ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4431.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 4431/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Tepelné hospodářství města Ústí nad Labem, s. r. o. , se sídlem v Ústí nad Labem, Malátova 2437/11, IČO: 49101684, zastoupeného JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, proti žalovaným: 1) statutárnímu městu Ústí nad Labem , se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, IČO: 00081531, a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 C 916/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2016, č. j. 11 Co 1410/2013-151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 7. 2013, č. j. 9 C 916/2012-101, určil, že vlastníkem stavby technického vybavení bez č. p./č. e. na stavební parcele č. 2815/2 v k. ú. S., obec Ú. nad L., je statutární město Ústí nad Labem (výrok I.). Žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 21 972 Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětnou stavbu začal stavět Podnik bytového hospodářství, státní podnik („PBH“) na základě stavebního povolení ze dne 4. 5. 1992. Zastupitelstvo statutárního města Ústí nad Labem, na které byla ve smyslu §67 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, přenesena funkce zakladatele státních podniků a jejich pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat organizace, zrušilo bez likvidace PBH, s. p. Rozhodnutím ze dne 10. 12. 1992 ke dni 31. 12. 1992 rozhodlo, že veškerá práva a závazky zrušeného podniku převezme nově zřízená Správa domovního fondu města Ústí nad Labem příspěvková organizace („SDF, p. o.“). Soud dospěl k závěru, že ke dni zrušení PBH, s. p., nebyla předmětná stavba technického vybavení ještě dokončená a jako stavba v právním slova smyslu vznikla až okamžikem právní moci kolaudačního rozhodnutí, tj. dnem 14. 4. 1993. Kolaudační rozhodnutí bylo vydáno stavebníkovi, za kterého byla označena SDF, p. o., která však neměla právní subjektivitu, proto jí nemohlo vzniknout vlastnické právo k předmětné stavbě; práva a povinnosti PBH, s. p., fakticky převzal první žalovaný, jako zřizovatel SDF, p. o., a tomu také vzniklo podle §132 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) vlastnické právo k předmětné stavbě. Dále dovodil, že na posuzovanou věc nedopadá zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, neboť ten váže přechod věcí do vlastnictví obcí k datu 23. 11. 1990, a k tomuto datu ani ke dni účinnosti zákona, tj. k 24. 5. 1991, předmětná stavba jako samostatná věc neexistovala. Soud prvního stupně u žalovaného 2) neshledal ani splnění zákonných podmínek pro vydržení vlastnického práva.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného 2) rozsudkem ze dne 1. 4. 2016, č. j. 11 Co 1410/2013-151, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé změnil tak, že zamítl žalobu na předmětné určení. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a uložil žalobci zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Ústí nad Labem poplatek z odvolání ve výši 5 000 Kč.
Odvolací soud nepovažoval za správný názor soudu prvního stupně, že stavba jako věc v právním slova smyslu vznikla až právní mocí kolaudačního rozhodnutí, a tudíž ji nabyl do svého vlastnictví žalovaný 1). V souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že se stavba stává samostatným předmětem právních vztahů v okamžiku, v němž je vybudována do stádia, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Vyšel ze zjištění (na základě rozhodnutí o umístění stavby z 24. 8. 1987, viz č.l. 16), že předmětná stavba vznikla za jiných podmínek, než uváděl soud prvního stupně, neboť šlo o nově vystavěnou stavbu nacházející se na ulici D. v Ú. nad L., a nikoliv o rekonstrukci stavby kotelny v ulici Železničářská (postavené na základě stavebního povolení ze 4. 5. 1992 č.l. 20). Stavebníkem předmětného objektu výměníkové stanice na ulici Děčínské, postaveného na základě stavebního povolení ze 4. 5. 1993 byl PBH, s. p., který zanikl výmazem z obchodního rejstříku ke dni 27. 1. 1993. Odvolací soud dospěl k závěru, že z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětný objekt byl téměř dostavěn ještě před koncem roku 1992, tedy před zánikem PBH, s. p., neboť dne 14. 1. 1993 byla dokončená stavba předána a dne 29. 1. 1993 proběhlo v rámci kolaudačního řízení místní šetření, při kterém bylo zjištěno, že zbývá provést pouze nepodstatné dokončovací práce. Bezprostředně potom bylo vydáno 15. 2. 1993 kolaudační rozhodnutí, ve kterém byla jako stavebník uvedena Správa domovního fondu města Ústí nad Labem, která jako příspěvková organizace neměla právní subjektivitu. Odvolací soud uzavřel, že z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že předmětná stavba vznikla jako věc v občanskoprávním smyslu v době existence PBH, s. p., a proto se prostřednictvím PBH jako podniku hospodařícího se státním majetkem stala ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, vlastnictvím státu a nikoliv žalovaného 1).
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, poukázal na to, že zákon č. 367/1990 Sb., účinný od 24. 11 1990, nedával žalovanému 1) pravomoc rozhodnout v souvislosti se zrušením PBH, s. p., o vlastnictví majetku státu, který uvedený státní podnik měl svěřený do správy. Podle §15 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. měl rozhodnout o tom, která osoba bude nadále s majetkem státu hospodařit, protože tak neučinil, resp. správu svěřil osobě, která neměla právní subjektivitu, měl prozatímní správu podle vyhlášky č. 61/1986 Sb. vykonávat příslušný okresní výbor. K přechodu vlastnického práva k předmětné stavbě nemohlo dojít ani podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Podle §1 přecházelo vlastnictví k majetku, se kterým obci příslušelo hospodařit ke dni 23. 11. 1990, případně ke dni účinnosti zákona, tj. k 24. 5. 1991. K uvedeným datům právo hospodaření žalovanému 1) nesvědčilo. Předmětný objekt v té době ještě neexistoval. Přechod vlastnictví na obec ve vztahu k předmětnému objektu neřešila ani další ustanovení uvedeného zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá, jak obecně tvrdí, o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce „přípustnost a důvody dovolání“ spatřuje v tom, že odvolací soud při řešení otázky vlastnického práva žalovaného k předmětnému objektu vycházel z nesprávných podkladů neodpovídajících skutečnosti a v důsledku toho zatížil věc vadným právním posouzením (již z této formulace, jakož i z obsahu dovolání je zřejmé, že podstata dovolání je v tom, že žalobce předkládá vlastní verzi skutkového děje a polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu).
Žalobce dále – bez bližší konkretizace - vytýká odvolacímu soudu, že nesplnil svou poučovací povinnost vyplývající z ustanovení občanského soudního řádu, pokud chtěl věc posoudit odlišně od soudu prvního stupně. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by poučil žalobce o změně svého právního náhledu i odlišného posouzení důkazů, čímž upřel žalobci možnost se k věci vyjádřit, uvést svá tvrzení a označit k nim potřebné důkazy.
Odvolací soud založil svůj měnící rozsudek na zjištění, že stavební povolení k výstavbě předmětného objektu bylo vydáno 4. 5. 1992, ale toto zjištění neodpovídá důkazní situaci, neboť z důkazů, které žalovaný předložil soudu prvního stupně spolu s podáním dne 30. 4. 2013 (č.l. 71), jednoznačně vyplývá, že stavební povolení ke stavbě výměníkové stanice Děčínská bylo vydáno již 29. 6. 1990 (viz razítko na projektu a technické zprávě – příloha č. 3) Z toho lze dovodit, že úvaha odvolacího soudu, že k přechodu vlastnictví na základě zákona č. 172/1991 Sb. nemohlo dojít, protože k rozhodným datům 23. 11. 1990, resp. k 24. 5. 1991, předmětný objekt neexistoval, není správná. Na základě uvedených souvislostí je žalobce přesvědčen, že stavba se za více než rok od vydání stavebního povolení nacházela nejméně v takovém stádiu rozestavěnosti, kdy se stala samostatným předmětem právních vztahů. To podporuje i důkaz rozhodnutím o umístění stavby ze dne 25. 3. 1988 (příloha č. 6), ze kterého vyplývá, že výměníková stanice na ulici D. bude provedena v první etapě výstavby projektu Tepelný napáječ S. Technicky by ani nebylo možné celý projekt, jehož rozsah vyplývá z předložené výkresové dokumentace, realizovat za necelých 9 měsíců, jak dovodil odvolací soud. Skutečná délka výstavby celého projektu trvala 2,5 roku. Žalobce dále poukazuje na skutečnost, že součástí uvedeného projektu byly i další nemovitosti, které bez jakýchkoliv problémů přešly do vlastnictví žalovaného 1), který je posléze kupní smlouvou z roku 2005 převedl na žalobce. Takto byl převeden i pozemek pod předmětnou výměníkovou stanicí. S důkazem kupní smlouvou (příloha č. 10) se soud nevypořádal. Při posuzování věci vyšel odvolací soud jak z nesprávného stavebního povolení, tak i z nesprávného kolaudačního rozhodnutí. Kolaudační rozhodnutí týkající se předmětného objektu bylo vydáno dne 22. 1. 1993 a nikoliv 15. 2. 1993, kde je přitom jasně uvedeno, že se týká objektu Železničářská, tedy jiného objektu. Věc je provázená řadou omylů, jedním z nich, ke kterému odvolací soud rovněž nepřihlédl, je, že žalovaný 2) je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník na základě nesprávného kolaudačního rozhodnutí ze dne 15. 2. 1993, jež se netýká předmětné stavby. Další administrativní chybou je, že v kolaudačním rozhodnutí z 22. 1. 1993 je nesprávně uvedeno, že vychází ze stavebního povolení ze 4. 5. 1992, které předmětné stavbě neodpovídá, neboť se týká kotelny Železničářská. Odvolací soud se nevypořádal rovněž s námitkou a řádně nezdůvodnil, proč by použitý odlišný právní režim vztahující se k předmětné výměníkové stanici ve srovnání s tím, že všechny ostatní objekty výměníkových stanic včetně topných kanálů (mimo stanici D. a stanici 4 K. B.), ke kterým měl právo hospodaření PBH, s. p., přešly podle zákona č. 172/1991 Sb. z majetku České republiky do vlastnictví města Ústí nad Labem. Žalovaný 2) se do roku 2011 k předmětnému objektu nechoval jako vlastník.
Výměníková stanice D. je podle žalobce součástí bytové výstavby, neboť jejím prostřednictvím je dodáváno teplo do bytů.
Žalobce nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že žalovaný 1) neučinil opatření o veškerém majetku zrušeného PBH, s. p. Má za to, že k přechodu vlastnického práva k předmětnému objektu výměníkové stanice Děčínská došlo podle zákona č. 172/1991 Sb., protože v rozhodné době byl objekt stavěný na základě stavebního povolení z roku 1990, vybudovaný do takové fáze, že se jednalo o věc v právním slova smyslu. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2534/2000.
Vzhledem k výše uvedenému žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Dovolatel spatřuje vymezení přípustnosti v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu „vychází z nesprávných podkladů“ (má na mysli patrně nesprávná skutková zjištění); takovému vymezení neodpovídá žádný důvod přípustnosti dovolání uvedený v §237 o. s. ř. Navíc právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby – i v případě přípustného dovolání - dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Hlavní část dovolání tvoří skutkový děj tak, jak jej vidí žalobce, zčásti jde o nová tvrzení. K těmto částem nebylo možno přihlédnout – samotnou správnost skutkových zjištění nelze v dovolacím řízení přezkoumávat.
Dovolací soud se tak nemůže zabývat obsahem samotných skutkových zjištění; za určitých podmínek však může zkoumat, zda soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly v souladu se zákonem, resp. judikaturou.
Žalobce v této souvislosti – bez bližší konkretizace - vytýká odvolacímu soudu, že nesplnil svou poučovací povinnost vyplývající z ustanovení občanského soudního řádu, pokud chtěl věc posoudit odlišně od soudu prvního stupně. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by poučil žalobce o změně svého právního náhledu i odlišného posouzení důkazů, čímž upřel žalobci možnost se k věci vyjádřit, uvést svá tvrzení a označit k nim potřebné důkazy. Ani zde dovolatel neuvádí, která z podmínek přípustnosti dovolání měla být naplněna a údajné pochybení blíže nevymezuje; již proto by bylo možno dovolání odmítnout. Postup odvolacího soudu též není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 (a v mnoha dalších rozhodnutích) se uvádí: „Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit“.
V projednávané věci žalobce sám opakovaně tvrdil, že sporná stavba byla zřízena na základě stavebního povolení ze dne 4. 5. 1992 (č. l. 3, 89 a násl.), a kolaudována byla 15. 2. 1993 (muselo mu být z podání dalších účastníků známo i to, že návrh na kolaudaci byl podán 18. 1. 1993 a že PBH byl vymazán z obchodního rejstříku k 27. 1. 1993, a že teprve k tomuto dni zanikl – viz §15 odst. 2 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku). Jiné stavební povolení netvrdil. Nemůže tak vytýkat odvolacímu soudu, že vyšel z tohoto údaje, jehož správnost – nepřípustně (viz §241a odst. 6 o. s. ř.) popírá až v dovolacím řízení. Ostatně tvrdil, že stavba jako předmět vlastnického práva vznikla až v důsledku kolaudačního rozhodnutí (č. l. 4, 90); uvedl též, že objekt byl předán zhotovitelem investorovi jako nově vzniklá dokončená stavba k 13. 4. 1993. Ani poté, co soud prvního stupně některé skutečnosti zde uvedené pojal do svých skutkových zjištění, žalobce v odvolacím řízení nic nenamítal. Nelze tedy vytýkat odvolacímu soudu, že nezjistil, že ve skutečnosti snad stavba započala již na základě stavebního povolení z 29. 6. 1990 a byla zřízena dříve, než - vycházeje z data povolení a kolaudace stavby - uvedl. Naopak byl to žalobce, který měl v souladu se zásadou projednací skutečnosti, o které opíral svůj nárok, správně tvrdit a prokazovat; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5265/2009).
Rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být pro žalobce překvapivé. Žalobce jako právní titul nabytí vlastnictví prvním žalovaným uváděl nejprve (zjevně nesprávně) kolaudační rozhodnutí. Žalovaný 2) však opakovaně uvedl, že toto rozhodnutí nemohlo být právním titulem nabytí a upozornil (včetně konkrétního odkazu) na judikaturu věci se týkající (č. l. 64, podrobněji č. l. 69 a na č. l. 106 a násl, v odvolání i s odkazem na konkrétní judikáty). To žalobce nakonec uznal (při jednání před odvolacím soudem – č. l. 117) a musel si být vědom kritérií, podle kterých judikatura vznik stavby posuzuje, nicméně namísto toho, aby upravil tvrzení ohledně okamžiku nabytí vlastnického práva jen „vznesl otázku“, zda vlastníkem stavby nebyl až do jejího předání zhotovitel, s tím, že má za to, „že tomu tak s nejvyšší pravděpodobností bylo“. Při posledním jednání u odvolacího soudu se pak zaměřil na nedostatek nabývacích titulů pro stát – uvedl, že stát nebyl stavebníkem, nicméně pominul argumentaci žalovaného 2), že stavby pořízené státním podnikem (zde Podnikem bytového hospodářství) nabýval stát. Státní podnik může mít právo hospodaření právě jen k majetku státu, a vlastníkem majetku, k němuž svědčí právo hospodaření státnímu podniku, nemůže být nikdo jiný než stát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1052/97, uveřejněný pod č. 54/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobce pak správné odkazy žalovaného 2) na judikaturu týkající se vzniku stavby jako samostatné věci odbyl tím, že jde o „jakousi obezličku zastírající neunesení důkazního břemene“. Nicméně za situace, kdy věděl (a sám k tomu přispěl), že soud bude vycházet z toho, že stavba byla povolena 4. 5. 1992 a že kolaudační rozhodnutí bylo vydáno (na základě žádosti podané 18. 1. 1993) dne 15. 2. 1993, že stavbu pořizoval státní podnik, který zanikl 27. 1. 1993 a že se okamžik nabytí vlastnického práva bude posuzovat k určitému okamžiku její rozestavěnosti (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 1995, sp. zn. 3 Cz 57/92, a další rozhodnutí uvedené na č. l. 106v.), musel také vědět, že odvolací soud bude vycházet z toho, kdy byla stavba „jako věc“ zřízena (tedy že to nemohlo být dříve než vydáním stavebního povolení a že to muselo být nějakou dobu před podáním návrhu na kolaudační rozhodnutí, a navíc že návrh byl podán v době, kdy PBH ještě právně existovalo), a mohl k tomu skutkově i právně argumentovat. Rozhodnutí odvolacího soudu tak pro něj objektivně nemohlo být překvapivé, a žádného poučení tak nebylo třeba. Správnost skutkových zjištění odvolacího soudu pak dovolací soud, jak uvedeno výše, nemůže přezkoumávat.
Vzhledem k tomu, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný 4) domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu