ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5227.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5227/2017-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) A. M. a b) M. J. , zastoupených Mgr. Martinem Vlčkem, advokátem se sídlem ve Fryštáku, Holešovská 166, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 46 C 44/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 31. 1. 2017, č. j. 60 Co 368/2016-235, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 2017, č. j. 60 Co 368/2016-244, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 465 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně a) advokáta Mgr. Martina Vlčka.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 364 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně b) advokáta Mgr. Martina Vlčka.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Zlíně (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 2016, č. j. 46 C 44/2016-187, ve spojení s usnesením ze dne 16. 9. 2016, č. j. 46 C 44/2016-207, určil, že žalobce a) R. M. je vlastníkem spoluvlastnického podílu id. ½ pozemku, jehož součástí je stavba k bydlení bez čísla popisného a evidenčního, v kat. území L. u Z., obec L. (výrok I.), žalobkyně b) M. J. je vlastnicí spoluvlastnického podílu id. ½ téhož pozemku se stavbou (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
K odvolání žalobců a žalované Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 60 Co 368/2016-235, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 2017, č. j. 60 Co 368/2016-244, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. II. potvrdil, změnil ve výrocích III. a IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Původní žalobce a) R. M., v průběhu dovolacího řízení dne 3. 5 2017 zemřel. Soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 21. 9. 2017, č. j. 46 C 44/2016-270, tak, že na jeho místo vstupuje do řízení A. M., která podle dohody dědiců o rozdělení pozůstalosti, schválené usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 7. 2017, č. j. 33 D 886/2017-18, nabyla id. d. ½ předmětného pozemku se stavbou.
Dovolací soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ke dni 29. 9. 2017 (Čl. II. bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění občanský soudní řád a některé další zákony) – dále „o. s. ř. ). Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podstata sporu je v tomto: Žalobci se v roce 1968 na základě přídělové listiny, vydané tehdejším okresním národním výborem podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 a č. 28/1945 a zákona č. 142/1945 Sb., chopili vlastnické držby nemovitostí – pozemku a budovy. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, kterým je dovolací soud vázán, podloženém provedenými důkazy, je „naprosto zřejmé, že úmyslem státu bylo přidělit žalobcům také předmětný pozemek“. Pozemek však nebyl v přídělové listině řádně individualizován a budova v ní nebyla označena vůbec; přesto stát jejich držbu akceptoval, přijal náhradu za přidělené nemovitosti. V katastru nemovitostí je však stát stále veden jako vlastník; žalobci proto žádali určení jejich spoluvlastnického práva. Žalovaná Česká republika však namítala, že přídělová listina je pro neurčitost neplatná – nemovitosti nejsou řádně individualizovány (a zde je napadené rozhodnutí v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2591/2008 a sp. zn. 33 Odo 273/2001) a budova v nich není označena vůbec. To soudy v nalézacím řízení odůvodnily tím, že dekret č. 28/1945 Sb., zahrnoval pod pojem „půda“ i budovy na ní zřízené, dovolatelka však namítá, že v roce 1968 – na rozdíl od roku 1945 – již budovy nebyly součástí pozemku, a proto tento právní názor neobstojí; jde podle ní o věc v judikatuře doposud neřešenou, a to zakládá přípustnost dovolání. Tento názor dovolací soud nesdílí.
K nepřesnému označení přidělovaných nemovitostí : Dovolatelka cituje část rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2591/2008, a dovozuje z něj požadavek přesné identifikace převáděné nemovitosti; tato část však jen odkazuje na dosavadní judikaturu. V dalším textu rozhodnutí se Nejvyšší soud zabývá judikaturou Ústavního soudu, která řešení uvedeného problému posunula, a dospívá k závěru: „ Pokud převáděná nemovitost není ve smlouvě označena v souladu s požadavky podle katastrálního zákona, nemusí tato okolnost vždy představovat vadu v identifikaci předmětu právního úkonu, jež by (bez dalšího) způsobovala jeho neplatnost. Jak již bylo připomenuto, u nedostatků v označení předmětu právního úkonu je totiž nutno pečlivě rozlišovat, zda takové nedostatky zakládají vadu směřující k neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu či nikoliv; o tzv. podstatnou vadu jdoucí na vrub platnosti právního úkonu by se nemělo jednat v těch skutkových okolnostech, jestliže by správné označení předmětu učiněného právního úkonu bylo seznatelné podle dalších identifikačních znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, aniž by tím došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě“ . V dané věci bylo mezi stranami zřejmé, co bylo předmětem přídělu, stát jeho držbu předal žalobcům a přijal od nich náhradu za příděl, a ostatně i z průběhu přídělového řízení vyplývalo, že jeho předmětem jsou sporné nemovitosti. Odkaz na absolutní působení vlastnického práva „erga omnes“ není i v této konkrétní a specifické věci případný, neboť práva třetích osob nebyla nijak dotčena. Soudy v nalézacím řízení též přihlédly ke skutkovým okolnostem, za kterých k přídělu došlo, a to zcela v souladu s citovaným rozhodnutím; proto s ním není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.
Nicméně dovolací soud nepřehlédl, že rozhodnutí o přídělu není soukromoprávním jednáním, které by bylo možno poměřovat §35 obč. zák., ale jde o nabytí na základě správního rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, a další judikaturu tam citovanou). I proto tu nemůže být rozpor s výše uvedenými rozhodnutími, která se týkají převodu nemovitostí. Dovolací soud se otázkou výkladu správního rozhodnutí již zabýval a uvedl: „Je-li text správního rozhodnutí vydaného státem, na jehož základě stát uplatňuje v řízení právo či o které opírá obranu proti uplatněnému soukromému právu, zjevně nejasný a připouští-li rozhodnutí různý výklad, jde tato okolnost k tíži státu“ (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4707/2010, a ze dne 21.10.2014, sp. zn. 22 Cdo 4304/2011). Není možno ani přehlédnout, že žalobci vycházeli z důvěry v rozhodování orgánů státu, který se po desetiletích nerušené držby dovolává práva, které mu mělo být zachováno v důsledku jeho vlastních pochybení při aplikaci práva; není totiž pochyb o tom, že nemovitosti přidělit chtěl, jen tak nebyl schopen učinit formálně bezvadně.
Při zohlednění všech těchto právních vět a individuálních skutečností dané věci není závěr, že žalobci nabyli spoluvlastnické právo ke sporným nemovitostem, zjevně nepřiměřený, a je v souladu s (byť obecnější – k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15) judikaturou dovolacího soudu.
K nabytí vlastnického práva k budově neuvedené v přídělové listině: Nejde o otázku v judikatuře doposud neřešenou. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 136/2003, se uvádí: „Dovolací soud se problematikou nároků podle §4a zákona o půdě již opakovaně zabýval. Např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1580/2000, vyložil, že k nabytí vlastnictví docházelo u zemědělského majetku dnem převzetí držby, i pokud se tak stalo před vydáním přídělové listiny. V této souvislosti dovolací soud vyslovil názor, že dekret č. 28/1945 Sb. používal pojmu „půda“ tak, že zahrnoval jak pozemky, tak stavby, které se nacházely na přidělené „půdě“. Např. v počátečních ustanoveních hovoří jen o přidělování půdy, a bez dalšího rozlišování v §7 pak o přidělovaných budovách.
Úprava předmětu přídělu v citovaném dekretu nebyla nijak závislá na obecné občanskoprávní úpravě (ostatně šlo o normu veřejného práva). Nicméně i zde lze vyjít z toho, že stát vydal nepřesný právní předpis, obsah pojmu „půda“ v něm uvedeném byl nejasný a musel být vysvětlován až pozdější judikaturou, poté vydal vadné správní rozhodnutí, a na jeho základě předal žalující straně vlastnickou držbu; nebylo zjištěno, že by s žalobci jednal jako s nájemci či s uživateli, kterým svědčí jiný důvod pro držbu a užívání než právo vlastnické. Za této situace není úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobci se stali vlastníky bez ohledu na formální chyby, zjevně nepřiměřená; stát by neměl vlastní pochybení využívat proti dobrověrným nabyvatelům.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu