ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4355.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4355/2017-470
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka ve věci žalobce L. R. , zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Holešovice, Pplk. Sochora 740/34, proti žalovaným: 1) V. V. a 2) I. V. , zastoupeným Mgr. Renatou Čavarovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, o určení vlastnického práva žalobce k pozemkům a o vzájemném návrhu žalovaných na určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 174/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, č. j. 18 Co 51/2017- 448, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 9. 2016, č. j. 21 C 174/2011-413, kterým soud prvního stupně určil, že žalobce je vlastníkem pozemků o výměře 463 m 2 , o výměře 131 m 2 a o výměře 38 m 2 v kat. území N. u Ř., obec P., a současně zamítl vzájemný návrh na určení, že žalovaní jsou každý z id. ½ podílovými spoluvlastníky těchto pozemků.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a dovolání jsou účastníkům známy a dovolací soud na ně pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: Žalobce uplatnil na sporné pozemky 25. 1. 1993 (oprávněně) u pozemkového úřadu restituční nárok; přesto dne 21. 12. 1998 Hlavní město Praha – Městská část Praha-Nedvězí pozemky prodalo žalovaným; ti na něm postavili rodinný dům, kolaudovaný 13. 9. 2001. Žalobci byly pozemky vydány v restituci až v roce 2010; poté byly v katastru nemovitostí uvedeny jako vlastníci duplicitně obě strany sporu. Není pochybností o tom, že kupní smlouva, kterou žalovaní pozemky nabyli, je absolutně neplatná pro rozpor s tzv. blokačním ustanovením (§5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – zákon o půdě); spor byl o to, zda žalovaní nabyli pozemky na základě dobré víry ve správnost údajů katastru nemovitosti, ve kterém bylo v době převodu jako vlastník evidováno město P., resp. zda byli oprávněnými držiteli a nabyli vlastnické právo vydržením (držby pozemku se ujali v roce 1999; vydržecí doba by tak uběhla v roce 2009). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní vlastnické právo k pozemku nenabyli ani vydržením podle §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013, občanský zákoník (dále „ obč. zák.“), neboť nebyli po desetiletou vydržecí dobu v dobré víře, že jsou jejich oprávněnými držiteli ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. Žalovaný se stal v roce 2006 členem zastupitelstva a místostarostou obce. V té době byla obec již několik let účastníkem řízení o vydání pozemků žalobci a „informační kontinuita byla podle soudu zajištěna minimálně osobou tajemnice úřadu“, která jednala se žalobcem v roce 1993. Žalovaní tak věděli o porušení blokačního ustanovení zákona o půdě v souvislosti s restituční výzvou žalobce již při uzavření kupní smlouvy, nejpozději se však o něm dozvěděli v roce 2006.
K vydržení pozemku:
Dovolání žalovaných se závěru o nedostatku dobré víry po celou vydržecí dobu dotýká jen okrajově, a to tak, že popírají závěr o tom, že o uplatněném restitučním nároku se žalovaný musel dozvědět nejpozději v roce 2006, když se stal místostarostou obce. V této souvislosti však nepředkládají žádný důvod přípustnosti dovolání. K tomu dovolací soud uvádí: Dobrá víra je přesvědčení držitele o tom, že je subjektem drženého práva, resp. že tu nejsou okolnosti jeho právo vylučující. Jde o psychický stav, vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být jen skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré víře (viz stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 51/84, publikované pod č. R 45/1986 civ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3005/2005). Otázku, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka a že při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014); proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). Dovolací soud nepovažuje závěr o tom, že žalovaný, který se stal místostarostou v době, kdy obec vedla jediný restituční spor, a to právě se žalobcem, nemohl být nadále „se zřetelem ke všem okolnostem věci“, tedy objektivně, v dobré víře, za zjevně nepřiměřený; o restitučním sporu mohl a měl vědět. Desetiletá vydržecí doba (§134 odst. 1 obč. zák.) tak nemohla uběhnout a žalovaní vlastnické právo vydržením nenabyli.
K nabytí pozemku od nevlastníka na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí:
Nelze přisvědčit ani dovolací námitce, že napadené rozhodnutí není v souladu s judikaturou Ústavního soudu (např. věc sp. zn. I. ÚS 2219/12) ohledně nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016). V tomto případě nejde o nabytí od nevlastníka, ale o nabytí od vlastníka na základě absolutně neplatné smlouvy. Tuto otázku řeší judikatura Ústavního soudu takto: „Ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. výslovně stanoví, že povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře a ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě platilo ode dne, kdy tento zákon nabyl účinnosti, a povinným osobám bylo zakázáno převádět věci na jiné osoby bez ohledu na to, zda byl uplatněn nárok na vydání či nikoliv. Vzhledem ke smyslu zákona o půdě, kterým je odčinění alespoň některých majetkových křivd, je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Jakýkoliv jiný výklad by totiž činil blokační ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě bezcenným“ (srov. nález ÚS z 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, a usnesení ÚS z 22. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 630/06, akceptované i Nejvyšším soudem – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4397/2013). Na uvedeném názoru setrvává Ústavní soud i nyní (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 10/16). Lze tak konstatovat, že na základě dobré víry kupujícího v zápis v katastru nemovitostí nelze nabýt vlastnické právo k nemovitosti, jestliže kupní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s §5 odst. 3 zákona o půdě.
K námitce, že postupem soudů při provádění důkazů bylo dovolatelům odňato právo na spravedlivý proces.
Žalovaní namítají, že soud prvního stupně při jednání 7. 9. 2016 konstatoval k důkazu rozsudky téhož soudu a další listiny, aniž by z rozsudků nebo dalších „čtených“ důkazů, které bral jako podklad svého rozhodnutí, alespoň citoval části, které považuje za podstatné tak, aby se mohli k těmto skutečnostem vyjádřit a navrhnout další důkazy. Ač je v protokolu uvedeno, že byly čteny, byly pouze konstatovány bez jejich čtení nebo stručného sdělení jejich obsahu. To že dokazování nebylo provedeno v souladu se zákonem, vyplývá už z toho, že jednání bylo dne 7. 9. 2016 zahájeno ve 13 hod. a skončeno ve 14.35 hod., ačkoliv mělo být přečteno 143 obsáhlých důkazů, předneseny závěrečné návrhy, jednání přerušeno a vyhlášen rozsudek. K důkazům se žádný z účastníků nevyjádřil.
K tomu dovolací soud uvádí: Namítaná vada řízení by byla relevantní, kdyby mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz §242 odst. 3 o. s. ř.) a mohla by mít za následek porušení práva žalovaných na spravedlivý proces. Tak tomu však nebylo. Není-li nesprávný samotný závěr o tom, že žalovaný pozbyl dobrou víru nejpozději v důsledku toho, že se stal místostarostou, pak napadené rozhodnutí obstojí bez ohledu na to, zda byl v dobré víře již při nabytí pozemku či nikoliv. Vady zmíněného důkazního řízení však nemohly mít vliv na skutkové zjištění, že se stal místostarostou obce v době, kdy s ní žalobce vedl restituční spor ohledně vydání sporného pozemku v restituci; toto zjištění, jak uvedeno výše, pro závěr o nedostatku dobré víry postačuje. Uvedené dokazování se totiž vztahovalo k době uzavření kupní smlouvy, kterou měli žalovaní pozemky nabýt, a závěru o tom, že případnou dobrou víru by žalovaný ztratil v době, kdy se stal místostarostou, se nedotýkají.
Ke skutkovým námitkám se uvádí, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 věty druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu