ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3858.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3858/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) JUDr. R. O. , b) J. M. , c) L. O. , d) ISITTAR, a.s. , IČO: 61672831, se sídlem v Praze, Žitomírská 595/35, e) NALY, s. r. o. , IČO: 26491435, se sídlem v Praze, Žitomírská 595/35, f) METROPOL spol. s r. o. , IČO 49689037, se sídlem v Praze, Žitomírská 595/35, g) RESTI spol. s r. o. , IČO 49354655, se sídlem v Praze, Žitomírská 595/35, h) M. Ř. , i) MUDr. B. S. , j) K. S. , žalobců b) – g) zastoupených JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze, Šafaříkova 22/371, proti žalovaným 1) MUDr. J. S. , 2) MUDr. J. S. , oběma zastoupeným JUDr. Miroslavem Kupilíkem, advokátem se sídlem v Praze, Jilmová 11, o zdržení se bránění vjezdu a vchodu přes komunikace vedoucí průjezdem domu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 309/2007, o dovolání žalobců a) – g) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2016, č. j. 21 Co 276/2015-620, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 880 Kč k rukám zástupce žalovaných JUDr. Miroslava Kupilíka.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 8. 4. 2015, č. j. 14 C 309/2007-563, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zdržet se bránění v průchodu a průjezdu přes průjezd domu na pozemku parc. č. 952, zastavěná plocha a nádvoří, v k. ú. V., zapsaném na LV č. 1097 u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, zdržet se bránění v průchodu a průjezdu přes shora uvedený pozemek (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 1. 2016, č. j. 21 Co 276/2015-620, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobcům a) až g), ve vztahu k žalobcům h) až j) rozsudek zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobci a) až g) jsou povinni zaplatit žalovaným společně a nerozdílně částku 52 320 Kč jako náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a uložil žalobcům a) až g) povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 880 Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci a) až g) dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádějí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítají, že pokud žalovaní, resp. jejich právní předchůdce, povolili žalobcům a) až g) či jejich právním předchůdcům užívání účelové komunikace v uzavřeném prostoru (tedy průjezdu v domě ve vlastnictví žalovaných a navazující komunikace), nejsou oprávněni tento souhlas odvolat a žalobci a) až g) mají právo užívat průjezd i navazující komunikaci (účelovou komunikaci v uzavřeném prostoru). Pokud právní předchůdce žalovaných svolil dovolatelům či jejich právním předchůdcům k užívání průjezdu a navazující komunikace, není správný závěr odvolacího soudu, že žaloba žalobců a) až g) nemůže být důvodná. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozsudkem odvolacího soudu. Pokud mají dovolatelé vybudovaný přístup do vnitrobloku svým vlastním domem, nemůže být již z tohoto důvodu žaloba důvodná. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl, příp. shledá-li jej jako přípustné, dovolání zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Podle §242 odst. 4 účastníci mohou po dobu trvání lhůty k podání dovolání měnit vymezení důvodu dovolání a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají; ke změně není třeba souhlasu soudu.
Ze shora uvedených ustanovení vyplývá, že vázanost soudu dovolacím důvodem se projevuje především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Je-li dovolatelem uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., které spatřuje v chybném posouzení určité právní otázky (§237 o. s. ř.), není dovolací soud oprávněn řešit jinou právní otázku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4357/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1739/2001 (tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )]. Z toho ovšem dále plyne, že není-li dovoláním napadena právní otázka, na které je rozhodnutí odvolacího soudu primárně založeno (nosný důvod rozhodnutí odvolacího soudu), není dovolací soud oprávněn tuto právní otázku řešit, a dovolání je tak nepřípustné jako celek.
V projednávané věci dovolatelé zejména namítají, že žalovaní nejsou oprávněni odvolat souhlas s užíváním účelové komunikace v uzavřeném prostoru (tedy průjezdu v domě ve vlastnictví žalovaných a navazující komunikace), a žalobci a) až g) mají nadále právo průjezd a účelovou komunikaci v uzavřeném prostoru užívat. Odvolací soud však především uzavřel, že žaloba nemůže být důvodná, neboť dovolatelé mají vybudován zcela vlastní funkční průjezd do vnitrobloku, tudíž případný výkon práva dovolatelů (které by vyplývalo z věcného břemene, platných smluv či jiné právní skutečnosti) k průjezdu ve vlastnictví žalovaných by byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). K tomuto nosnému důvodu rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) však žalovaní ničeho neuvádějí (pouze v podstatné části dovolání namítají, že jim takové právo k průjezdu ve vlastnictví žalovaných svědčí), a tak jeho správnost (na základě shora uvedeného) není oprávněn dovolací soud přezkoumávat. Dovolatelé tak nevymezují otázku přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a již z tohoto důvodu nemůže být dovolání přípustné. Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že dovolatelům právo požadované žalobou k průjezdu ve vlastnictví žalovaných, které by vyplývalo z věcného břemene, platných smluv či jiné právní skutečnosti, nesvědčí. Neboť i pokud povolili žalovaní, resp. jejich právní předchůdce, žalobcům a) až g) či jejich právním předchůdcům užívání účelové komunikace v uzavřeném prostoru (tedy průjezdu v domě ve vlastnictví žalovaných a navazující komunikace), byli žalovaní oprávněni jako vlastníci tohoto domu a pozemku souhlas odvolat.
Podle §7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž jako „zákon o poz. kom.), „účelovou komunikací je i pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Tato účelová komunikace není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu. V pochybnostech, zda z hlediska pozemní komunikace jde o uzavřený prostor nebo objekt, rozhoduje příslušný silniční správní úřad.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, přijal a odůvodnil závěr, že „z obecné úpravy vlastnického práva v §123 a násl. obč. zák. vyplývá, že vlastník pozemku sloužícího v uzavřeném areálu jako účelová komunikace svobodně rozhoduje o tom, kdo smí pozemek užívat, a bez jeho svolení tudíž nikdo pozemek užívat nesmí. V případě, že je uzavřený areál tvořen nemovitostmi různých vlastníků, je nutno jeho vlastníkem ve smyslu §7 odst. 2 zák. o poz. kom., rozhodujícím o užívání účelové komunikace, rozumět vlastníka účelové komunikace. Provozovatelem pak třeba rozumět osobu, která oprávnění rozhodovat o užívání účelové komunikaci odvozuje, ať už přímo či nepřímo, od svolení vlastníka. (…) Svolí-li vlastník účelové komunikace k užívání, aniž by k tomu jinému zřídil právo (výprosa), může svolení kdykoliv odvolat.“
K otázce ochrany samotného práva užívat účelovou komunikaci dovolací soud v rozsudku ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99, uvedl, že „obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnoprávní oprávnění. Toto užívání se neopírá o občanskoprávní předpisy, ale o zákon o pozemních komunikacích. Z §44 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že v řízení o věcech upravených zákonem o pozemních komunikacích, tedy i o obecném užívání komunikací, se postupuje, nestanoví-li tento zákon jinak, podle obecných předpisů o správním řízení. Podle §7 odst. 1 a 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů , pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon . V občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci, upravené zákonem o pozemních komunikacích, které podle §44 odst. 1 tohoto zákona mají být projednány v řízení, provedeném podle obecných předpisů o správním řízení“.
Neobstojí námitka dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud nepřihlédl k tomu, že v projednávané věci zastupoval zástupce žalovaných dva žalované, a tudíž advokátovi náleží za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Odvolací soud v souladu s §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, snížil mimosmluvní odměnu zástupci žalovaných za každou zastupovanou osobu právě o 20 %, tudíž jeho rozhodnutí ani v tomto ohledu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, můžou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu