ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2211.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2211/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně JIZERKA a. s. , se sídlem v Krnsku, Jizerní Vtelno 5, identifikační číslo osoby 42715776, zastoupené JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, proti žalované Europlant šlechtitelská spol. s r. o. , se sídlem v Praze 9 – Horní Počernice, Lhotská 2221/32, identifikační číslo osoby 25141678, zastoupené JUDr. Františkem Scholzem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, o zaplacení 1.038.556 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 3/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2016, č. j. 6 Cmo 58/2016-541, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2015, č. j. 28 Cm 3/2008-494, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 1.038.556 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu a mezi účastníky (bod II. a III. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. a III. výroku potvrdil a v bodě II. výroku jej změnil tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 436.616,40 Kč (první výrok). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatelky závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud neřídil pro něj závaznými právními závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 256/2012, ve kterém dovolací soud konstatoval, že „odvolací soud vyšel toliko z jazykového vyjádření ujednání, předání dispozice v místě a termínu plnění‘, aniž by pochybnosti o výkladu jazykového vyjádření ,dispozice‘ pro odstranění vad podrobil výše popsaným výkladovým pravidlům, zejména ujednání o ,dispozicích‘ konfrontoval s praxí, kterou mezi sebou smluvní strany v předchozích letech zavedly“. Dle dovolatelky soudy nerespektovaly závazné právní závěry dovolacího soudu, když při výkladu nejednoznačných smluvních ustanovení neužily výkladová pravidla, která dovolací soud podrobně popsal ve svém výše označeném rozsudku, zejména nekonfrontovaly ujednání s praxí, kterou mezi sebou smluvní strany v předchozích letech zavedly.
Tyto námitky však přípustnost dovolání nezakládají. Odvolací soud se neodchýlil od výše uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu, když ani za použití výkladových pravidel nebyla odvolacím soudem zjištěna taková tvrzená povinnost, již by měla žalovaná svým jednáním porušit. Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že nebylo zjištěno porušení povinnosti žalovanou, tedy že nebylo zjištěno, že by případná škoda, která vznikla žalobkyni, byla v příčinné souvislosti s porušením konkrétní povinnosti žalovanou vyplývající z předmětné kupní smlouvy, pak odvolací soud nevybočil z limitů výkladů projevů vůle a neodchýlil se od judikatorních závěrů k výkladu §266 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007). Nadto lze poznamenat, že ani z dokazování nevyplynulo, co konkrétního žalovaná dle smlouvy nesplnila, jakou konkrétní povinnost porušila.
Ani námitka dovolatelky, že odvolací soud pochybil, když v rozporu s ustanovením §266 odst. 4 obch. zák. nejednoznačné výrazy vyložil způsobem, kterým si je dovolatelka neměla důvod vyložit (k její tíži), ačkoli jako první v jednání těchto výrazů použila žalovaná, nečiní dovolání přípustným. Dovolatelka přehlíží, že určující pro závěr odvolacího soudu o tom, že nárok na náhradu škody není důvodný, bylo to, že ani za použití výkladových pravidel nebyla zjištěna sjednaná povinnost, již by měla žalovaná svým jednáním porušit, nikoli to, zda nejednoznačné výrazy připouštěly různý výklad.
V té částí dovolání, v níž žalobkyně odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci týkající se nároku na doplacení kupní ceny dodaných brambor, dovolatelka požadavku na vymezení přípustnosti nedostála. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které tam z uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadané rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013). Dovolatelka však v této části dovolání žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, neuvádí.
Dovolatelka výše uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti ve svém dovolání nedostála ani námitkami obsaženými v bodě IV. dovolání, neboť dovolacímu soudu nepředesílá žádnou právní otázku, jež by mohla založit přípustnost dovolání. Tou nemůže být ani argument dovolatelky o tom, že žalovaná nepochybně porušila přímo jí uložené povinnosti, a to odkoupit veškerou produkci brambor, zabezpečit odbyt vyrobeného množství brambor a předat dispozice v místě a termínu plnění. Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry (když nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že z dokazování nevyplynulo, co konkrétního žalovaná dle smlouvy nesplnila, jakou konkrétní povinnosti porušila), na nichž pak buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že to, že má dovolatelka jiný názor na skutkové a právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
Otevírá-li dále dovolatelka otázku povinnosti „součinnosti“ žalované, nevymezuje žádnou právní otázku, na které spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, a proto by mohla zakládat přípustnost dovolání. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Konečně ani námitky dovolatelky, že se odvolací soud „nezabýval závěrem soudu prvního stupně o promlčení žalovaných nároků“ a že „nebylo namístě, aby soudy uplatněný nárok na zaplacení 1.038.556 Kč rozdělily na část odpovídající nároku na zaplacení kupní ceny a na část odpovídající nároku na náhradu škody“, nemůžou založit přípustnost dovolání. V této části, ve které dovolatelka namítá nesprávný postup odvolacího soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu