ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4145.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4145/2017-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce F. M. , zastoupeného Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Svaté Anežky České 32, proti žalované M. M. , o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 47/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2017, č. j. 21 Co 31/2016-201, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, č. j. 5 C 47/2014-94, přikázal z věcí patřících do zaniklého společného jmění účastníků do výlučného vlastnictví žalobce osobní automobil blíže specifikovaný ve výroku I. písm. a) a do výlučného vlastnictví žalované spoluvlastnický podíl v rozsahu id. ¼ na nemovitých věcech blíže určených ve výroku I. písm. b) (výrok I.). Žalobci dále přikázal dluh ve výši 20 738,46 Kč na účtu, vedeném u Komerční banky, a. s. (výrok II.), zůstatek ve výši 23 765 Kč na účtu vedeném ke smlouvě o stavebním spoření, uzavřené s Wüstenrot – stavební spořitelnou, a. s., hodnotu odbytného ve výši 14 565 Kč z pojistné smlouvy č. 1102316319 uzavřené s ČSOB Pojišťovnou, a. s., a částku ve výši 300 Kč na účtu ke smlouvě o penzijním připojištění č. 4010007724 uzavřené s Penzijní společností České spořitelny, a. s. (výrok IV.). Žalované přikázal dluh ve výši 27 539,98 Kč na účtu, dluh ve výši 12 775,52 Kč a dluh ve výši 6 736,88 Kč na účtu, všech vedených u České spořitelny, a. s. (výrok III.). Ve výroku V. přikázal žalované zůstatek ve výši 1 055,33 Kč na účtu, vedeném u Modré pyramidy stavební spořitelny, a. s. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílu částku 440 156,18 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI.). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 96 436 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok VII.), a uložil žalované povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 2 244 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VIII.).
K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně uvedl, že žalovaná byla zcela nečinná před zahájením řízení o vypořádání společného jmění, v průběhu řízení nereagovala na žalobcovy návrhy a rovněž žádný návrh neučinila, přičemž soud společné jmění vypořádal podle návrhu žalobce. Uzavřel, že z těchto důvodů byl žalobce v řízení plně procesně úspěšný ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř., a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. 21 Co 31/2016-170, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., II., III., IV., V. a VI. vyjma části tohoto výroku o lhůtě k plnění (výrok I.). Změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku VI. o lhůtě k plnění tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílu částku 440 156,18 Kč do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Dále změnil výrok VII. a VIII. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a uložil žalované povinnost nahradit náklady řízení státu ve výši 224,40 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Ve výroku III. stanovil, že žalobci se vůči žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
Odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně podle §142 odst. 2 o. s. ř., neboť při vypořádání společného jmění manželů se zachováním rovnosti podílů lze úspěch obou účastníků hodnotit jako stejný. Žalobci, úspěšnému v odvolacím řízení, nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných podle §150 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení byly skutečnosti tvrzené žalobkyní již před soudem prvního stupně, o nichž však byly provedeny důkazy vyplývající ze spisu až v rámci odvolacího řízení. Z toho důvodu nepovažoval odvolání žalované jako předem bezúspěšné, i když nebyla důvodnost námitek žalované prokázána. Žalované nelze odepřít právo na přezkoumání tvrzených skutečností.
Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalobce usnesením ze dne 25. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 5352/2016-195, ve výroku I. odmítl dovolání do části výroku II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2016. č. j. 21 Co 31/2016-170, ve které byl změněn výrok VI. rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. 6. 2015, č. j. 5 C 47/2014-94, ve lhůtě k plnění. Dále rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2016, č. j. 21 Co 31/2016-170, ve výroku III. a v části výroku II., ve které byl změněn výrok VII. a VIII. rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. 6. 2015, č. j. 5 C 47/2014-94, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (výrok II.).
Dovolací soud se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně podle §142 odst. 2 o. s. ř., neboť s ohledem na rovnost podílů obou manželů při vypořádání společného jmění lze úspěch obou účastníků považovat za stejný. Uvedl, že úspěch účastníka řízení je třeba posuzovat i podle dalších hledisek. Je nutné vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení, zohlednit požadovanou a skutečně přiznanou výši vypořádacího podílu i výsledek sporu o to, které majetkové položky náleží do společného jmění.
V dovolacím přezkumu neobstály také důvody, pro které odvolací soud nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných podle §150 o. s. ř. Právo jednoho z účastníků na přezkoumání skutečností, i když tvrzených již před soudem prvního stupně, není důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení druhému, procesně úspěšnému účastníkovi podle §150 o. s. ř.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 4. 2017, č. j. 21 Co 31/2016-201, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VII. a VIII. tak, že žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a žalované uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku ve výši 224,40 Kč (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně uvedl, že žalobce byl podle §142 odst. 1 o. s. ř. plně procesně úspěšný, ale nepřiznal mu právo na náhradu nákladů nalézacího řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. Odvolací soud shledal jako důvody zvláštního zřetele hodné majetkové poměry žalované, která byla také osvobozena od soudních poplatků v rozsahu 90 %. Dále přihlédl k průběhu řízení, v rámci kterého nelze označit postoj žalované za obstrukční. Nelze klást k její tíži, že nepřistoupila na mimosoudní dohodu o vypřádání SJM navrženou žalobcem (a tak nezabránila vzniku dalších nákladů), neboť požadavek žalobce na výši vypořádacího podílu byl (s ohledem na konečné rozhodnutí soudu ve věci) zjevně nepřiměřený. Žalovaná rovněž uzavřela mimosoudní dohodu o vypořádání movitých věcí a navrhla i cenu členských práv k bytu, kterou žalobce učinil nespornou. Nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení se rovněž významně nedotkne majetkových poměrů žalobce.
O nákladech odvolacího i dovolacího řízení rozhodl podle §142 odst. 2 o. s. ř., neboť oba účastníci řízení byli v odvolacím i dovolacím řízení úspěšní jen zčásti (rozsudek soudu prvního stupně byl ve věci samé potvrzen vyjma výroku o lhůtě k plnění, v němž byl změněn).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že úspěch účastníků řízení je stejný z důvodu stejných podílů na vypořádaném společném jmění. Odvolací soud nezohlednil při posuzování úspěchu účastníků ve věci další relevantní kritéria, a to požadovanou a skutečně přiznanou výši vypořádacího podílu či výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky) náleží do společného jmění manželů. Poukazuje na skutečnost, že byl se svým návrhem na vypořádání společného jmění téměř zcela úspěšný, a proto by mu mělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Také nesouhlasí s nepřiznáním náhrady nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. Žalovaná před zahájením řízení nebyla ochotná uzavřít mimosoudní dohodu. V průběhu řízení žalobce přistoupil na návrh žalované ohledně ceny vypořádávaných členských práv k družstevnímu bytu a ve vztahu k částce navrhované v rámci mimosoudní dohody tak byl úspěšný přinejmenším z 90 %.
Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že přizná žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, příp. aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11 – 12, str. 421, vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání společného jmění manželů se vychází z principu procesního úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.). Použití §150 o. s. ř. představuje výjimku z tohoto pravidla, a nikoliv výchozí princip, na kterém by mělo být rozhodování o náhradě nákladů řízení v těchto sporech založeno. Tento závěr rovněž vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3345/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1551/2015, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
K hodnocení procesního úspěchu při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015, uvedl, že je nutné jej „posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Je nutné přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výše vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky o vyšší hodnotě) náleží do společného jmění manželů a které nikoliv. Jestliže některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez ospravedlnitelného důvodu o vypořádání společného jmění vůbec jednat, a znemožnil tak mimosoudní vypořádání, je třeba vzít do úvahy i tuto skutečnost. Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti“ (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3066/2014).
I při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů jsou soudy oprávněny nepřiznat tuto náhradu procesně úspěšnému účastníkovi podle §150 o. s. ř. z důvodů zvláštního zřetele hodných. Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, v nichž dovodil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka.
V usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013, Nejvyšší soud dále k §150 o. s. ř. doplnil, že toto ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené.
K náhradě nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně:
Odvolací soud rozhodl, že žalobce byl (s přihlédnutím ke kritériím definovaným v judikatuře Nejvyššího soudu) v rámci řízení před soudem prvního stupně plně procesně úspěšný podle §142 odst. 1 o. s. ř., avšak nepřiznal mu právo na náhradu nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř.
Neobstojí proto námitka žalobce, že odvolací soud hodnotil úspěch účastníků jako stejný a žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř. z důvodu stejných podílů žalobce i žalované na vypořádávaném společném jmění.
Dovolací soud rovněž nepovažuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, na základě které nepřiznal žalobci jako plně procesně úspěšnému účastníkovi náhradu nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. Předně je nutné zohlednit majetkové, sociální a osobní poměry žalované (které bylo také přiznáno osvobození od soudních poplatků) opodstatňující aplikaci §150 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 454/04, dostupné na nalus.usoud.cz). Odvolací soud také přihlédl k postoji žalované před zahájením řízení i v jeho průběhu. Nelze klást k tíži žalované, že nepřistoupila před zahájením řízení na uzavření mimosoudní dohody z důvodů nepřiměřené výše vypořádacího podílu požadované žalobcem. Žalovaná uzavřela mimosoudní dohodu o vypořádání movitých věcí a navrhla ocenění členských práv k družstevnímu bytu. Nelze tedy hodnotit postoj žalované v rámci řízení před soudem prvního stupně za obstrukční, žalovaná reagovala v průběhu řízení na jednotlivá podání žalobce a rovněž činila návrhy k ocenění některých položek tvořících společné jmění manželů.
Ze všech shora uvedených důvodů obstojí v dovolacím přezkumu závěr odvolacího soudu, že žalobce jako plně procesně úspěšný účastník řízení nemá podle §150 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně z důvodů zvláštního zřetele hodných.
K náhradě nákladů odvolacího a předchozího dovolacího řízení:
Odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího i předchozího dovolacího řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř. a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu těchto nákladů řízení, neboť žalovaná i žalobce byli úspěšné pouze zčásti.
Na základě odvolání žalované a předchozího rozhodnutí dovolacího soudu v této věci k dovolání žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé vyjma výroku o lhůtě k plnění potvrzen a v části výroku o lhůtě k plnění a v nákladových výrocích změněn ve prospěch žalované. V takovém případě obstojí v dovolacím přezkumu úvaha odvolacího soudu o částečném procesním úspěchu účastníků v těchto řízeních ve smyslu §142 odst. 2 o. s. ř.
K dalším námitkám žalobce:
Není důvodná námitka, že dovoláním napadené rozhodnutí vydal odvolací soud bez nařízení jednání a slyšení účastníků, čímž odňal účastníkům možnost předložit případné další důkazy k rozhodnutí o nákladech řízení před soudy všech stupňů.
Podle §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. není třeba nařizovat jednání, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti.
Je důležité také zohlednit, že výrok nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení napadla odvoláním žalovaná. Následně žalobce podal dovolání proti prvnímu rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Žalobce se tedy k otázce náhrady nákladů řízení v jeho průběhu několikrát vyjadřoval a měl možnost uplatnit svá tvrzení a rozhodné skutečnosti.
Přiléhavou není také námitka žalobce, že při rozhodování o možné aplikaci §150 o. s. ř. odvolací soud nezohlednil možný dopad tohoto rozhodnutí do majetkových poměrů žalobce. Z důvodu, že se žalobci dostalo v rámci vypořádání společného jmění manželů značné majetkové hodnoty, jeví se v poměrech projednávané věci jako spravedlivé, aby nesl náklady řízení ze svého.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázkách procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu