ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5147.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5147/2017-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce O. K. , zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, proti žalovaným 1) J. S. , 2) D. S. , oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem v Brně, Štefánikova 136/66, o uložení povinnosti zazdít okna, o zákazu užívání kanalizace, komína a přípojky vody, o určení vlastnictví a zdržení se bránění v užívání věcného břemene a o vzájemném návrhu na zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 24 C 259/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2017, č. j. 13 Co 419/2014-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce JUDr. Petra Poledníka.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 7. 2014, č. j. 24 C 259/2012-125, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaní byli povinni zazdít okna, umístěná na stavbě č. p., postavené na parc. č. k. ú. Ž., která vedou přímo „do soukromí a bytu žalobce“ umístěného na parc. č. a parc. č. k.ú. Ž. (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo zakázáno užívat kanalizaci (vedoucí přes stavbu č. p., specifikovanou ve výroku I. rozsudku, v celkové délce 18m), komín (umístěný celým svým půdorysem v polovině zdi, která patří stavbě č. p. postavené na parc, č. specifikované ve výroku I. rozsudku), přípojku vody (určenou pro stavbu č. p., postavenou na parc. č., specifikovanou ve výroku I. rozsudku). Výrokem III. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem části stavby č. p. postavené na parc. č., k. ú. Ž., a to části o výměře 17,7 m 2 , která zasahuje na sousední dva pozemky na parc. č. a parc. č., specifikovaných ve výroku I. rozsudku. Výrokem IV. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaní byli povinni zdržet se v bránění užívání věcného břemene chůze a jízdy přes nemovitost žalovaných parc. č., specifikovanou ve výroku I. rozsudku. Výrokem V. zamítl vzájemnou žalobu žalovaných, kterou se domáhali zrušení věcného břemene spočívajícího v povinnosti vlastníka pozemku parc. č., na kterém se nachází dům č. p., trpět vlastníkovi domu č. p. a pozemku parc. č., vše v k. ú. Ž., průchod a průjezd po tomto pozemku, a to za náhradu stanovenou soudem. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalovaných rozsudkem ze dne 6. 4. 2017, č. j. 13 Co 419/2014-180, potvrdil rozsudek soudu prvního (výrok I.). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemné žaloby žalovaných, podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž namítají nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé nesouhlasí s rozhodnutím soudů nižších stupňů, a mají za to, že „právní otázka nastolená v řízení má být dovolacím soudem posouzena jinak než jak ji posoudil odvolací soud.“ Nalézací soudy se nevypořádaly s otázkou změny poměrů, ke které došlo uplynutím času a změnou ve způsobu užívání nemovitostí. Existence věcného břemene se pro žalobce stala záminkou k jejich „šikanování“. Není důvodný závěr nalézacích soudů, že z důvodu finanční náročnosti a věku žalobce není na místě zřídit žalobci jiný vstup do jeho nemovitosti, ačkoli žalovaní přislíbili rekonstrukci provést a vynaložit přitom náklady odpovídající hodnotě věcného břemene. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů v napadené části a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje dovolání žalovaných za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.
V dovolání není řádně uvedeno, v čem žalovaní spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelé pouze polemizují se závěry odvolacího soudu a jeho procesním postupem s tím, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné. Mají-li být právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, posouzeny jinak, neuvádí dovolatelé žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatelé tedy nedostáli zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.). Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje, že se odvolací soud podrobně zabýval otázkou tvrzené změny poměrů, a došel k jednoznačnému závěru, že věcné břemeno průchodu a průjezdu přes pozemek žalovaných „nadále plní původní účel, přičemž od doby jeho zřízení nedošlo k žádné změně poměrů, která by odůvodňovala jeho zrušení“. Tento závěr řádně odůvodnil s odkazem na provedené dokazování.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jím tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. listopadu 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu