ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1777.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1777/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně IDEAL – Trade Service, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Králova 298/4, Žabovřesky, PSČ 616 00, IČO 48908126, zastoupené JUDr. Igorem Osvaldem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 100/31, PSČ 602 00, proti žalované INSTALACE Praha, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Truhlářská 1108/3, PSČ 110 00, IČO 45804371, zastoupené JUDr. Luďkem Kolenatým, advokátem se sídlem v Praze 10, Kutnohorská 288/82, PSČ 109 00, o zaplacení 1 508 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 168/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze s vyznačeným datem 25. listopadu 2016 (vyhlášeným 25. listopadu 2015), č. j. 2 Cmo 435/2013-445, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 2 Cmo 435/2013-445, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí již druhým) ze dne 3. 7. 2013, č. j. 49 Cm 168/2008–372, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku v záhlaví uvedenou spolu s požadovaným úrokem z prodlení a nahradit jí náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě kupní smlouvy ze dne 16. 4. 2004, č. K 00534-1 žalobkyně dodala žalované vysokotlaká a nízkotlaká strojní zařízení a zavázala se uvést je do provozu, žalovaná se zavázala obstarat uzavření smlouvy o servisní činnosti mezi prodávajícím a firmou provozovatele. Výrobcem zařízení byla společnost v rozsudku označená Domnick Hunter, dodávka byla určena pro kompresorovou stanici provozovanou společností, která je v rozsudku označena jako Daikin – CZECH Republic spol. s r. o. (dále jen „Daikin“). Žalovaná stroje reklamovala, reklamace nebyla důvodná, vady strojů byly totiž způsobeny nedostatečnou údržbou (žalobkyně neměla povinnost provádět na zařízení servis, žalovaná servis smluvně nezajistila). V průběhu řešení reklamace však bylo třeba zajistit výrobu (u společnosti Daikin). Přesto, že reklamaci neuznala, žalobkyně na základě požadavku žalované a po složitých jednáních s ní i se svým dodavatelem (označeným v rozsudku DH Group) žalované pronajala jiný stroj. Obstarala ho u společnosti DH Group, jíž sama za pronájem zaplatila sjednanou cenu. Situaci bylo třeba řešit urychleně, proto výrobce Domnick Hunter zajistil expresní přepravu stroje přímo provozovateli Daikin do Plzně. Nájemní smlouva mezi účastníky vznikla na základě nabídky žalobkyně z 8. 11. 2005, v níž bylo přesně specifikováno zařízení a cena pronájmu. Podle ní žalovaná (za niž jednala k tomu oprávněná osoba) vystavila objednávku na pronájem vysokotlaké sušičky. Zařízení bylo dodáno v akceptační lhůtě dne 11. 11. 2005. Žalovaná zařízení užívala až do 5. 9. 2007, nájemné však nezaplatila. Faktury, jimiž jí žalobkyně nájemné účtovala, vrátila se dvěma průvodními dopisy, v nichž uvedla, že „dosud nebyla vyřešena reklamace, a proto pronájem sušičky považují za dočasné řešení chodu výroby v závodě Daikin“.
Odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v tom, že plnění žalobkyně z kupní smlouvy ze dne 16. 4. 2004 nebylo vadné a že tudíž žalobkyně nezajišťovala pro žalovanou nájemní smlouvou sušič jako způsob vypořádání její odpovědnosti za vadné plnění. Zopakoval dokazování listinami a zjistil z listiny označené jako nabídka č. NK002575, že žalobkyně nabídla žalované dne 8. 11. 2005 pronájem vysokotlakého sušiče typ DTP A4 za cenu stanovenou na dobu jednoho týdne a dopravu zařízení Essen – Plzeň, včetně ceny za dopravu. Zjistil dále z objednávky č. 3231C-1/2003 z téhož dne, že byla odeslána z faxu žalované umístěného na adrese, kde má žalovaná provozovnu, učiněna byla neznámou osobou a obsahuje text: „ Na základě vaší nabídky ze dne 8. 11. 2005 u vás objednáváme dopravu, pronájem, instalaci, zprovoznění a zpětnou dopravu vysokotlaké sušičky stlačeného vzduchu na výše uvedenou akci. Termín dodání do 11. 11. 2005. Úhrada smluvené ceny na základě zhotovitelem zaslané faktury, splatnost faktury je 30 dnů ode dne doručení faktury .“ Pod tímto textem je dále uveden text: „ Písemné potvrzení této objednávky je nutno učinit nejpozději do pěti kalendářních dnů po jejím doručení. Potvrzením objednávky se pro tento účel rozumí zpětné doručení této řádně podepsané listiny bez výhrad předkladateli. Marným uplynutím uvedené lhůty není předkladatel objednávky svým právním úkonem vázán a není tedy povinen přijmout nabízené plnění, jakož i poskytnout jakoukoli úhradu s tím spojenou .“ Zjistil dále z dodacího listu označeného datem 11. 11. 2005, že jako dodavatel je na něm uvedena dh group, s. r. o., Dopraváků 723, Praha 8, jako odběratel TAKENAKA (Daikin) a je na něm uvedeno mj. „instalace a zprovoznění zapůjčeného sušiče“. Konstatoval, že mezi účastníky není sporu o tom, že sušič byl „u společnosti Daikin Plzeň namontován a užíván“. Odvolací soud dále zjistil ze dvou objednávek s daty 26. 2. 2004 a 12. 6. 2006 faxem odeslaných z téhož čísla jako objednávka shora uvedená a adresovaných žalobkyni, že tyto objednávky obsahují obdobný text, tj. text požadující písemné potvrzení objednávky, pouze s tím rozdílem, že potvrzení bylo žádáno do dvou kalendářních dnů. První objednávka se týkala dodávky kompresorové stanice, termín dodání byl 8 týdnů, druhou bylo objednáváno technické vyjádření ke sporu „ohledně poruch vysokotlakých adsorpčních sušičů“. Odvolací soud na základě uvedených skutkových zjištění dovodil, že mezi stranami byla zavedena při uzavírání smluv praxe, že na základě nabídky (která podle odvolacího soudu není projevem vůle potenciálního dodavatele směřující přímo k uzavření smlouvy s odběratelem) vystavil odběratel objednávku a upozornil dodavatele, že smlouva vznikne až na základě potvrzení objednávky ve stanovené akceptační lhůtě. Teprve potvrzením objednávky, jejím odsouhlasením dodavatelem a zasláním objednávky zpět v akceptační lhůtě odběrateli vznikla mezi stranami smlouva o sjednaném předmětu plnění. Kontraktační proces probíhal v souzeném případě stejným způsobem. Objednávka č. 3231C-1/2003 tedy žalovanou ve smyslu §16 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), sice zavazovala, žalobkyně však neprokázala, že splnila podmínku potvrzení objednávky v akceptační lhůtě pěti dnů od obdržení objednávky podle praxe, kterou strany zavedly, použití §275 odst. 4 obch. zák. proto na daný případ nedopadá. Odvolací soud proto odmítl argument žalobkyně, že objednávku akceptovala poskytnutím objednaného plnění. Za podstatné však považoval tu skutečnost (zjištěnou z dodacího listu ze dne 11. 11. 2005), že dodávku realizoval od žalobkyně odlišný subjekt (dh group, s. r. o.) a zařízení bylo dodáno a instalováno od žalované odlišnému subjektu ( DAIKIN AIRCONDITIONING CENTRAL EUROPE - CZECH REPUBLIC, spol. s r. o., IČ 48039497). Odvolací soud uzavřel, že za situace, v níž nebylo prokázáno, že by smlouva o nájmu byla mezi stranami sjednána a zařízení dodal „od účastníků sporu jiný právní subjekt rovněž od účastníků odlišnému právnímu subjektu“, nevzniklo žalované na úkor žalobkyně ani bezdůvodné obohacení podle §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „občanský zákoník“, nebo jen „obč. zák.“).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Je přesvědčena, že odvolací soud založil své rozhodnutí na otázce v daném kontextu dovolacím soudem dosud neřešené, totiž zda vznikl nájemní vztah mezi žalobkyní a žalovanou na základě objednávky, v níž je vyžadováno plnění (dodávka předmětu nájmu) do tří dnů, což žalobkyně splnila, a současně je vznik nájmu podmiňován ještě písemným potvrzením objednávky do pěti dnů (tedy po dodávce předmětu nájmu).
Závěr odvolacího soudu, že nájem nevznikl, nepovažuje žalobkyně za správný, připomíná okolnosti dohody o nájmu a dodávky „náhradního“ stroje, posun v argumentaci žalované v průběhu řízení (žalovaná začala zpochybňovat nájemní smlouvu teprve poté, co byla vyloučena odpovědnost žalobkyně za vady předmětu koupě podle kupní smlouvy ze dne 16. 4. 2004). Je podle ní v rozporu se zásadami poctivosti a racionálnosti smluvních vztahů podmiňovat vznik smlouvy následným formálním potvrzením objednávky, jestliže žalobkyně v souladu s požadavkem žalované a ve lhůtě na objednávce uvedené skutečně plnila. V případech, na které odvolací soud poukázal (v souvislosti se zavedenou praxí stran), se předpokládala dvoudenní lhůta pro písemnou akceptaci objednávky, ale několikatýdenní lhůta pro následné plnění.
Pokud by však nájemní vztah nevznikl, měl odvolací soud věc podle žalobkyně posoudit jako bezdůvodné obohacení. Žalobkyně popisuje celý řetězec dodavatelsko odběratelských vztahů, vysvětluje mimo jiné, že výrobky od výrobce Domnicka Huntera může zprovoznit pouze autorizovaný subjekt, což je pro Českou republiku česká „filiálka“ výrobce DH group, která pronajala zařízení žalobkyni a dodala ho tam, kam žalobkyně určila, tj. konečnému uživateli Daikin v Plzni, který svým dodavatelům (tedy i žalované) hrozil sankcemi a požadoval náhradu za výrobní ztráty, protože považoval dodávku z původní kupní smlouvy za vadnou. Bylo v zájmu žalované, aby žalobkyně zajistila pronájem dalšího sušiče. Žalovaná byla ve smluvním vztahu se žalobkyní, nájem sjednala jako článek dodavatelsko-odběratelského řetězce, který by byl v případě výpadků strojů v Plzni zodpovědný za ušlý zisk provozovatele (Daikin). Závěr odvolacího soudu, že se žalovaná bezdůvodně neobohatila, je podle žalobkyně v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 200/2000 a sp. zn. 23 Cdo 478/2012.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu též za překvapivé. V předchozím zrušovacím rozhodnutí odvolací soud zavázal soud prvního stupně závazným právním názorem týkajícím se možnosti posoudit věc jako bezdůvodné obohacení, nebude-li vznik smlouvy prokázán. V nynějším rozhodnutí však, aniž by strany na změnu svého stanoviska upozornil, dospěl k opačnému závěru. Překvapivé rozhodnutí by mělo být v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 3844/12, zrušeno.
Podle žalované je rozhodnutí odvolacího soudu správné, navrhuje dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení dovolatelkou otevřených otázek, zda vznikl nájemní vztah mezi žalobkyní a žalovanou plněním (dodávkou předmětu nájmu) podle objednávky a ve lhůtě v ní stanovené, byl-li vznik nájmu současně podmiňován ještě písemným potvrzením objednávky, které mělo následovat až několik dnů po dodávce předmětu nájmu, a též pro řešení otázky vypořádání případného bezdůvodného obohacení mezi účastníky v případě, že by nájem popsaným způsobem nevznikl, neboť odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Dovolání je tudíž i přípustné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí mimo jiné na závěru (dovolatelkou zpochybněném), že nájem nevznikl plněním žalobkyně podle §275 odst. 4 obch. zák., protože podle zavedené praxe účastníků byla ke vzniku smlouvy vyžadována (písemná) akceptace objednávky ve lhůtě na ní uvedené.
Podle §275 odst. 4 obch. zák. s přihlédnutím k obsahu návrhu na uzavření smlouvy nebo v důsledku praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo s přihlédnutím ke zvyklostem rozhodným podle tohoto zákona, může osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem provedením určitého úkonu (např. odesláním zboží nebo zaplacením kupní ceny) bez vyrozumění navrhovatele. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn, došlo-li k němu před uplynutím lhůty rozhodné pro přijetí návrhu.
Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§34 obč. zák.) a může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (§35 odst. 1 obč. zák.).
Projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen "návrh"), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí (§43a odst. 1 obč. zák.). Návrh, i když je neodvolatelný, zaniká uplynutím lhůty, která v něm byla určena pro přijetí [§43b odst. 1 písm. a) obč. zák.]. Včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu (§43c odst. 1 obč. zák.), včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (§43c odst. 2, věta první, obč. zák.).
Porovnáním shora citovaných ustanovení občanského a obchodního zákoníku lze dospět k závěru, že §275 odst. 4 obch. zák. ve své větě první pouze rozvádí obecná ustanovení občanského zákoníku o právních úkonech a o uzavírání smluv, není s citovanými ustanoveními občanského zákoníku (jako obecného předpisu) v rozporu. Zvláštní úprava obchodního zákoníku se odlišuje pouze ve větě druhé, tj. ve vymezení okamžiku účinnosti přijetí návrhu (shodně srovnej M. Tomsa, Uzavření kupní smlouvy v obchodních vztazích poskytnutím plnění, Právní praxe v podnikání, 2000, č. 5, s. 14). Věta první citovaného ustanovení obecná východiska daná občanským zákoníkem nevylučuje, jen konkretizuje, z jakého jednání je možné ve vztazích mezi podnikateli obvykle usuzovat na projev vůle, z níž lze dovodit souhlas s konkrétním návrhem. Staví vedle sebe smlouvu účastníky uzavřenou, praxi, kterou strany zavedly, a obchodní zvyklosti (v tomto pořadí).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí argumentuje předchozí praxí účastníků při uzavírání smluv formou písemné nabídky a písemné akceptace a z této praxe dovozuje, že smlouva konkludentně uzavřena být nemohla. Takový závěr však nemá oporu v citovaném §275 odst. 4 obch. zák., ani ve shora rovněž citovaných obecných ustanoveních občanského zákoníku. Praxi stran je v daných souvislostech třeba chápat jako skutečnost, kterou má být argumentováno ve prospěch závěru, že smlouva provedením určitého úkonu skutečně byla uzavřena. Nelze však, jak to učinil odvolací soud, dovozovat, že předchozí praxe účastníků může bez dalšího v konkrétním případě (v rozporu s vůlí stran) vyloučit konkludentní uzavření smlouvy. Východiskem pro závěr, zda smlouva byla uzavřena, musí být totiž zjištění, čeho chtěli účastníci v daném případě dosáhnout.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004, uvedl, že způsob uzavření smlouvy popsaný v §275 odst. 4 obch. zák. předpokládá, že úkony kontrahentů vyjadřující jejich vůli uzavřít smlouvu budou dostatečně určité a srozumitelné, aby z nich bylo seznatelné, jaký návrh na uzavření smlouvy se nabízí a zda je zde vůle tento návrh akceptovat. Podstatná pro posouzení vzniku smlouvy tímto způsobem je rovněž časová návaznost konkludentního úkonu vůči návrhu na uzavření smlouvy z hlediska včasnosti jeho akceptace.
Podle skutkových zjištění učiněných oběma soudy obsahovala objednávka žalované dvě lhůty běžící ode dne doručení objednávky; lhůtu 5 dnů pro přijetí návrhu, a (dřívější) lhůtu 3 dnů k plnění, které bylo objednáno. Objednávka obsahovala též větu vztahující se k pětidenní akceptační lhůtě: Marným uplynutím uvedené lhůty není předkladatel objednávky svým právním úkonem vázán a není tedy povinen přijmout nabízené plnění, jakož i poskytnout jakoukoli úhradu s tím spojenou.
Soudy rovněž zjistily, že žalobkyně plnila podle objednávky ve stanovené třídenní lhůtě (objednaný předmět nájmu byl dodán na určené místo). Nebylo zjištěno, že by žalovaná plnění, které žalobkyně poskytla, odmítla přijmout. Podle zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud akceptoval (nevymezil se vůči němu jako nesprávnému), žalovaná „pronájem“ sušičky považovala za „dočasné řešení chodu výroby v závodě Daikin“ a proto odmítala nájemné zaplatit. Platbu tedy neodmítala proto, že by o plnění žalobkyně nevěděla, nebo ho považovala za plnění poskytnuté třetí osobě, nedávala najevo ani to, že by poskytnuté plnění chtěla vrátit (proto, že v pětidenní lhůtě žalobkyně písemně nepotvrdila objednávku), tedy že by se, jak je v objednávce uvedeno, necítila být „svým právním úkonem vázána“.
Odvolací soud se přes rozpornou formulaci objednávky (objednávka měla být akceptována až poté, co mělo být plněno) nezabýval vůlí stran při uzavírání smlouvy (§266 odst. 1 obch. zák.). Přesto, že situace mezi stranami související s domněle vadnou dodávkou strojů byla vypjatá a přesto, jak se strany po dodávce strojů chovaly, nezkoumal, zda žalovaná v konkrétním případě skutečně písemnou akceptaci objednávky považovala za nezbytnou i poté, co již žalobkyně plnila, nebo zda ji požadovala pouze pro případ, kdyby žalobkyně v jiné žalovanou navrhované (a žalobkyní akceptované) lhůtě tří dnů předmět nájmu nedodala. Nezabýval se tedy významem projevu vůle, jaký je mu obvykle (za podobných okolností) přikládán (§266 odst. 2 obch. zák.). Odvolací soud nepřihlédl v rozporu s §266 odst. 3 obch. zák. ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy, následné chování stran zcela pominul. Postupoval tedy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která opakovaně zdůrazňuje nutnost vyložit projev vůle podle pravidel daných v §266 obch. zák. (srov. např. rozsudek ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 649/2006, nebo ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).
V rozporu s judikaturou však odvolací soud řešil též otázku bezdůvodného obohacení. Vzhledem k právnímu názoru, který zaujal, se nezabýval (pro případ, že by smlouva vznikla přijetím plnění poskytnutým v určené lhůtě) otázkou relativní neplatnosti této smlouvy pro nedostatek písemné formy (§272 odst. 1 obch. zák., §40a, věta třetí obč. zák. – k relativní neplatnosti právního úkonu pro nedostatek písemné formy v obchodních závazkových vztazích srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 451/2013). Opomněl tudíž zabývat se též tím, že bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z neplatného právního úkonu (§451 odst. 2 obč. zák.) bylo třeba v souladu s §457 obč. zák. vypořádat zásadně mezi účastníky neplatné smlouvy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 620/2011).
Závěr odvolacího soudu o tom, že se žalovaná neobohatila, je však v rozporu s judikaturou i pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva vůbec nevznikla. Sama skutečnost, že zboží předávaly a přebíraly od žalobkyně a žalované odlišné subjekty, nemusí totiž vznik bezdůvodného obohacení vylučovat. Skutkové okolnosti zjištěné soudy prvního a druhého stupně svědčí o spojitosti mezi sporným plněním a předchozí smlouvou o dodávce sušičky, o tom, že to byla žalovaná, kdo dodávku náhradní sušičky objednala a následně dala najevo, že sušičku považuje za náhradní plnění v rámci odpovědnosti za vady z kupních smluv, jak již bylo uvedeno (proto odmítala hradit nájem). Ze skutkových zjištění soudů plyne, že v době, kdy o příčinách vad sušičky nebylo jasno, byla tato situace řešena poskytnutím náhradního stroje. Měla-li žalovaná zajistit náhradní sušičku pro svého smluvního partnera a zajistila-li ji na základě její objednávky žalobkyně (která za nájem svému dodavateli také sama zaplatila), je závěr odvolacího soudu o tom, že žalované se tímto plněním nedostalo bezdůvodného obohacení, předčasný. Obohacení žalované by totiž mohlo spočívat též v tom, že se její majetek nezmenšil, ač se zmenšit měl; na zajištění sušičky nevynaložila vlastní prostředky, pokud by je jinak, vzhledem ke svým závazkům vůči svým smluvním partnerům, vynaložit měla (srovnej shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4211/2010).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž i nesprávné (shodně srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. června 2000, sp. zn. I. ÚS 220/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 18, ročníku 2000), nejsou však podmínky pro jeho změnu; dovolací soud je proto zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu