ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4280.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4280/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně JUDr. L. B. , jako správkyně konkursní podstaty úpadce Z. N., proti žalované J. N. , zastoupené Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem v Břeclavi, Jana Palacha 121/8, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 945/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2014, č. j. 14 Co 211/2011-527, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2014, č. j. 14 Co 211/2011-527, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2011, č. j. 9 C 945/2001-413, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále též „BSM“) žalované a Z. N. (dále jen „úpadce“) tak, že do výlučného vlastnictví úpadce přikázal nemovitou věc bez č. p., nacházející se na pozemku parc. č. 3088/88, zapsaném na LV č. 2003, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Mikulov, pro obec M. a katastrální území M. n. M., dále pozemek parc. č. 3088/180, zapsaný na LV č. 2060, vedený u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Mikulov, pro obec M. a k. ú. M. n. M. (výrok I.) a žalobkyni do výlučného vlastnictví přikázal rodinný dům, nacházející se na ulici K. v M., na pozemku parc. č. 1563, dále pozemek parc. č. 1563, parc. č. 1562, parc. č. 138/1, to vše zapsáno na LV č. 2060, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Mikulov, pro obec M. a k. ú. M. n. M. (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze analogicky použít insolvenční zákon, tedy že by celý majetek tvořící BSM měl být vzhledem k rozsahu dluhů zahrnut do konkursní podstaty úpadce. Soud v řízení není vázán návrhy účastníků, ale nezabýval se vnosy, které byly žalovanou tvrzeny, neboť v řízení nebyly prokázány. Soud vypořádal BSM výše uvedeným způsobem, ač si byl vědom určité atypičnosti tohoto vypořádání, přičemž vycházel z toho, že se nezabýval vnosy a že žalovaná uvedla, aby soudem „podíly k vyplacení nebyly zohledňovány“. S ohledem na zvláštní okolnosti případu, které lze spatřovat i v tom, že byl úpadce vzat do vazby, přičemž trestní stíhání bylo zastaveno a v této době sama o děti starala žalovaná, je důvodné, aby rodinný dům získala do výlučného vlastnictví ona. To platí i o pozemku parc. č. 139/1. Při stanovení hodnoty BSM soud vyšel ze znaleckého posudku Ing. Krátkého, podle něhož činí hodnota domu č. p. 785 včetně pozemků 3 800 000 Kč, pozemek parc. č. 139/1 hodnotu 750 000 Kč, hodnota prodejny LINA včetně pozemku činí 4 600 000 Kč a hodnota pozemku parc. č. 3088/180 činí 20 000 Kč. Soud dále uvedl, že nebyly prokazovány věci, které nebyly rozporovány oběma stranami, pokud jde o situaci úpadce v rámci konkursního řízení, o rozsah jeho dluhů z podnikání apod.
K odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 2. 2014, č. j. 14 Co 211/2011-527, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že do výlučného vlastnictví úpadce přikázal nemovitou věc bez č. p., nacházející se na pozemku parc. č. 3088/88, zapsaném na LV č. 2003, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Mikulov, pro obec M. a k. ú. M. n. M., pozemek parc. č. 3088/180, zapsaný na LV č. 2060, vedený u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Mikulov, pro obec M. a k. ú. M. n. M., dále rodinný dům, nacházející se na ulici K. v M., na pozemku parc. č. 1563, dále pozemek parc. č. 1563, parc. č. 1562, parc. č. 138/1, to vše zapsáno na LV č. 2060, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Mikulov, pro obec M. a k. ú. M. n. M., a dluh ve výši 4 781 973 Kč u Restaurace státní podnik B. – P. s. p. v likvidaci (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit z konkursní podstaty úpadce na vypořádání podílu částku 2 065 714 Kč (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. – V.).
Odvolací soud souhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, že na řešený případ je aplikovatelná úprava občanského zákoníku ve znění do 31. 7. 1998; aplikovat nelze insolvenční zákon. Vzhledem k tomu odvolací soud vyšel z §14 odst. 1 písm. k) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ze kterého vyplývá, že do konkursní podstaty úpadce spadá ta část zaniklého BSM, s níž úpadce podnikal tak, že v řízení o vypořádání zaniklého BSM je druhý z manželů zbaven možnosti prosadit přikázání této části BSM do svého výlučného vlastnictví, neboť bez ohledu na jinak obecnou zásadu rovnosti podílů je v tomto případě nutno majetek přikázat do konkursní podstaty úpadce. Pouze ta část BSM, s níž úpadce nepodnikal, může být přikázána druhému manželovi. Přikázání věcí, s nimiž úpadce nepodnikal, do vlastnictví manžela úpadce je obecně možné při zohlednění zákonných kritérií. Skutečnost, že BSM je jako v řešené věci předluženo, není kritériem pro možnost přikázání věcí z předluženého BSM manželu úpadce. Pokud dluhy úpadce, v jejichž důsledku je BSM předluženo, nejsou součástí BSM a nejsou ani hodnotově zohlednitelné pro vypořádání BSM podle tehdy účinných §143 a §150 občanského zákoníku, není na místě postup podle právní úpravy BSM (resp. společného jmění manželů) a insolvenčního zákona.
Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalobkyně, že nemovitosti zapsané na LV č. 2003 v k. ú. M. n. M. patří do výlučného vlastnictví úpadce. Nejedná se o věci, které by sloužily výkonu povolání jednoho z manželů. Je nerozhodné, že jako dražitel nabyl tyto nemovitosti úpadce, podstatné je, jaké prostředky byly vynaloženy. Pokud byl na uhrazení ceny za nemovitosti poskytnut úvěr pouze jednomu manželovi, nic to na uvedeném závěru nemění, pouze je úvěr nutné zohlednit jako pasivum BSM. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že do BSM nezařadil objekt občanské vybavenosti, aniž to odůvodnil; tato nemovitost ovšem byla platně nabyta ve veřejné dražbě třetí osobou. Protože ke dni vypořádání BSM již byla ve vlastnictví této třetí osoby, je nutno ji vypořádat pouze „hodnotově“, tedy do BSM zařadit částku, za kterou byla nemovitost vydražena. Za důvodnou nepovažoval odvolací soud ani námitku žalované, že do aktiv BSM měly být zařazeny výnosy z vypořádávaného majetku, který byl v konkursním řízení žalobkyní pronajat třetím osobám. Tyto výnosy nemohou být po zániku BSM zohledňovány při vypořádání, neboť je nutno je vypořádat podle stavu k okamžiku jeho zániku.
Ohledně pasiv BSM učinil soud prvního stupně správný závěr, že dluhy úpadce nejsou předmětem vypořádání, neboť k jejich zaplacení je úpadce povinen bez ohledu na vypořádání a jejich splnění lze vynutit pouze v konkursním řízení. Odvolací soud zohlednil také dluhy, za které byly pořízeny věci v BSM, a které tedy „souvisí“ s BSM. Tyto dluhy vypořádal ke dni jejich zániku. Dále se zabýval také otázkou, jak věci spadající do BSM mezi účastníky rozdělit. Protože nemovitosti na K. n. v M. a na ulici H. v M. užíval úpadce k podnikání, a musely tedy být přikázány do konkursní podstaty, posuzoval, zda rodinný dům na K. ulici v M. i s pozemky lze přikázat žalované. S ohledem na poměry žalované a další zjištěné skutečnosti dospěl odvolací soud k závěru, že rodinný dům s pozemky jí nelze přikázat do výlučného vlastnictví. Nelze ignorovat jak skutečnost, že tyto nemovitosti byly zatíženy zástavními právy, ani právní poměry probíhajícího konkursního řízení. Ocenění nemovitostí provedl znalec Ing. Luboš Krátký, z jehož znaleckého posudku soud vyšel. Vzhledem k časovému odstupu rozhodnutí odvolacího soudu od tohoto ocenění doplnil odvolací soud dokazování aktuálním znaleckým posudkem ze dne 8. 7. 2013, z něhož zjistil, že obvyklá hodnota všech nemovitostí v k. ú. M. na M. činí 9 215 000 Kč, k níž je třeba přičíst výtěžek za prodanou budovu (restauraci na K. n.), což dohromady činí 10 685 000 Kč. Pasiva BSM pak činí dohromady 6 553 572 Kč. Z toho vypočetl částku, která připadá žalované na její vypořádací podíl ve výši 2 065 714 Kč.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud přikázal úpadci nemovitosti zapsané na LV č. 2060 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Mikulov, pro k. ú. M. n. M. (dále jen „předmětné nemovitosti) podala žalovaná dovolání. Dovolání má být přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud postupoval nesprávně, pokud odmítl do aktiv BSM zahrnout i nájemné jako výnos vypořádávaného majetku. Např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2593/2008 a 28 Cdo 2594/2008 dovolací soud jasně konstatoval, že nájemné jak výnos z majetku manželů je přírůstkem, který má být vypořádán v rámci BSM. Právní vztahy manželů v době od zániku do vypořádání BSM se řídí předpisy o BSM. Odvolací soud dále pochybil, pokud o těchto přírůstcích nerozhodl, ačkoliv to žalovaná požadovala.
Odvolací soud posoudil způsob vypořádávání BSM v případě konkursu prohlášeného na majetek manžela žalované bez opory v právních předpisech a v rozporu s ustálenou judikaturou. Oproti odvolacímu soudu má za to, že přikázání předmětných nemovitostí úpadci neodůvodňuje skutečnost, že jsou tyto zatíženy zástavním právem. Názor odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 492/2004. Odvolací soud se tím, že přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví úpadce, odchýlil od názoru vysloveného v R 20/2000, podle kterého mají obecné soudy při vypořádávání BSM přihlédnout k potřebám nezletilých dětí a se zřetelem k zjevné nevhodnosti vypořádání nemovitosti zajišťující bydlení do podílového spoluvlastnictví, má být taková nemovitost přikázána do výlučného vlastnictví manžela úpadce. Vzhledem k tomu, že je úpadce v konkursu, je jednoznačné, že není schopen uhradit částku, která by odpovídala vypořádacímu podílu za přikázání rodinného domu do jeho výlučného vlastnictví.
Odvolací soud řešil také otázku, která nebyla doposud v dovolací praxi vyřešena. Dovolatelka poukazuje na to, že úpadci byl přikázán majetek v hodnotě 4 390 000 Kč, jí však pohledávka za podstatou úpadce ve výši 2 065 714 Kč. Fakticky tím bylo upřeno právo manželky na stejný podíl z vypořádávaného BSM. Žalovaná však má naprosto nereálnou možnost domoct se úhrady své pohledávky s ohledem na to, že předpokládané uspokojení z výrazně předlužené majetkové podstaty nebude vyšší než pár procent. Poukázala na to, že soud je povinen nejdříve vypořádat BSM a až následně tu část majetku, která by připadala úpadci, zahrnout do konkursní podstaty. Odvolací soud vyložil zákon o konkursu a vyrovnání tak, že by prakticky nebyl manžel úpadce oprávněn skutečně obdržet svůj podíl z BSM. Dovolací soud by měl zkoumat, zda je dovoleno, aby soud při vypořádávání BSM všechna zbývající aktiva přikázal do konkursní podstaty úpadce a manžela úpadce tak fakticky připravil o jeho vypořádací podíl tím, že mu přikáže nevymahatelnou pohledávku za konkursní podstatou úpadce.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Protože v dané šlo o bezpodílové spoluvlastnictví manželů zaniklé před 1. 8. 1998, provádí se vypořádání podle ustanovení občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. 7. 1998 [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98 (uveřejněný pod č. 20/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání je přípustné a zároveň i zčásti důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně nezahrnul do vypořádání BSM výnosy ze společného majetku (nájemné), kterých bylo dosaženo po zániku BSM.
Tento názor odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §143 obč. zák. v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů.
Podle §149 odst. 1 obč. zák. zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v §150 obč. zák.
Podle §150 obč. zák. se při vypořádání vychází z toho, že podíly manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání domácnosti.
Nejvyšší soud vychází ustáleně z názoru, že právní vztahy týkající se zaniklého a dosud nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví se řídí ustanoveními o bezpodílovém spoluvlastnictví. Je však třeba zohlednit, že jde o zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví, a tím se modifikují používaná ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1966, sp. zn. 5 Cz 77/66 (uveřejněný pod č. 17/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Tuto zásadu důsledně zastává i právní úprava tzv. společného jmění manželů (dále jen „SJM“), účinná od 1. 8. 1998 do 31. 12. 2013, proto lze vyjít ze závěrů, ke kterým judikatura dovolacího soudu dospěla ve vztahu k společnému jmění manželů (dále též „SJM“).
Tak v usnesení ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1085/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud zopakoval, že i v době mezi zánikem a vypořádáním společného jmění manželů se právní vztahy (mezi bývalými manžely, popř. mezi nimi a třetími osobami) týkající se majetku a závazků, které tvořily jeho předmět, nadále řídí předpisy o společném jmění (jež upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší; §853 obč. zák.) a každý z (bývalých) manželů je proto nadále vlastníkem celé věci, s tím, že jeho vlastnické právo je omezeno stejným vlastnickým právem druhého manžela. V tomto rozhodnutí se dovolací soud zabýval i právním režimem přírůstků k majetku patřícímu do SJM v době mezi jeho zánikem a vypořádáním a dospěl k závěru, že se řídí právními předpisy o společném jmění manželů a že i tyto přírůstky (výnosy) lze posléze vypořádat v rámci vypořádání SJM (a tedy že při užívání tohoto majetku jednotlivými účastníky či braní plodů a užitků z něho nevznikl mezi nimi závazkový vztah z bezdůvodného obohacení). Ke stejnému závěru dospěl dovolací soud také v rozsudku ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000 (uveřejněnému v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“ – pod č. C 1120), nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2593/2008 (uveřejněnému v Souboru pod č. C 6418).
Odvolací soud vyšel z toho, že nájemné jako výnos z vypořádávaného majetku nemůže být vypořádáno v řízení o vypořádání BSM, neboť v tomto řízení lze vypořádat pouze „investice a vnosy, které byly učiněny do data jeho zániku“.
V porovnání s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu tento závěr odvolacího soudu neobstojí. S ohledem na to, že od doby zániku BSM do jeho vypořádání se řídí režim věcí spadajících do BSM právními předpisy BSM upravujícími, výnosy z tohoto majetku (v řešené věci nájemné), kterých bylo dosaženo v časovém rozmezí mezi zánikem BSM a jeho vypořádáním, je nutné vypořádat v řízení o vypořádání BSM. Zaujal-li odvolací soud opačný názor, spočívá v této části jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud pochybil, pokud předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví úpadce.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Ve vztahu k bezpodílovému spoluvlastnictví manželů dovolací soud již judikoval, že na právní vztahy mezi manžely vzniklé zánikem jejich BSM prohlášením konkursu ve smyslu §14 odst. 1 písm. k) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, se použijí ustanovení občanského zákoníku upravující vypořádání BSM po zániku manželství, i když manželství účastníků ke dni prohlášení konkursu trvalo či je nadále zachováno. Modifikací vypořádání BSM zaniklého prohlášením konkursu oproti vypořádání tohoto BSM zaniklého zánikem manželství z hlediska zásad vypořádání je, že „manžel úpadce je ustanovením §14 odst. 1 písm. k) KV zbaven možnosti prosadit u majetku, se kterým úpadce podnikal, vypořádání jeho přikázáním do svého výlučného vlastnictví“ [viz druhá právní věta k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98 (publikovanému pod č. 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
V tomto rozhodnutí dovolací soud také uvedl: „Majetkem ve smyslu §14 odst. 1 písm. k) zákona se přitom (ve spojení s §143 obč. zák.) rozumí věci (movité i nemovité), pohledávky, jiná práva (např. práva průmyslová) a jiné hodnoty ocenitelné penězi, nikoli však pasiva, tedy (typicky) společné dluhy manželů; ta totiž nemohou být součástí konkursní podstaty úpadce (§6 zákona), neboť v konkursním řízení jde o pohledávky úpadcových věřitelů, podléhající režimu ustanovení §20 a násl. zákona. Hodnotový rozdíl mezi majetkem přikázaným takto úpadci a majetkem přikázaným manželu úpadce je (ponecháme-li stranou vypořádání společných dluhů manželů a realizaci zásady vyjádřené v druhé větě ustanovení §150 obč. zák.) důvodem k určení částky, již bude manžel, který nerovnoměrným rozdělením získal do výlučného vlastnictví majetek vyšší hodnoty, povinen z titulu vypořádání doplatit druhému z manželů. Již dříve (ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pod bodem XXXIV. stanoviska) přitom Nejvyšší soud formuloval závěr, že je-li takto v průběhu konkursu založena pohledávka manžela úpadce, není tuto pohledávku – ač jde obecně o pohledávku třetí třídy a nikoli o pohledávku za podstatou – třeba přihlašovat do konkursu. Jelikož do konkursní podstaty bez dalšího náleží majetek, který dlužníkovi patřil v den prohlášení konkursu (srov. §6 zákona), je povinností správce konkursní podstaty zařadit po prohlášení konkursu do soupisu konkursní podstaty všechny věci náležející do bezpodílového spoluvlastnictví úpadce, avšak s poznámkou, že dosud neproběhlo vypořádání. Rozhodnutí, kterým soud na základě požadavku obsaženého v §26 odst. 1 zákona bezpodílové spoluvlastnictví vypořádá (lhostejno, zda k návrhu správce nebo k návrhu úpadcova manžela podanému vůči správci), je pak podkladem pro vyloučení věcí, jež byly přikázány manželu úpadce, z konkursní podstaty. Správce tak učiní u příslušných položek soupisu konkursní podstaty poznámku o výsledku řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví je tu zvláštním druhem sporu vyvolaného konkursem (incidenčního sporu), kterým se vymezuje rozsah majetku konkursní podstaty a který v případě, že důvodem zařazení věci do soupisu byla jen okolnost, že nedošlo k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví úpadce, nahrazuje spor o vyloučení věci z konkursní podstaty. Žaloba o vyloučení věci z konkursní podstaty vycházející z toho, že soud věc v rámci vypořádání již přikázal do výlučného vlastnictví manžela úpadce, není nutná. Výsledek řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví zaniklého prohlášením konkursu je správce (i jako účastník řízení), stejně jako konkursní soud, povinen respektovat; konkursnímu soudu proto ani nepřísluší vyzývat manžela úpadce po proběhnuvším vypořádání k podání vylučovací žaloby.“
Judikatura dále postupně dovodila [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006 (uveřejněný v Souboru pod č. C 5480)], že v určitých případech bude namístě, aby aktiva SJM (resp. BSM) „nebyla mezi manžely rozdělena, ale přikázána jednomu z manželů, a to logicky úpadci. Tato výjimečnost řešení, k němuž také shodně přistoupily v této věci soudy obou stupňů, je odůvodněna předlužeností společného jmění manželů a principem ochrany věřitelů – obecným zájmem na dodržování platně uzavřených závazků. Ostatně tito věřitelé ve vztahu k úpadci a jeho manželce nejsou vázáni ani jejich dohodou ani rozhodnutím soudu potud, že se podle práva mohou domáhat uspokojení svých pohledávek za společným jměním manželů, resp. splnění společných závazků úpadce a jeho manžela ve smyslu §143 odst. 1 písm. b) ve spojení s §145 odst. 3 obč. zák., i z aktiv přikázaných z majetku ve společném jmění manželů do výlučného majetku manžela úpadce na tomto manželovi (v daném případě na žalované). Mohou-li být věřitelé manželů uspokojeni z předluženého společného jmění manželů v rámci konkursu stejně jen částečně, i kdyby úpadci byla přikázána všechna aktiva společného jmění, není pádného důvodu pro to, aby tato aktiva soud nepřikázal úpadci a aby k uspokojení věřitelů byla vedena další řízení (např. exekuční) k vydobytí neuspokojené části v soupisu uplatněných pohledávek vůči manželu úpadce. K dovolání žalované v tomto směru lze též podotknout, že účastníci, ač mohli, nevyužili žádnou z možností, kterou jim skýtalo ustanovení §143a odst. 1 či §148 odst. 2 obč. zák., ke včasnému zúžení společného jmění manželů. Nestalo-li se tak, pak obecně platí: jako se manžel podnikatele podílí na zisku z příznivého průběhu podnikání, stejně tak s ním musí sdílet podnikatelský neúspěch. Takové jsou důsledky majetkového společenství manželů, do kterého manželé dobrovolně vstoupili, aniž by dříve či později vyloučili nebo snížili rizika z podnikání plynoucí.
Nejvyšší soud se však otázkou přípustnosti přikázání veškerých aktiv společného jmění manželů jen jednomu z manželů ve své rozhodovací praxi zabýval také v usnesení ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1920/2005 (dostupném na www.nsoud.cz ), a v konkursních poměrech ve výše uvedeném rozsudku ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu pak zřetelně při úvaze o způsobu vypořádání v konkursních poměrech upřednostňuje a zdůrazňuje princip ochrany věřitelů, který se prosadí i v poměrech souzené věci [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, rozsudek ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4625/2014, nebo usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 194/2016 (vše dostupné na www.nsoud.cz) ].
Otázka, na základě jakých skutečností dospěly nalézací soudy k tomu, že byla úpadci přikázána veškerá aktiva společného jmění manželů a některá z nich nebyla přikázána jeho manželce, je pak na úvaze soudu v nalézacím řízení a dovolací soud není oprávněn tuto úvahu přezkoumávat, s výjimkou případu, kdyby byla zjevně nepřiměřená [k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 73/2011 (uveřejněné v Souboru pod č. C 11 057)].
V daném případě však nelze takovou zjevně nepřiměřenou úvahu nalézacím soudům vytknout, neboť zde nejsou dány důvody, na základě kterých by na ni bylo možné usuzovat. Odvolací soud odůvodnil, proč předmětné nemovitosti přikázal úpadci, zohlednil přitom nejen princip maximální ochrany věřitelů, ale zabýval se také poměry žalované a její rodiny a zohlednil také skutečnost, že předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavními právy.
Dovolatelce byl rovněž přiznán vypořádací podíl, který je oprávněna požadovat vůči úpadci. Jestliže dovolatelka namítá, že takový vypořádací podíl je těžko vymahatelný, opomíjí shora citovanou judikaturu, podle které je postup soudu spočívající v přikázání všech aktiv BSM do výlučného vlastnictví úpadce a uložení povinnosti zaplatit žalované vypořádací podíl, zcela přípustný a z pohledu ochrany věřitelů prioritní. Navíc dovolatelka tímto zcela obecným poukazem neumožňuje dovolacímu soudu jakýkoliv přezkum. V tomto ohledu tedy rozhodnutí odvolacího soudu obstojí.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu částečně spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.) Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projeví v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný v Souboru pod č. C 5768)].
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu