ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.497.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 497/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. J. , zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem v Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti žalovaným: 1) Mgr. P. S. , 2) Ing. P. S. , 3) Mgr. E. S. a 4) M. S. , zastoupeným JUDr. MgA., Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova třída 52, o zrušení věcného břemene a uložení povinnosti odstranění překážek bránících ve výkonu věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 14 C 335/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2016, č. j. 54 Co 418/2016-316, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 4. 2016, č. j. 14 C 335/2013-279, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení věcného břemene k pozemku parc. č. 1972/1 v obci a katastrálním území V. M., ve prospěch vlastníka stavby garáže postavené na pozemku parc. č. 1970/2 tamtéž, a každého dalšího vlastníka uvedené garáže, spočívající v právu cesty přes přilehlou část pozemku parc. č. 1972/1, vyznačenou geometrickým plánem z 18. 2. 1999, zřízeného dříve rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 11. 2007, č. j. 9 C 41/2001-258, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2008, č. j. 15 Co 94/2008-295. (výrok I.). Rozhodl i o dalších nárocích, které však nejsou předmětem dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalovaných, kteří podali odvolání pouze proti nákladovému výroku VII., rozsudkem ze dne 3. 11. 2016, č. j. 54 Co 418/2016-316, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a zrušil jej ve výroku III. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“). Dovoláním žalobce napadá část výroku I. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zrušení věcného břemene. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, vyjádřenou v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 82/2008 a v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1624/2002. Zastává názor, že v dané věci došlo ke změně poměrů a jsou dány obdobné důvody pro zrušení věcného břemene jako v uvedených rozhodnutích.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Ve věci jde o toto: V roce 2008 soud zřídil na pozemku žalobce právo cesty ve prospěch nemovitosti ve vlastnictví žalovaných; již v té době byly vztahy mezi účastníky velmi konfliktní. Žalobce se pak domáhal zrušení věcného břemene pro změnu poměrů, kterou viděl ve zhoršení vztahů mezi účastníky a v nárůstu osob využívajících právo cesty. Má za to, že zamítavé rozhodnutí je – pokud jde o posouzení, zda nastala změna poměrů - v rozporu s citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu; tak tomu však není.
Podle §1299 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. „při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panující pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.“ Protože obdobně věc upravoval i §151p odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., lze judikaturu k tomuto ustanovení přiměřeně i nadále používat.
Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává řešení této otázky uvážení soudu, rozhodujícího konkrétní případ. Nelze proto pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu. V dovolacím řízení tak lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 562/2009). O takový případ v dané věci nešlo; rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a jeho úvaha o změně poměrů není ani zjevně nepřiměřená.
V rozsudku ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 82/2008, vyšel dovolací soud ze skutkového zjištění, které učinily soudy v nalézacím řízení, že věcné břemeno bylo smluvně „zřízeno v době, kdy účastníci žili spolu jako druh a družka, žalovaný se významně podílel na koupi nemovitosti. Došlo však ke změně poměrů spočívající v tom, že nyní jsou vztahy mezi účastníky mimořádně konfliktní, nemovitost nikdo z nich neužívá a i v průběhu řízení docházelo k jejímu poškozování, které účastníci sváděli jeden na druhého“. Šlo tedy o jasnou změnu poměrů; účastníci nejprve spolu žili a dobrovolně uzavřeli smlouvu o zřízení věcného břemene, pak se rozešli a jejich vztahy se staly mimořádně konfliktními. Jde tedy o zcela jiný případ než v projednávané věci, kdy vztahy mezi účastníky byly konfliktní již v době, kdy soud zřídil věcné břemeno – právo cesty. Konečně též podle skutkových zjištění obou soudů, kterými je dovolací soud vázán, je důvodem stále zhoršujících se vztahů mezi účastníky chování osob, které užívají se souhlasem žalobce jeho nemovitosti; je třeba připomenout zásadu „"nemo turpitudinem suam allegans auditur" (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. května 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96 a řadu dalších rozhodnutí). Soudy správně vyšly z toho, že žalobce nemůže ve svůj prospěch využít konflikty vyvolávané osobami na jeho straně.
V rozsudku ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2002, Nejvyšší soud vyslovil: „Změnou poměrů, odůvodňující omezení věcného břemene, může být i změna v osobních poměrech účastníků, pokud se výrazným způsobem dotýká obsahu věcného břemene. V případě věcného břemene, spočívajícího v právu doživotního užívání části domu, může takovou změnu představovat i skutečnost, že počet v domě bydlících vlastníkovi domu blízkých osob vzrostl, což vlastníkovi ztěžuje bydlení v ostatní části domu“. Již z formulace právní věty („může být“) je zjevné, že je vždy třeba vycházet z poměrů konkrétní věci a že navýšení počtu osob neznamená bez dalšího takovou změnu poměrů, která by měla vést ke zrušení věcného břemene; navíc tu jde o užívání části domu, které má oproti právu cesty řadu specifik (jde o pohodu vlastního bydlení oproti pohodě při využívání pozemku). Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování konstatoval, že žalovaný 2) a 3) věcné břemeno „téměř vůbec nevyužívají“ (str. 19 rozsudku uprostřed) a ani žalovaný 1) své právo nezneužívá; cesta není užívána na d „únosnou míru“. Za této situace není úvaha o tom, že ani zde nejde o relevantní změnu poměrů, zjevně nepřiměřená.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v dalším řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu