ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.840.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 840/2016-507
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně P. B. , zastoupené JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Štěpánkova 83, proti žalovanému M. B. , zastoupenému Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 133/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 31. 8. 2015, č. j. 18 Co 665/2012-475, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 12. 2015, č. j. 18 Co 665/2012-488, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 31. 8. 2015, č. j. 18 Co 665/2012-475, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 12. 2015, č. j. 18 Co 665/2012-488, se ve výroku II. ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2012, č. j. 3 C 133/2004-319, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků co do označených pozemků a závazku ve výši 60 000 Kč vůči M. B., zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala vypořádání movitých věcí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu.
Krajský soud Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením ze dne 31. 8. 2015, č. j. 18 Co 665/2012-475, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 12. 2015, č. j. 18 Co 665/2012-488, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.). Nepřiznal státu právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a žalobkyni uložil nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 21 856 Kč (výrok II.) a náklady řízení před soudem odvolacím ve výši 6 001,80 Kč (výrok IV.).
Rozhodl tak poté, co žalobkyně vzala žalobu zpět, a žalovaný se zpětvzetím souhlasil. Protože žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že řízení muselo být zastaveno, uložil jí podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. povinnost nahradit žalovanému jeho náklady. Žalovanému však přiznal pouze náklady, „které mu vznikly od data 6. 3. 2008, neboť před tímto datem tvořily předmět vypořádání i další movité věci, ohledně nichž se potom účastníci vypořádali dohodou“. Odůvodnil to tím, že „za této situace nelze hovořit o úspěchu či neúspěchu jednoho či druhého účastníka řízení, neboť vypořádáním se jim mělo dostat obdobných majetkových hodnot“. Protože po datu 6. 3. 2008 „byly předmětem vypořádání pouze nemovitosti v k. ú. Ž. u S.“, vyšel odvolací soud při zjištění výše odměny zástupce žalovaného pouze z jejich hodnoty.
Proti výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nesprávně aplikoval právní úpravu pro vyčíslení nákladů řízení. Přesto, že od počátku řízení byly předmětem vypořádání vedle označených pozemků i movité věci a závazek 60 000 Kč, vyšel soud při zjištění výše odměny za zastupování advokátem pouze z poloviny hodnoty vypořádávaných pozemků. Nedůvodně nepřiznal žalovanému nárok na náhradu nákladů za období od zahájení řízení do 6. 3. 2008. Řízení v této fázi bylo vedeno na základě žalobního návrhu žalobkyně, kterým byl vymezen předmět vypořádávaného jmění, a nepřiznání náhrady nákladů žalovanému nemůže odůvodnit mimosoudní dohoda účastníků o vypořádání movitých věcí.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 - 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Při posouzení, zda se v projednávané věci neuplatní omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vycházel dovolací soud ze závěru přijatého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu odvolací soud dovolateli podle dovolání odepřel. Výše náhrady nákladů řízení, jejíž přiznání dovolatel u odvolacího soudu požadoval, činí celkem 81 126 Kč, přičemž její výpočet dovolatel opřel o relevantní argumentaci. Přípustnost dovolání tudíž limitem stanoveným v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není omezena.
Dovolání je důvodné.
Podle §142 odst. 1, 2 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013, usnesení ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 587/2014, usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, usnesení ze dne 23. 10 2014, sp. zn. 33 Cdo 1787/2014, tato a další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ) se podává, že rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se tedy v souladu s §146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění typicky může spočívat např. v tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět.
Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, nelze o náhradě nákladů řízení rozhodnout s odkazem na procesní úspěch účastníků. Zásadu úspěchu ve věci by bylo možné uplatnit v případě meritorního rozhodnutí soudu ve věci samé. Jak bylo uvedeno shora, v případě zastavení řízení je nutné postupovat podle zásady procesního zavinění na takovém zastavení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2615/2015).
Názor odvolacího soudu, podle kterého lze žalovanému odepřít nárok na část náhrady nákladů řízení, protože „nelze hovořit o úspěchu či neúspěchu jednoho či druhého účastníka řízení“, je ve zjevném rozporu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Neaplikoval-li odvolací soud v důsledku tohoto názoru §146 odst. 2 o. s. ř. a rozhodl-li podle §142 odst. 2 o. s. ř., spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Navíc není správná ani úvaha odvolacího soudu, podle které lze při zjišťování výše odměny vyjít pouze z hodnoty pozemků. Odvolací soud zcela pominul, že předmětem vypořádání učinila žalobkyně i movité věci a především závazek 60 000 Kč.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu