ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3726.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 3726/2016-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Miloslavem Kijasem, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Jiráskovo náměstí 8, PSČ 702 00, proti žalované ČSOB Pojišťovně, a. s., členu holdingu ČSOB , se sídlem v Pardubicích – Zeleném Předměstí, Masarykovo náměstí 1458, PSČ 530 02, IČO 45534306, o zaplacení částky 76 823 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 105 C 11/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích ze dne 7. dubna 2016, č. j. 22 Co 75/2016-120, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích mezitímním rozsudkem ze dne 3. prosince 2015, č. j. 105 C 11/2015-73, rozhodl, že žalobcův nárok je co do důvodu opodstatněn (výrok pod bodem I) a že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 7. dubna 2016, č. j. 22 Co 75/2016–120, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, když měla za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvod dovolání spatřovala v nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Žalobce poukázal na to, že žalovanou uváděná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je překonána rozsudkem Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „SDEU“) ve věci sp. zn. C – 22/12. Žalobce odkázal rovněž na rozsudek soudu Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) ze dne 20. června 2008 ve věci C. N. vs. The Norwegian State E- 8/07, ve kterém pod pojem „škoda na zdraví“ byla podřazena jakákoliv újma, pokud na spor použitelné vnitrostátní právo upravuje nárok na její náhradu z titulu občanskoprávní odpovědnosti pojištěného, která vychází ze zásahu do osobnostní integrity, což zahrnuje jak fyzické, tak psychické utrpení. Žalobce dále upozornil na plenární nález Ústavního soudu ze dne 4. května 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. ¨
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání není přípustné.
Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně právně posoudil, že škoda na zdraví podle §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti“), zahrnuje také morální, nehmotnou a nemajetkovou újmu, jak má na mysli §11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), kterou utrpěly osoby blízké oběti, jež byla při dopravní nehodě usmrcena, neboť taková náhrada nemajetkové újmy je jako občanskoprávní odpovědnost žalobce upravena českým právním řádem. Žalovaná má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tak, jak byla vyjádřena např. v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3906/2011, ve kterém je citován rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1051/2005 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 8/06, a tím nerespektoval jejich právní názor, pokud jde o otázku vztahu zákonného pojištění vozidla k nárokům na ochranu osobnosti. Podle žalované je rozsah pojištěné odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla dán zákonem o pojištění odpovědnosti a ve vztahu k nárokům na zadostiučinění podle §11, resp. §13 obč. zák. je zřejmé, že se na ně toto pojištění nevztahuje, což potvrdila konstantní judikatura.
Předmětnou otázku v rozsudku ze dne 18. října 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, posuzoval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“), který dospěl k odlišnému závěru od závěrů obsažených v dovolatelkou citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu. V rozhodnutí ze dne 18. října 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba odchýlit se od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 1051/2005, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4083/2010, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 3906/2011, neboť výklad ustanovení §6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti zastávaný českými soudy, podle kterého pojistitel není povinen nahradit nemajetkovou újmu poškozených přiznanou na základě §13 odst. 1 a 2 obč. zák., není v souladu s unijním právem a vnitrostátní soud by měl při aplikaci tohoto ustanovení přistoupit k jeho výkladu s použitím doktríny nepřímého účinku Směrnice Rady 72/166/EHS ze dne 24. 4. 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (dále jen „první směrnice“), Směrnice Rady 84/5/EHS ze dne 30. 12. 1983 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/14/ES ze dne 11. 5. 2005 (dále jen „druhá směrnice“), jakož i Směrnice Rady 90/232/EHS ze dne 14. 5. 1990 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel (dále jen „třetí směrnice“), které harmonizují právní úpravy členských států v rozsahu povinného krytí občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel.
Velký senát dovodil, že z judikatury SDEU k první, druhé a třetí směrnici vyplývá, že při posuzování souladu vnitrostátního práva s těmito směrnicemi ve vztahu k úpravě nároků poškozených na náhradu nehmotné újmy, která jim byla způsobena dopravní nehodou, je třeba zkoumat, zda je taková úprava součástí vnitrostátního hmotného práva občanskoprávní odpovědnosti pojištěného za škodu, na které odkazují první a druhá směrnice, a zda je takové povahy, že v rozporu s unijním právem omezuje povinné pojistné krytí občanskoprávní odpovědnosti pojištěného za škody. Zdůraznil, že je rozhodující, zda nároky poškozených na náhradu nemajetkové újmy spadají pod občanskoprávní odpovědnost pojištěného za škodu upravenou občanským zákoníkem a zda je omezeno pojistné krytí těchto nároků vnitrostátním právem.
Rovněž zdůraznil, že ve vztahu k předmětné české právní úpravě je významný zejména rozsudek SDEU ve věci H. (rozsudek ze dne 24. 10. 2013, C-22/12, H.), ve kterém byla v rámci předběžné otázky slovenského soudu posuzována povaha §11 a 13 českého občanského zákoníku. V daném případě šlo o náhradu nemajetkové újmy způsobené paní H. a její dceři ztrátou manžela a otce, pana H., který zemřel při dopravní nehodě na českém území. Soud předkládající předběžnou otázku byl názoru, že je třeba na daný případ použít české hmotné právo, konkrétně §444 odst. 3 obč. zák., a dále řešil mimo jiné otázku, zda náhrada nemajetkové újmy, která vznikla osobě pozůstalé po oběti dopravní nehody, kterou lze nahradit podle §13 odst. 2 a 3 obč. zák., musí být považována za škodu na zdraví ve smyslu čl. 1 prvního pododstavce třetí směrnice a čl. 3 odst. 1 první směrnice, a tudíž spadá pod povinný rozsah pojištění, které musí pokrývat i tuto náhradu nemajetkové újmy.
Soudní dvůr Evropské unie dospěl k závěru, že odpovědnost pojištěného v projednávaném případě vyplývající z §11 a 13 českého občanského zákoníku se odvíjí od dopravní nehody a má občanskoprávní povahu. Nic přitom neumožňuje mít za to, že taková odpovědnost nespadá do hmotného vnitrostátního práva upravujícího občanskoprávní odpovědnost, na které odkazují výše uvedené směrnice. Toto posouzení nebylo možné zpochybnit ani okolností, že tato ustanovení spadají do části českého a slovenského občanského zákoníku, která je věnována zásahům do osobnostních práv a která je samostatná ve vztahu k části upravující občanskoprávní odpovědnost za škodu (rozsudek SDEU ve věci H., body 57 a 58).
Velký senát dovodil, že vzhledem ke skutečnosti, že dosavadní výklad §6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti v soudní praxi je v rozporu s cíli první, druhé a třetí směrnice, bylo třeba zkoumat, zda jsou dány podmínky pro aplikaci přímého nebo nepřímého účinku uvedených směrnic. Aplikace přímého účinku směrnic není v daném případě možná, neboť by šlo o uložení povinnosti jednotlivci v horizontálních vztazích, podmínky pro aplikaci nepřímého účinku směrnic však dány byly.
Ustanovení §6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti stanovuje, že právem pojištěného je, aby pojistitel za něj uhradil poškozenému škodu na zdraví nebo usmrcením v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku, přičemž pojem „škoda na zdraví nebo usmrcením“ není zákonem definována. Jazykový výklad pojmu škoda použitý v §6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti nepodává jednoznačnou odpověď na otázku, co je jeho obsahem, velký senát proto přistoupil k teleologickému výkladu, podle nějž je pojem „škoda na zdraví a usmrcením“ třeba vykládat tak, že zahrnuje veškerou nehmotnou újmu poškozených vzniklou usmrcením blízké osoby, a to jak jednorázové odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák., tak přiměřené zadostiučinění přiznané na základě §11 a 13 obč. zák., které je přiznáváno poškozené osobě pozůstalé po oběti dopravní nehody podle občanského zákoníku.
V souvislosti se skutečností, že nově provedený výklad překonává dosavadní ustálenou vnitrostátní judikaturu, Nejvyšší soud podotkl, že „zásada nepřímého účinku nepřipouští, aby vnitrostátní soud dospěl k závěru o nemožnosti vyložit dotčené ustanovení v souladu s unijním právem z důvodu, že bylo interpretováno vnitrostátním soudem rozhodujícím v posledním stupni způsobem neslučitelným s unijním právem. Okamžité aplikaci unijního práva dle Soudního dvora Evropské unie (rozsudek SDEU ze dne 9. 3. 1978, 106/77, S., body 25 a 26) pak nesmí bránit ani žádná praxe či právní předpisy, které v případě existence rozporů ve vnitrostátní judikatuře vyžadují nejdříve věc postoupit orgánu sjednocujícímu rozhodovací praxi“.
Velký senát uzavřel, že pod pojem náhrada škody na zdraví nebo usmrcení podle §6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti lze podřadit i náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §11 a §13 obč. zák.
Z výše uvedeného se tak podává, že dovolání žalované není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s nejnovějším rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, kterým byl dosavadní výklad, jehož se žalovaná dovolávala, z výše uvedených důvodů překonán.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozsudku.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu