ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4837.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4837/2017-465
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně OREA - INVEST s.r.o. , IČO 25842480, se sídlem v Ostravě - Porubě, Svojsíkova 1596/2, zastoupené Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, proti žalovanému statutárnímu městu Ústí nad Labem , IČO 00081531, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Městských služeb Ústí nad Labem , příspěvkové organizace, IČO 71238301, se sídlem v Ústí nad Labem, Panská 1700/23, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 165/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 9 Co 355/2016-445, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2015, č. j. 13 C 165/2008-392, určil, že žalobkyni, jako vlastníku stavby (objekt občanské vybavenosti), která je součástí pozemku, a jako vlastníku stavby bez č.p./č.e. (objekt občanské vybavenosti), která je součástí pozemku, vše v k. ú. B. n. L., svědčí právo průchodu odpovídající věcnému břemeni přes pozemky v k. ú. B. n. L. v rozsahu nezbytném k provozování restaurace, a to v důsledku vydržení tohoto práva (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného i vedlejšího účastníka na straně žalovaného rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 9 Co 355/2016-445, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení existence věcného břemene zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Dospěl k závěru, že žalobkyně (její právní předchůdci) nemohla právo odpovídající věcnému břemeni vydržet, neboť nebyla v dobré víře, že je jeho oprávněnou držitelkou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že „právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak.“ Je přesvědčena, že „vzhledem k původní spojitosti areálu, jehož součástí je objekt restaurace (tedy předmětné nemovitosti), lze z negativních omezení v podkladech k privatizaci a k ujištění organizátora privatizace směřujícího k právnímu předchůdci žalobkyně logicky usuzovat na splnění objektivní podmínky dobré víry oprávněné držby práva odpovídajícího věcnému břemeni, když po celou dobu běhu vydržecí lhůty nevznikla pochybnost o tom, že by subjektivní závěry právních předchůdců žalobkyně byly ohledně držby práva odpovídající věcnému břemeni nesprávné a odůvodňovaly závěr o existenci jiného užívacího titulu.“ Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Žalovaný ani vedlejší účastník na straně žalovaného se k dovolání nevyjádřili.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.
V dovolání není řádně uvedeno, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu a jeho procesním postupem s tím, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné. Mají-li být právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, posouzeny jinak, neuvádí dovolatelka žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013), a dovolacímu soudu takové rozhodnutí není známo. Dovolatelka tedy nedostála zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.). Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se uvádí, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Tyto závěry lze plně vztáhnout i na vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1568/2012, dovodil, že „vůle držet právo odpovídající věcnému břemeni musí být dána najevo vlastníkovi služebného pozemku a vlastník musí držbu trpět. Jinak nemůže jít o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Takové chování ovšem nemůže být kvalifikováno jako držba práva.“
Z citované judikatury dovolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud při posuzování otázky vydržení věcného břemene nijak nepochybil. Při zvážení všech okolností nelze učinit závěr, že by žalobkyně věcné břemeno odpovídající právu cesty vydržela. Právní předchůdci žalobkyně (a následně žalobkyně sama) vykonávali průchod přes pozemky žalovaného na základě výprosy (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo, k tomu srov. rozsudek dovolacího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001), a proto nemohlo k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni dojít.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu