ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.4095.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 4095/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, IČO: 69797111, proti žalovaným: 1) R. N. , bytem v P. 6, B. 1825/1, 2) P. N. , bytem v P. 8, V. 385/9, oběma zastoupeným Mgr. Richardem Langem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 14, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 35/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. dubna 2011, č. j. 25 Co 38/2011-169, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. října 2010, č. j. 3 C 35/2010-128, ve výroku I. určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 2439/19, nacházejícím se v obci a katastrálním území H. v. P. (dále jen ,,předmětný pozemek“). Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 27. dubna 2011, č. j. 25 Co 38/2011-169, ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřují v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňují přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům známy, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. dubna 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelé v dovolání neformulují žádnou relevantní otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatelé pouze v dovolání vyjadřují nesouhlas s tím, jakým způsobem nalézací soudy posoudily otázku tvrzeného vydržení vlastnického práva. V tomto směru však nalézacím soudům nelze nic vytknout.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, uveřejněnému na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012 – nalus.usoud.cz).
Nalézací soudy se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabývaly, posoudily všechny zjištěné individuální okolnosti a jejich závěry dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené.
Dovolatelé v rámci podané dovolání nalézacím soudům především vytýkají, že nesprávně posoudily dobrou víru právního předchůdce žalovaných V. N., jestliže uzavřely, že nebyl v dobré víře, přestože bylo do pozemkové knihy vloženo vlastnické právo k předmětnému pozemku. Poukazují v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/06, v němž je zdůrazněný předpoklad dobré víry osoby v práva nabytý na základě aktů veřejné moci, potud, že „z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, aby následně jednotlivce sankcionoval za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné“.
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení konkrétně neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 12, a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 7484, dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 4250/2010, uveřejněný tamtéž).
Soud prvního stupně vyhověl žalobě mimo jiné s odkazem na skutečnost, že právní předchůdce žalovaných Vilém Nosek nebyl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře a dobu jeho držby si proto žalovaní nemohou započíst do běhu vydržecí doby.
S tímto závěrem však žalovaní v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žádným způsobem nepolemizovali a nenamítali jeho nesprávnost. Odvolacímu soudu, který se touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku výslovně nezabýval, pak nelze v daném směru vytýkat nesprávné právní posouzení věci.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že k závěrům vysloveným v dovolateli citovaném nálezu Ústavního soudu se Ústavní soud opětovně přihlásil v nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, s doplňujícím závěrem, podle kterého neobstojí jako ústavně konformní závěr, že neuvedení nemovitosti ve smlouvě znamená paušálně (absolutně) nemožnost dobré víry, že sporné nemovitosti byly převedeny. Ústavní soud též poukázal na to, že účastníci smlouvy v daném případě právem spoléhali na to, že notář jako kvalifikovaná osoba do smlouvy řádně promítne jejich vůli; nelze tedy dovodit, že není „dobře omluvitelné“, aby se při podpisu smlouvy právní nabyvatel nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků.
V návaznosti na takto formulovaná východiska dobré víry Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , vyložil, že i s přihlédnutím k uvedeným ústavněprávním závěrům je hodnocení dobré víry vždy věcí individuálního posouzení a je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci; i v takovém případě je proto nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána.
Soud prvního stupně při závěru o absenci dobré víry V. N. zdůraznil, že jeho spoluvlastnické právo k předmětnému pozemku bylo vloženo do pozemkové knihy chybou. Vklad se totiž opíral o listiny, které se k nemovitostem zapsaným v knihovní vložce č. 1265 – a tedy i k předmětnému pozemku – nevztahovaly. V. N. tak nesvědčil žádný právní titul (ani putativní), jímž by mohlo být jeho spoluvlastnické právo založeno. Předmětem smlouvy trhové ze dne 19. prosince 1947 ani smlouvy o rozdělení spoluvlastnictví ze dne 23. dubna 1956 předmětný pozemek nebyl a jeho vlastníkem ostatně nebyla ani žádná ze smluvních stran těchto právních úkonů. Úmyslem smluvních stran nebylo nakládání s předmětným pozemkem, který vlastnicky náležel Špitální nadaci pátera J. D.
Soud prvního stupně podrobně vysvětlil, že předmětný pozemek vznikl z pozemku parc. č. 2020/2, zapsaného původně v pozemkové knize na knihovní vložce č. 1265 pro katastrální obec H. V knihovní vložce č. 1265 v části B bylo vloženo vlastnické právo k předmětnému pozemku pro Špitální nadaci Pátera J. D. a za tímto vkladem vlastnického práva je zaneseno pokračování knihovní vložky č. 1234, str. 72, kam byl proveden vklad vlastnického práva dne 29. ledna 1948 podle smlouvy trhové ze dne 19. prosince 1947 V. N. na jednu čtvrtinu, M. N. na jednu čtvrtinu a R. N. na jednu polovinu. Následně podle smlouvy ze dne 23. dubna 1956 bylo vloženo na „čtvrtinu“ M. N. vlastnické právo V. N. Chybnost zápisu spoluvlastnického práva k nemovitostem spočívala v tom, že došlo omylem k zápisu nemovitostí zapsaných v knihovní vložce č. 1265 do evidence na listu vlastnictví. Stalo se tak z toho důvodu, že v části B knihovní vložky č. 1265 za zápisem vlastníka Špitální nadace pátera J. D. bylo zapsáno pokračování knihovní vložky č. 1234, str. 72 a v knihovní vložce č. 1265 byli chybně zapsáni manželé V. a M. N. jako vlastníci.
Jestliže za této situace dospěl soud prvního stupně k závěru, že V. N. nebyl oprávněným držitelem, nelze takovému jeho závěru vytknout zjevnou nepřiměřenost.
Fakticky jedinou dovolací námitkou se tak vůči rozhodnutí odvolacího soudu stala výhrada dovolatelů, prostřednictvím které nalézacím soudům vytýkají, že počátek běhu vydržecí doby žalovaných, resp. jejich nejbližších právních předchůdců vázal na den právní moci rozhodnutí o dědictví, nikoliv na samotný den úmrtí V. N.
V uvedeném směru postupovaly nalézací soudy ve shodě s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, uveřejněném pod č. 90/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval závěr, že titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci. Z tohoto závěru vycházely v řízení i nalézací soudy. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak dovolateli nebyl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť procesně úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení náklady řízení, na jejichž náhradu by měla nárok, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu