ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3486.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3486/2017-630
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně LEO Express a. s. , se sídlem v Praze 3, Řehořova 908/4, identifikační číslo osoby 29016002, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované České dráhy, a. s. , se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, identifikační číslo osoby 70994226, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, o 418.869.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 14/2014, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 3 Cmo 94/2016-568, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2016, č. j. 21 Cm 14/2014-515, rozhodl, že rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 12. 2015, č. j. 21 Cm 14/2014-448, se v I. výroku v části týkající se nároku na zaplacení částky 384.920.000 Kč ruší a v tomto rozsahu se řízení zastavuje.
K odvolání žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby je Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku, zda je vážným důvodem pro nepřipuštění zpětvzetí žaloby dle §96 odst. 3 o. s. ř. to, že poté, co nastala zákonná koncentrace řízení a žaloba byla zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, vezme žalobkyně svou žalobu zpět za účelem, aby ji následně podala znovu, a obešla tak koncentraci řízení, případně přesunula věc k jinému soudci. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval §96 odst. 3 o. s. ř. s tím, že se jejími námitkami ohledně částečného zpětvzetí žaloby nijak konkrétně nezabýval a řádně nezohlednil všechny okolnosti věci.
Co se výkladu pojmu „vážný důvod“ použitého v ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř. (a rovněž v ustanovení §222a odst. 2 o. s. ř.) týče, rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustáleně dovozuje, že rozhodující pro posouzení vážnosti důvodu nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku, kdy s přihlédnutím k nim je třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném oprávněném zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat s návrhem na zahájení řízení) pokračovat ve sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, nebo ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2849/2016).
Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016, vyložil, že „ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř., které do jisté míry omezuje oprávnění žalobce při dispozici se žalobou během již zahájeného soudního řízení a které upravuje institut právně relevantního nesouhlasu žalovaného (resp. jiných účastníků řízení) se zpětvzetím žaloby, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení vážnosti důvodů vedoucích žalovaného k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že rozhodující jsou především okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku. Tyto vážné důvody jsou podle soudní praxe dány především tehdy, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu nebo mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany soukromoprávního vztahu anebo – jak zdůrazňuje rovněž odvolací soud - má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (k tomu srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 210/02, uveřejněný pod č. 8 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 29, roč. 2003, na který poukazuje i odvolací soud). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř., je vždy třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Tuto úvahu soudu lze v rámci přezkumu rozhodnutí zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005).“ (k závěru, že dovolací soud může úvahu soudu ohledně „vážných důvodů“ ve smyslu §96 odst. 3 o. s. ř. zpochybnit jen v případě její zjevné nepřiměřenosti, viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014).
V nyní projednávané věci se Nejvyšší soud neztotožňuje s námitkami dovolatelky, dle kterých odvolací soud nevzal v úvahu konkrétní okolnosti případu a náležitě je nezhodnotil, když se ztotožnil s posouzením vážnosti důvodů pro nesouhlas s částečným zpětvzetím žaloby provedeným soudem prvního stupně a jeho rozhodnutí tak potvrdil. Odvolací soud se vyjádřil k odvolacím námitkám žalované, dovodil mimo jiné, že jestliže za vážný důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby nelze považovat otázku překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která by nastala předpokládaným meritorním rozhodnutím soudu, podpořenou argumentem, že v opačném případě nebude mít strana žalovaná jistotu, zda podobná žaloba nebude v budoucnu podána znovu, kdy odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1507/2011, pak tímto důvodem nemůže být ani požadavek žalované, aby byl mezi účastníky vyřešen spor „celý“ a ne pouze jeho tvrzená část. Odvolací soud dodal, že ze samotných skutkových tvrzení žalobkyně vyplývá, že spor se týkal pouze škody za část období, po které mělo závadné jednání trvat, tedy žalobkyni nic nebrání zažalovat období další a „celý“ spor stejně vyřešen být nemůže. Nejvyšší soud přitom úvahu odvolacího soudu o tom, zda je nesouhlas žalované se zpětvzetím žaloby ohledně části původně uplatňovaného nároku důvodný, zjevně nepřiměřenou neshledal.
Konečně co se odkazů dovolatelky na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 28 Cdo 725/2000, týče, tyto nejsou případné a dovolání přípustným nečiní. V rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 725/2000 se Nejvyšší soud zabýval nesouhlasem se zpětvzetím žaloby za situace odlišné od nyní řešené, kdy žalobce krátce předtím, než vzal žalobu zpět, podal srovnatelnou žalobu u téhož soudu, přičemž Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytknul, že ke svému rozhodnutí vzhledem k této skutečnosti neshromáždil všechny potřebné podklady. V nyní projednávané věci nicméně k podání srovnatelné žaloby předtím, než žalobkyně vzala svou žalobu částečně zpět, a ani v době rozhodování soudů nižších stupňů o předmětném zpětvzetí, nedošlo.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§243b ve spojení s §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu