ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.117.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 117/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyň a) Rimowa GmbH se sídlem Mathias-Brüggen-Str. 118, 50829 Köln, Německo, b) RIMOWA CZ spol. s r.o. se sídlem v Pelhřimově, K Silu 2497, PSČ 393 01, IČO 25162501, obou zastoupených Mgr. Karlem Šindelkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 103/12, PSČ 120 00, proti žalované Globus ČR, k.s., se sídlem v Praze 9 - Čakovicích, Kostelecká 822/75, PSČ 196 00, IČO 63473291, zastoupené JUDr. Michalem Růžičkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 37, PSČ 120 00, o práva z ochranných známek a z nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 63/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2016, č. j. 3 Cmo 259/2015-447, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalované, které podala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2015, č. j. 15 Cm 63/2013-399, se zastavuje .
II. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu se odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyni a) částku 2 783 Kč a žalobkyni b) částku 2 783 Kč, oběma do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Karla Šindelky, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. května 2015, č. j. 15 Cm 63/2013–399, uložil žalované zdržet se nabídky, uvádění na trh, prodeje, vývozu a propagace kufrů opatřených designem se žebry v provedení v rozhodnutí vyobrazeném v jakékoli barvě (I. výrok), zničit na své náklady kufry v rozhodnutí specifikované v počtu tamtéž uvedeném (II. výrok), sdělit informace o výrobcích, zpracovatelích, skladovatelích, distributorech či dodavatelích a o jiném předchozím držiteli kufrů vyobrazených v rozhodnutí a v tam uvedeném počtu (III. výrok) a nahradit žalobkyním náklady řízení (IV. výrok).
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I až III potvrdil, ve IV. výroku o nákladech řízení rozsudek změnil tak, že uložil žalované nahradit náklady řízení samostatně každé ze žalobkyň a žalované uložil rovněž nahradit žalobkyním náklady odvolacího řízení.
Proti rozhodnutím soudů obou stupňů podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně navrhly dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Postupoval přitom podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 podle čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka výslovně dovoláním napadá i rozhodnutí soudu prvního stupně. Ve smyslu shora citovaného ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. je však dovolání mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem proti rozhodnutí krajského soudu vydaného v řízení v prvním stupni je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání. Nejvyšší soud tak není soudem funkčně příslušným pro rozhodnutí o dovolání, které směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání, které směřuje do rozhodnutí odvolacího soudu, není podle citovaného ustanovení §237 o. s. ř. založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.).
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že neakceptoval námitky, že veřejnost bude označení (žebrování kufrů) vnímat nikoli jako ochrannou známku, ale buď jako konstrukční prvek, nebo jako ornament, špatně posoudil v té souvislosti předložené znalecké posudky, dostatečně se nezabýval předloženými průzkumy. Rozlišovací způsobilost ochranné známky posoudil odvolací soud podle dovolatelky v rozporu judikaturou, která akcentuje materiální podstatu ochranné známky. Zmiňuje v té souvislosti rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2755/2008, s nímž je podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, a dále rozhodnutí Evropského soudního dvora sp. zn. ESD C 408/01 ve věci Adidas vs. Fittnessworld, C-206/01 Arsenal Footbal Club nebo C-245/02 Anheuser-Busch, a dále judikaturu týkající se řízení před Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví [European Union Intellectual Property Office ( EUIPO), s dřívějším názvem Office for Harmonization in the Internal Market (OHIM)], tj. judikaturu související se zápisem (zápisnou způsobilostí) ochranných známek Společenství.
Přípustnost dovolání je však dle výslovného znění §237 o. s. ř. založena (mimo jiné) rozporem s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího, tj. Nejvyššího, a nikoli jiného soudu. Domnělý rozpor s judikaturou Soudního dvora Evropské unie, tím spíše rozpor s rozhodovací činností EUIPO přípustnost dovolání nezakládá. Lze však přesto dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie, kterou žalovaná zmiňuje a podle níž je třeba zkoumat, zda sporné označení (zde žebrování na výrobcích žalované) „je schopné zasáhnout do základní funkce ochranné známky, jíž je zaručit spotřebitelům původ výrobku“. Odvolací soud se totiž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které vycházely z provedených důkazů, že prvky prostorové ochranné známky Společenství č. 472506 žalobkyně a) nejsou technicky, funkčně ani esteticky předurčené, přitom výrobky distribuované žalovanou jsou do té míry podobné předmětu ochrany dané ochranné známky – chráněnému tvaru výrobku, že další prvky u průměrného spotřebitele nemohou vyloučit pravděpodobnost záměny, včetně pravděpodobnosti asociace.
Spor se vedl o to, zda je zaměnitelné označení užívané žalovanou na výrobcích, které distribuuje, s již zapsanou ochrannou známkou Společenství žalobkyně a). Zápisnou způsobilost ochranné známky (schopnost být předmětem ochrany) odvolací soud nezkoumal a nebyl k tomu ani důvod; platnost ochranné známky totiž žalovaná postupem, který předpokládá čl. 99 a 100 Nařízení rady (ES) č. 207/2009, o ochranné známce Společenství, v řízení nezpochybnila. Poznámku o tom, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o vlivu žebrování na vlastnosti kufrů, učinil odvolací soud jen nad rámec úvah, na nichž je jeho rozhodnutí založeno, totiž úvah o zaměnitelnosti předmětu ochrany (ochranné známky, jíž je chráněn tvar výrobku) a tvaru výrobku žalované, které vycházely z pohledu průměrného spotřebitele.
Z judikatury Nejvyššího soudu, s níž je podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, dovolatelka výslovně zmiňuje pouze usnesení ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2755/2008. V něm se však Nejvyšší soud zabýval podmínkami omezení vlastníka ochranné známky podle §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, podle něhož vlastník ochranné známky není oprávněn zakázat třetím osobám užívat v obchodním styku údaje týkající se druhu, jakosti, množství, účelu, hodnoty, zeměpisného původu, doby výroby výrobku nebo poskytnutí služby nebo jiných jejich vlastností. Předmětem sporu však nebyly žádné údaje o službách či zboží, na řešení této otázky tudíž rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Dovolací soud neshledal ani, že by se odvolací soud při posuzování zaměnitelnosti ochranné známky a sporného označení odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, vycházel-li z pohledu průměrného spotřebitele tak, jak je judikaturou dovolacího soudu vykládán (srov. např. rozsudek ze dne 30. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 971/2011, a v něm citovanou judikaturu). Přípustný dovolací důvod nezakládají ani výhrady vůči tomu, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy. (K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.)
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku příznačnosti sporného označení pro žalobce a nesprávně použil pojmy pravděpodobnost záměny a možnost záměny. Pravděpodobnost záměny mezi sporným označením a ochrannou známkou nebyla podle ní prokázána. Dovolatelka však ve vztahu k těmto výtkám nevymezila žádnou právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání, v této souvislosti je tudíž třeba znovu s odkazem na již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, konstatovat, že pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit. Není-li z dovolání zřejmé, která konkrétní právní otázka má být řešena, trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolací lhůta již uplynula a tyto vady proto již nelze odstranit (§241b odst. 1 věta první o. s. ř.).
Námitky žalované, že nebyla dostatečně poučena o nutnosti doplnit potřebné důkazy a že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, samy o sobě přípustnost dovolání založit rovněž nemohou. Dovolatelka jimi totiž odvolacímu soudu vytýká procesní vady, k nimž však, i kdyby se jich odvolací soud dopustil, lze přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání z jiných důvodů přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o nákladech řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, mohou se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. června 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu