ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.645.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 645/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. Z. , F., zastoupené JUDr. Darinou Šustkovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, Divadelní 9, proti žalovaným: 1) P. O. , S. M., zastoupené Mgr. Lukášem Hrabcem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, 28. října 25, 2) Ing. S. M. , O., zastoupenému Mgr. Danou Prosickou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, 28. října 25, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 150/2012, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2013, č. j. 57 Co 132/2013-87, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2013, č. j. 57 Co 132/2013-87, se r u š í a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. října 2012, č. j. 14 C 150/2012-42, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. 566/2, zahrada, v katastrálním území a obci K. (dále jen ,,předmětný pozemek“). Ve výroku II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že rodiče žalobkyně jí darovací smlouvou převedli vlastnické právo k pozemku parc. č. 566/1 díl 1 (zahrada) a díl 2 (ostatní plocha). Součástí spisu Státního notářství v Novém Jičíně sp. zn. NZ 571/85 byl i geometrický plán, kde byl barevně vyznačen převáděný pozemek. S tímto pozemkem sousedí předmětný pozemek, který žalobkyně užívá od roku 1985. Soud prvního stupně dále zjistil, že předmětný pozemek nabyli žalovaní kupní smlouvou do podílového spoluvlastnictví. Prohlášení právní předchůdkyně žalobkyně, že žalobkyni chtěla darovat také předmětný pozemek, avšak omylem jej do smlouvy neuvedla, soud považoval za nevěrohodné. Z důkazů provedených v řízení totiž vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně nejdříve předmětný pozemek darovala panu J. Š., přičemž ve smlouvě bylo zároveň zřízeno věcné břemeno doživotního užívání předmětného pozemku ve prospěch dárce. Z toho soud dovodil, že právní předchůdkyně žalobkyně nechtěla předmětný pozemek prodat. Žalobkyně v řízení tvrdila, že předmětný pozemek užívala v jeho hranicích, tak jak jí ukázali rodiče. Sama však nebyla schopna sdělit, kudy podle jejího názoru vede hranice pozemků.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně vlastnické právo vydržením nemohla nabýt, protože nebyla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí náleží. Ve smlouvě totiž bylo specifikováno, že předmětem převodu je pozemek parc. č. 566/1, nikoliv však pozemek předmětný. Podle názoru soudu mohla žalobkyně v řízení o povolení stavby na předmětném pozemku, kterou budovala, zjistit jednoduchým způsobem, zda je skutečně vlastníkem předmětného pozemku pouhým nahlédnutím do katastru nemovitostí.
Krajský soud v Ostravě (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. června 2013, č. j. 57 Co 132/2013-87, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve výroku I. určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem předmětného pozemku. Ve výrocích I. – III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud po doplněném dokazování zjistil, že žalobkyně drží předmětný pozemek od roku 1985, přičemž se držby ujala na základě darovací smlouvy, kterou uzavřela se svými rodiči. Předmětný pozemek je oddělen zdí od domu a pozemků s ním užívaných. Žalobkyně jej užívala jako vlastní do roku 2009, kdy bylo při přeměřování hranic pozemků zjištěno, že pozemek, který žalobkyně drží, má parcelní č. 566/2, a žalobkyně tak není zapsána jako jeho vlastnice v katastru nemovitostí. V řízení byl prokázán úmysl právní předchůdkyně žalobkyně žalobkyni předmětný pozemek darovat. Výměrou činí jednu pětinu skutečně nabytého pozemku parc. č. 566/1. Do roku 2009 nikdo vlastnické právo žalobkyně nezpochybnil. Odvolací soud sice připustil, že v geometrickém plánu, který je součásti spisu státního notářství, je zakreslen pozemek parc. č. 566/1 a 566/2, nicméně je třeba při posuzování dobré víry žalobkyně přihlédnout k tomu, že se jedná o pozemky s různým využitím (předmětný pozemek je zahradou a pozemek parc. č. 566/1 ostatní plochou).
Odvolací soud s přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu dospěl k závěru, že omyl žalobkyně lze vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu považovat za omluvitelný. Měl za to, že žalobkyně naplnila všechny předpoklady vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Důvodem přípustnosti je skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně při posuzování otázky vydržení vlastnického práva k nemovité věci a dobré víry vydržitele. Zároveň má za to, že v praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, ,,zda může být držitel s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem, aniž by si přečetl smlouvu, od níž svou dobrou víru odvozuje a aniž by se seznámil s podklady, které byly při uzavření smlouvy prokazatelně k dispozici“.
Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že se nezbýval její námitkou, že dobrou víru žalobkyně vylučuje již to, že předmětný pozemek nebyl uveden v darovací smlouvě z roku 1985. Připustila, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští vydržení i v případě, že nemovitost není uvedena ve smlouvě, nicméně dobrá víra se musí opírat o rozhodnutí katastrálního úřadu, který provede vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Upozornila na to, že v řešené věci tyto podmínky splněny nejsou. Uvedla dále, že žalobkyně se prokazatelně s předmětnou darovací smlouvou, jakož i s podklady, které byly k dispozici, nikdy neseznámila. Toto jednání má za následek ztrátu dobré víry žalobkyně. Odvolací soud pochybil i při posuzování otázky, na čem zakládala žalobkyně svou držbu před vydáním povolení stavebního úřadu k provedení stavby na předmětném pozemku. Zároveň odvolací soud vycházel z nesprávného skutkového zjištění, že pozemek byl oplocen již před rokem 1994. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k tvrzenému vydržení vlastnického práva došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. června 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalované splňuje obsahové náležitosti vyplývající z ustanovení §241a o. s. ř., přičemž dovolatelka namítá, že se odvolací soud při řešení rozhodující otázky procesního práva odchýlil od „rozhodovací práce soudů“, kterou v dovolání specifikuje.
Dovolání je přípustné i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. https://www.beck-online.cz/bo/documentview.seam?documentId=njptembqgfpxg4s7gvpxg5dsl4ytkmq 22 Cdo
1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. https://www.beckonline.cz/bo/documentview.seam?documentId=njptembqgjpwgxzrge3tm 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqgjpwgxzrga3dq 22 Cdo1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembrgjpxm6lcmvzf63ttl42dani 22 Cdo 1838/2010, uveřejněnému na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012 – nalus.usoud.cz).
Pro posouzení předmětné věci je podstatné řešení otázky, jaký vliv má na splnění podmínek vydržení okolnost, že ve smlouvě představující tzv. putativní titul není uveden pozemek, ve vztahu ke kterému účastník tvrdí nabytí vlastnického práva vydržením.
Uvedená otázka se v judikatuře dovolacího soudu vyvíjela.
V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 4911/2007, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 4, str. 133, zaujal dovolací soud názor, podle kterého jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí, která vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena nemovitost, ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nemůže být nabyvatel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou nemovitost nabyl, neboť není dobře omluvitelné, aby se při podpisu smlouvy nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků. Přitom platí, že otázku, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka a že při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.
Toto východisko bylo pak následně korigováno rozhodovací praxí Ústavního soudu České republiky. V nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10 (uveřejněném na nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie, nyní katastrální úřad) osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž v jednotlivci vyvolá dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec (právní předchůdci stěžovatelky) spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl. I když tedy v kupní smlouvě sporné pozemky uvedeny výslovně nebyly, držitel mohl být v dobré víře, že sporné pozemky nabyl do vlastnictví, a vlastnictví k nim tedy mohl vydržet. Opačný závěr by značil porušení základního práva na právní jistotu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (pojem právního státu) a důsledně vzato i porušení základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jako ústavně konformní tudíž neobstojí závěr, že neuvedení nemovitosti ve smlouvě znamená paušálně (absolutně) nemožnost dobré víry, že sporné nemovitosti byly převedeny. Ústavní soud též poukázal na to, že účastníci smlouvy právem spoléhali na to, že notář jako kvalifikovaná osoba do smlouvy řádně promítne jejich vůli; nelze tedy dovodit, že není „dobře omluvitelné“, aby se při podpisu smlouvy právní nabyvatel nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků.
Tento názor pak reflektoval v následné rozhodovací praxi i Nejvyšší soud České republiky. V rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2013, č. 5, str. 178a, vyložil, že nebyla-li nemovitost uvedena ve smlouvě, neznamená to, že ten, kdo se omylem na základě této smlouvy chopil její držby, nemůže být za určitých podmínek jejím oprávněným držitelem. Tento závěr byl odrazem argumentace, podle které Nejvyšší soud vychází z toho, že jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí, která vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena nemovitost, ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nemůže být nabyvatel zpravidla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou nemovitost nabyl, neboť není dobře omluvitelné, aby se při podpisu smlouvy nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků. Současně však platí, že hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení a že je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci; i v takovém případě je proto nutno vzít v úvahu všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána.
V následujícím rozsudku ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 635/2012, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2013, č. 19, str. 681, Nejvyšší soud zdůraznil, že jestliže v převodní smlouvě není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena ta, ohledně níž si strany přály, aby též byla převedena, zpravidla nemůže být nabyvatel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou nemovitost nabyl. Nicméně hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení a je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci. Jestliže státní orgán (katastrální úřad) osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky) na základě smlouvy, kterou sepsal notář, může být držitel pozemku objektivně v dobré víře, i když pozemek ve smlouvě uveden není.
Uvedené názory se následně prosazují již konstantně v judikatuře dovolacího soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 4095/2011, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ) a dovolací soud z nich vychází i v souzené věci.
Lze z nich učinit zobecňující závěr, že absence pozemku v nabývacím titulu zpravidla vylučuje, aby byl držitel v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem, nicméně v poměrech okolnostní konkrétního případu nelze vyloučit, aby i v takovém případě byla založena dobrá víra držitele z objektivního hlediska. Takový závěr však musí důsledně reflektovat všechny okolnosti případu.
Tomuto požadavku v dané věci odvolací soud podle přesvědčení dovolacího soudu nedostál.
Svůj závěr o dobré víře na straně žalobkyně opřel v zásadě toliko o skutečnost, že sporný pozemek užívala od roku 1985, tj. od uzavření darovací smlouvy uzavřené se svými rodiči, na základě které nabyla sousedící pozemek parc. č. 566/1 díl 1 a 2 a současně se chopila i držby pozemku parc. č. 566/2, který užívala v domnění, že jí byl darován rodiči. Odvolací soud přihlédl k výměře nabytého a drženého pozemku i době oprávněné držby. Dále přihlédl k tomu, že označení pozemku v terénu není zřejmé a situace v terénu se může lišit od „pohledu na katastrální mapu“. Zohlednil, že účastníci darovací smlouvy vycházeli z toho, že „se jedná o dva pozemky s rozdílnou kulturou“ – zahrada a ostatní plocha, přičemž pozemek parc. č. 566/2 byl označen jako zahrada a také takto užíván.
Dovolací soud je ve shodě s odvolacím soudem potud, že tato hlediska jsou relevantní pro úvahu o dobré víře žalobkyně, nejde však o hlediska jediná, jejichž existence vyšla v průběhu řízení najevo.
Z dosavadního řízení se podává, a tato skutečnost ostatně není ani mezi účastníky sporná, že předmětem darovací smlouvy nebyl pozemek parc. č. 566/2, ale toliko pozemek parc. č. 566/1. Jestliže vzal odvolací soud za prokázáno, že úmysl darovat žalobkyni pozemek parc. č. 566/1 i parc. č. 566/2 potvrdila původní spoluvlastnice pozemku V. P. v notářském zápisu ze dne 12. června 2012, měl se zabývat okolnostmi uzavření darovací smlouvy, jestliže jejím předmětem pozemek parc. č. 566/2 nakonec nebyl. Pro rozhodnutí ve věci tak bude podstatné posouzení okolností, za kterých došlo k uzavření darovací smlouvy, a to zejména z pohledu, zda bylo vůlí smluvních stran převést i pozemek parc. č. 566/2, resp. posouzení, proč tento pozemek nakonec předmětem smlouvy nebyl, jestliže jinak došlo k darování toliko jednoho jiného pozemku parc. č. 566/1 a smluvní strany smlouvy deklarují záměr převést vlastnické právo i k pozemku parc. č. 566/2. Tento postup bude v dalším řízení namístě tím spíše, že se odvolací soud nevypořádal s další podstatnou okolností, která se podávala z účastnické výpovědi samotné žalobkyně učiněné v řízení před soudem prvního stupně, že darovací smlouvu ani dokumenty při jejím uzavření zpracované, nestudovala (a tudíž se s nimi zřejmě ani neseznámila). V této souvislosti dovolatelka v dovolání poukazuje taktéž na relevantní skutečnost, kterou je existence geometrického plánu, kde byl darovaný pozemek zakreslen a byly z něj zřejmé jeho hranice, přičemž dalšími podklady při uzavření darovací smlouvy byly znalecký posudek a čestné prohlášení. Naznačuje pak, že seznámení se s obsahem darovací smlouvy a dokumentů k ní se vážících by muselo u žalobkyně založit vědomost o tom, že pozemek parc. č. 566/2 předmětem darovací smlouvy nebyl, přičemž takové zjištění by nepochybně vedlo k nápravě zjištěného stavu.
Jestliže tyto okolnosti odvolací soud do svého rozhodnutí nepromítl, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl proto uplatněn právem.
Dovolací soud nemohl taktéž přehlédnout, že v daném případě nebyla žalobkyně ani jako vlastnice tohoto pozemku vedena v katastru nemovitostí, přičemž podstatnou okolností může být také otázka placení daní z uvedeného pozemku, které je významnou, byť nikoliv jedinou, skutečností pro posouzení dobré víry držitele, neboť nepochybně ve vztahu k pozemku parc. č. 566/1 žalobkyně platit daň z nemovitosti musela. Bez významu nemusí být také zjištění, zda se žalobkyně domáhala zápisu vlastnického práva k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí či nikoliv, a v takovém případě z jakého důvodu. Tyto okolnosti však v dosavadním řízení zjišťovány nebyly.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1, 2 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243g odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2014
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu