovali, aby žalobce uznal jejich vlastnické právo k předmětné plošině a poskytl jim přiměřené zadostiučinění s tím, že by mu za to byla povolena služebnost chůze a jízdy, jakož i služebnost práva umístění česlí na předmětné plošině.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu