ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4677.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4677/2017-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. Š. a b) Y. Š. , obou zastoupených JUDr. Janem Rothem, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 2082/7, proti žalované obci Velká Dobrá , identifikační číslo osoby 00235083, se sídlem ve Velké Dobré, Karlovarská 15, zastoupené JUDr. Štěpánem Liškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31/36, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 84/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, č. j. 26 Co 140/2017-295, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Proti rozsudku odvolacího soudu, uvedenému výše, kterým bylo určeno, že žalobci jsou vlastníky (ve společném jmění manželů) pozemku tam uvedeného, podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
V dané věci soudy vyšly z tohoto skutkového stavu: Žalobci koupili v roce 1997 pozemky, ke kterým byla připlocena i sporná parcela, jejíž výměra činí 59 % výměry všech parcel, které žalobci ve skutečnosti koupili. Soud prvního stupně odkázal na judikaturu dovolacího soudu, řešící obdobné případy (str. 10 a násl. rozsudku) a dovodil, že žalobci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že koupili celý oplocený pozemek; byli tak oprávněnými držiteli sporné parcely (§130 odst. 1 obč. zák.) a vydrželi ji (§134 odst. 1 obč. zák.). Proto žalobě na určení jejich vlastnického práva vyhověl.
Žalovaná obec v dovolání tvrdí rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu; cituje celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu (které spojuje jen to, že se týkají držby a vydržení), a poté tvrdí, že žalobci objektivně v dobré víře nebyli. Odvolává se na „princip spravedlnosti“ a na „vloudění“ do vlastnického práva. Uvádí další okolnosti, které by podle ní neměly převážit nad kritériem nečinnosti vlastníka. Nicméně již z rozhodnutí, která cituje, a na které též odkázaly soudy v nalézacím řízení, je zřejmé, že napadené rozhodnutí není s judikaturou dovolacího soudu v rozporu.
Dovolací soud opakovaně vyslovil, že může zpochybnit závěr o dobré víře držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudů v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). Tak tomu v dané věci nebylo.
Nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby parcely (její části), kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004); toto základní pravidlo pak rozvádí konkrétně řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, která soud prvního stupně cituje na str. 10 a násl. rozsudku; na tento výčet se pro stručnost odkazuje.
V projednávané věci soudy opřely závěr o objektivní dobré víře žalobců, že jim sporná parcela patří, o tyto skutečnosti: Žalobci nemovitosti převzali a nerušeně užívali v hranicích oplocení, které zbudovali jejich právní předchůdci, kteří jim též v těchto hranicích předali držbu; měli k dispozici geometrický plán z roku 1974, který odpovídal faktickému průběhu společného oplocení, přičemž oplocené pozemky tvoří jeden funkční celek. Neměli tak důvod ještě rozlohu nemovitostí přeměřovat. Soud při místním ohledání zjistil, že pozemky se nacházejí ve značně svažitém terénu, a i to má vliv na odhad jejich výměry. Konečně přihlédl i k tomu, že žalovaná obec toto užívání trpěla a že nebyly zjištěny okolnosti, ze kterých by se podávalo, že žalobci v průběhu vydržecí lhůty museli o rozporu vědět.
O „vloudění“ do práva nemůže být řeč, má-li dovolatelka na mysli ten význam tohoto slova, který je užíván ve starší odborné literatuře, zejména z oblasti římského práva a nyní i v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) V držbu se vloudí ten, kdo se jí chopí svémocně, tedy násilně, tajně nebo zneužitím výprosy („vi, clam, praecario“ – viz nyní §993 o. z.); v dané věci se žalobci chopili držby tradicí od předchůdců v držbě, o vloudění tak nelze vůbec uvažovat. To, že neodhadli, že výměra uvedená v kupní smlouvě není totožná se skutečnou výměrou, nemůže samo o sobě způsobit jejich zlou víru; to ostatně Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudku ze dne 9. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1253/99, s tím, že „dobrá víra je zpravidla vyloučena tam, kde i laik musí při zachování běžné opatrnosti poznat, že užívá více, než koupil; nabyvateli pozemku však nelze klást k tíži, že si pozemek nepřeměřil“. Viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014. „Matematická gramotnost“ účastníků je v této věci nevýznamná; ostatně není zřejmé, jak by tato skutečnost mohla založit přípustnost dovolání. Dovolatelce lze částečně přisvědčit v tom, že samotná okolnost, že užívání pozemků trpěla, nemůže být rozhodující, nicméně ani rozhodující nebyla; soudy k ní jen – v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009) přihlédly jako k okolnosti, která mohla dobrou víru posílit. Nejde tu o postih žalované za to, že si pozemky neohlídala (a jistě to pro obce vlastnící řadu pozemků není snadné, nicméně možné to je – viz i zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“ – práva bdělých jsou chráněna), ale o to, že žalobci mohli dobrou víru opírat i o dlouholeté a nerušené užívání pozemků. Napadený rozsudek by pak obstál i bez uvedeného důvodu.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu