ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.690.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 690/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. B. , zastoupeného Mgr. Jiřím Vopičkou, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 547/43, proti žalovaným 1) J. P. , 2) M. P. , 3) L. P. , 4) M. D. , zastoupeným Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem v Plzni, Guldenerova 547/4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 43/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2016, č. j. 61 Co 317/2016-286, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2016, č. j. 61 Co 317/2016-286, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 5. 2016, č. j. 8 C 43/2014-259, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-jih k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2016, č. j. 8 C 43/2014-259, zamítl žalobu o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem stavební parcely č. st. 58/3 o výměře 31 m2, v katastrálním území a obci T., vytvořené oddělovacím geometrickým plánem č. 750-23/2014 ze dne 29. 5. 2014 (výrok I.). Dále žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 80 344 Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně s odkazem na §80 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) dospěl k závěru, že žalobce nemá na navrhovaném určení naléhavý právní zájem. Vysvětlil, že k porušení práva právních předchůdců žalobce došlo již v minulosti, kdy právní předchůdci žalovaných rozšířili stavbu domu i na sousední pozemek, přičemž k tomu měli souhlas předchůdců žalobce. Pokud již tedy bylo vlastnické právo žalobce porušeno, pak určovací žaloba nemůže plnit svou preventivní funkci a je třeba domáhat se odstranění následků porušení práva žalobou na plnění.
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 61 Co 317/2016-286, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 11 132 Kč (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalobce nemá na navrhovaném určení naléhavý právní zájem. Vyšel přitom ze zjištění, že žalovaným nesvědčí žádný právní titul, na jehož základě by mohli nabýt vlastnické právo ke sporné části pozemku č. st. 61, tedy č. st. 58/3, k níž se žalobce určení vlastnického práva domáhá. Připomněl, že celá situace vznikla v důsledku technicko-hospodářského mapování v letech 1980 až 1982, kdy současné hranice pozemkové parcely č. 58/1 byly zavedeny do analogové mapy katastru nemovitostí, a předpokládalo se, že budova je celá umístěna na pozemku. Dovodil, že za popsané situace by se měl žalobce domáhat ve sporném řízení vyklizení předmětné části pozemku v jeho vlastnictví a „po správní linii“ nápravy v podobě vytýčení původních hranic pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost vymezil odkazem na §237 o. s. ř. a právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu záviselo a odvolací soud se přitom odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, formuloval tak, zda k projednání a rozhodnutí věcí týkajících se sporných, avšak objektivně zjistitelných hranic, sousedních pozemků je dána pravomoc soudů v občanskoprávním řízení či příslušných správních orgánů. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Uvedl, že k ochraně soukromých práv, mezi něž vlastnické právo nepochybně patří, jsou povolány obecné soudy v civilním soudním řízení. Jedním z prostředků ochrany vlastnického práva k nemovitým věcem je přitom určovací žaloba deklarující určitý právní poměr k přesně vymezené části pozemku. Současný stav právní úpravy obecnému soudu nedává možnost určit průběh pozemkové hranice neznatelné či objektivně pochybné s výjimkou ustanovení §1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). O takový případ však v souzené věci nejde. Žalobce poukázal na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2409/2002, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1908/2000. Z nich zdůraznil zejména potřebu zkoumat, jaký nárok je žalobou uplatněn, tedy zda se žalobce domáhá určení průběhu objektivně neznatelné hranice, nebo hranice, kterou zjistit lze, nicméně její průběh je mezi účastníky sporný. Druhému případu pak podle judikatury odpovídá žaloba na určení vlastnického práva ke sporné části pozemku, na níž je dán naléhavý právní zájem.
V poměrech projednávané věci žalobce dovozoval, že hranice mezi sousedními pozemky je objektivně zjistitelná a k zakreslení její současné podoby došlo v důsledku technicko-hospodářského mapování z let 1980 až 1982 bez toho, aby žalovaní disponovali ke sporné části pozemku jakýmkoliv právním titulem.
Obšírné kritice žalobce podrobil závěr odvolacího soudu o nedostatku soudní pravomoci k určení objektivně zjistitelné hranice mezi pozemkem v jeho vlastnictví a pozemkem ve vlastnictví žalovaných. Vytýkal mu, že není nijak odůvodněn z pohledu právního režimu, podle něhož by měl příslušný katastrální úřad v rámci zjišťování hranic při obnově katastrálního operátu postupovat. Uvedl, že opravu hranic sousedních pozemků provádí katastrální úřad podle §50 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, buď na základě listiny obsahující dohodu vlastníků na průběhu hranice pozemků, anebo podle rozhodnutí soudu o určení průběhu hranice. O hranici pozemků, která je sporná, avšak je objektivně zjistitelná, katastrální úřad nerozhoduje. Spor tak nemůže být řešen před katastrálním úřadem.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel nastolil řešení otázky pravomoci civilního soudu k projednání a rozhodnutí věci o určení vlastnického práva ke sporné části pozemku geometrickým plánem označeného jako parcela č. st. 58/3 v případě, že mezi účastníky řízení je spor o průběh hranice mezi pozemkem č. st. 61 ve vlastnictví žalobce a č. st. 58/1 ve vlastnictví žalovaných. Uplatnil přitom důvod přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. I když odvolací soud své rozhodnutí na otázce pravomoci civilního soudu k projednání a rozhodnutí věci týkající se sporné pozemkové hranice explicitně nezaložil, je v poměrech projednávané věci tato otázka úzce svázána se závěrem, že žalobce nemá na navrhovaném určení naléhavý právní zájem. Odvolací soud přitom před určovací žalobou jako prostředkem ochrany vlastnického práva k věci upřednostnil možnost žalobce domáhat se ochrany práva žalobou na plnění (na vyklizení sporné části pozemku), popřípadě bez bližšího odůvodnění postup po správní linii žádostí o správné vytýčení původních hranic pozemku.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení právní otázky, na níž své rozhodnutí založil, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně je i důvodné, neboť odvolací soud existenci naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě odvíjí od nesprávné aplikace §80 o. s. ř.
Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 nebylo zásadně možné v civilním soudním řízení žádat vydání konstitutivního rozhodnutí, kterým by byly hranice pozemků, jež nebylo možné objektivně zjistit, určeny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2409/2002, jenž byl publikován v časopise Soudní rozhledy, číslo 9, ročník 2003, str. 303; rozsudek je, stejně dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, rovněž přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). V usnesení ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2028/2008, jež bylo publikováno pod číslem 6, ročník 2011, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že „vznikne-li mezi vlastníky sousedních nemovitostí spor o hranice pozemku či parcely, nemůže se žalobce u soudu domáhat opravy výměry parcely v katastru nemovitostí ani určení průběhu hranice mezi parcelami či pozemky. V takovém případě je třeba sporný pozemek (jeho část) vymezit zásadně geometrickým plánem; vlastnictví takto identifikovaného pozemku může být předmětem soudního řízení.“ Navázal tak na starší rozhodovací praxi, která vytýčila požadavek důsledného rozlišení případů, kdy se žalobce nedomáhá určení průběhu hranice pozemků, ale stanovení nové hranice, kterou objektivně nelze zjistit, a kdy průběh hranice je mezi účastníky sice sporný, nicméně objektivně zjistitelný. Pouze v tomto druhém případě byla k projednání sporu dána pravomoc civilního soudu. Na žalobci bylo, aby žalobní petit formuloval jako požadavek na určení vlastnického práva k určitému pozemku či jeho části (srovnej stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 3. 1973, sp. zn. Cpj 25/73, jež bylo publikováno pod číslem 53, ročník 1973, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003, jež bylo publikováno v časopise Právní rozhledy číslo 24, ročník 2004, str. 912). Rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež se vytvořila po 1. 1. 2014, starší judikaturu aprobuje se zohledněním úpravy obsažené v §1028 o. z., což bylo vyjádřeno například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4822/2014, jenž byl publikován v časopise Právní rozhledy číslo 19, ročník 2016, str. 682. V něm dovolací soud, mimo jiného, uvedl, že „samotná subjektivní pochybnost o průběhu (jinak, např. odborným zaměřením, zjistitelné) sporné hranice totiž neumožňuje její určení (stanovení) podle poslední pokojné držby ve smyslu §1028 o. z.; v takovém případě je třeba tak, jako doposud, žádat o určení vlastnictví ke sporné části parcely.“
Protože občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 obsahuje ustanovení §1028 o. z., které stanovení neznatelné nebo pochybné hranice podle kritéria poslední pokojné držby nebo slušného uvážení soudem nově upravuje (problematickému použití formulace „pochybné“ hranice srovnej Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 191 až 192), a současně se zachovává možnost žalovat na určení vlastnického práva, je-li hranice pozemků mezi účastníky řízení subjektivně sporná (s potřebnou posoudit otázku naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení ve smyslu §80 o. s. ř.), bude vždy záležet na tom, jakým způsobem žalobce žalobou uplatněný nárok skutkově vymezí a jaké důkazy k prokázání ve věci rozhodných skutečností předloží, popřípadě soudu navrhne.
Žaloba na „určení sporné hranice“ mezi pozemky, o které žalobce tvrdí, že ji lze objektivně zjistit, avšak existuje spor o její průběh mezi účastníky řízení, je jen zvláštním případem žaloby na určení vlastnického práva žalobce; soud za použití pravidel pro dokazování ve sporném řízení zkoumá, kudy vede sporná hranice, a pokud zjistí, že žalobcova tvrzení jsou správná, žalobě vyhoví, jinak ji zamítne. V případě, že žalobce svá tvrzení ohledně průběhu hranice neprokáže, soud nemůže bez změny žaloby hranici určit podle poslední držby či podle svého uvážení, ale musí žalobu zamítnout. Jde o řízení o vydání deklaratorního rozhodnutí, jehož smyslem je určení skutečných hmotněprávních vztahů tak, jak byly zjištěny ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu. Naopak žaloba podle §1028 o. z. se opírá o tvrzení, že skutečný průběh hranice nelze zjistit a žádá se o její nové vymezení či stanovení.
V projednávané věci žalobce vymezil nárok na určení vlastnického práva k části pozemku geometrickým plánem označeného jako parcela č. st. 58/3 tvrzeními, jež jej identifikují jako spor o objektivně zjistitelnou hranice pozemků č. st. 61 ve vlastnictví žalobce a č. st. 58/1 ve vlastnictví žalovaných. Skutečnost, že pozemkovou hranici lze zjistit, že není ve smyslu §1028 o. z. neznatelná či „pochybná“, vyplývá z existence geometrických zaměření pozemku st. č. 61 v roce 1972 a č. st. 58/1 a 61 po provedené přístavbě domu v roce 1976 právními předchůdci žalovaných. Pozemková hranice je rovněž zjistitelná s ohledem na rozsah záboru pozemku č. st. 61, na němž se dohodli právní předchůdci účastníků řízení. Žalobce tudíž žádá, aby bylo určeno vlastnické právo k části pozemku, který je zastavěn stavbou nyní ve vlastnictví žalovaných. Domáhá se při absenci právního titulu, kterým by spornou část pozemku právní předchůdci žalobce převedli na jiného, deklarování určitého právního stavu, s nímž není stav vyplývající ze změny provedené v katastrálním operátu v letech 1980 až 1982 v souladu. O takové žalobě musí rozhodnout soud v civilním řízení.
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti určovací žaloby je existence naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení na straně žalobce. Ustálená judikatura dovolacího soudu a rovněž i Ústavního soudu vychází ze závěrů, podle nichž naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bylo bez navrhovaného určení žalobcovo právo ohroženo nebo se jeho postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má preventivní povahu a jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není proto opodstatněna tam, kde právní vztah či právo již byly porušeny, a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění. V případě, kdy lze žalovat i na plnění, zaznamenala soudní praxe určitý názorový posun v tom směru, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. (od 1. 1. 2014 ustanovení §80 o. s. ř.) byl připuštěn i tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se (může se předejít) tak případným dalším žalobám na plnění, a nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah či dosah právního vztahu nebo práva, tzn. že určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu [k tomu srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 11, v sešitě č. 3, roč. 1994, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, které jsou uveřejněny v časopise Soudní judikatura pod č. 20 a č. 21 v sešitě č. 3, roč. 1997, popřípadě i nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 Sbírky nálezů a stanovisek Ústavního soudu České republiky, svazek č. 3, roč. 1995 – I. díl]. Soud, který o určovací žalobě rozhoduje, musí mít vždy při posuzování existence naléhavého právního zájmu uvedené obecné závěry soudní praxe na paměti. Existenci naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení jako předpokladu pro úspěch určovací žaloby je navíc třeba zkoumat ve vztahu k osobě žalujícího optikou konkrétních skutkových tvrzení, která byla v žalobě uplatněna.
K otázce, kdy může mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitosti i osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy 2003, č. 1, str. 5, a v usnesení ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4264/2007, s tím, že žalobce zapsaný jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí nemá naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva, jestliže není žalovanými zpochybněno; z toho je patrné, že naléhavý právní zájem je dán i v případě, že žalobce je sice zapsán v katastru nemovitosti jako vlastník sporné nemovitosti, žalovaný však tvrdí, že vlastníkem je ve skutečnosti on sám. Nelze totiž přehlédnout, že stav katastru nemovitostí nemusí být v souladu se skutečným právním stavem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce na navrhovaném určení naléhavý právní zájem nemá. Dovodil, že v situaci, kdy žalovaní nemohou předložit žádný právní titul, na jehož základě by jejich právní předchůdci nabyli vlastnické právo ke sporné části pozemku, by se žalobce mohl domáhat vyklizení. Takový závěr nepovažuje dovolací soud za správný.
Žalobce by v poměrech projednávané věci na určovací žalobě neměl naléhavý právní zájem pouze tehdy, pokud by žalovaní jeho vlastnické právo k parcele č. st. 58/3 vytvořené geometrickým plánem nezpochybňovali. Taková situace ovšem nenastala. Žalovaní v nalézacím řízení jednak založili svou procesní obranu proti věcné důvodnosti určovací žaloby na námitce vydržení sporné části pozemku a posléze, když se nalézací soud zaměřil výlučně na zkoumání existence naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, odkázali na průběh pozemkové hranice vyplývající z katastrálních map, jemuž rozsah sporné části pozemku, jehož se navrhované určení týká, neodpovídá. Jinými slovy řečeno, proti určovací žalobě je uplatňován ze strany žalovaných nejen právní titul, který je způsobilý k nabytí vlastnického práva, ale i tvrzení zpochybňující rozsah, v němž je do vlastnického práva žalobce zasahováno. Není proto rozhodné, zda je žalobce v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník pozemku, ale zda k němu může vykonávat všechna oprávnění vlastníka v rozsahu, jenž by odpovídal skutečnému právnímu stavu.
Z uvedeného vyplývá, že ohledně závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě je rozsudek odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a neobstojí ani z hlediska právního posouzení věci při aplikaci §80 o.s.ř. Určovací žaloba není pouze prostředkem k odvrácení hrozícího porušení práva, ale s přihlédnutím k individuálně daným konkrétním okolnostem případu může vystihnout lépe než jiné právní prostředky celý dosah a rozsah sporného právního vztahu. Rozhodnutí o ní pak deklaruje existenci určitého práva a je tudíž způsobilé navodit stav právní jistoty do dotčeného právního vztahu. Tuto funkci v projednávané věci určovací žaloba může splňovat, a tím je naplněn i nezbytný zákonný požadavek existenci naléhavého právního zájmu žalobce.
Se zřetelem k zásadě procesní ekonomie se dovolací soud již nezabýval dalším závěrem odvolacího soudu, jímž byl podpořen zamítavý rozsudek, tj. že žalobce se má ochrany svého práva domáhat po správní linii žádostí o správné vytýčení původních hranic jeho pozemku. Závěr dovolacího soudu o existenci naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě ostatně ve svém důsledku důvodně predikuje, že předmětný názor odvolacího soudu je chybný.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a Nejvyšší soud shledal, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř., podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. jej zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň-jih k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. června 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu