ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3827.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3827/2017-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně CEDES Logistik s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1108/3, identifikační číslo osoby 26420619, zastoupené Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, proti žalované BONAVITA, spol. s r. o. , se sídlem v Kunici, Hlavní 32, identifikační číslo osoby 43874088, zastoupené JUDr. Mikulášem Ürgem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31/23, o zaplacení 319.076,72 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 81/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, č. j. 51 Co 73/2017-214, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 23. 11. 2016, č. j. 28 C 81/2014-174, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 319.076,72 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod I. výroku) a rovněž uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 171.624 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 4. 2017, č. j. 51 Co 73/2017-214, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. změnil tak, že se žaloba co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 285.275,36 Kč zamítá, jinak v tomto výroku ohledně částky 33.801,36 Kč a ve výroku pod bodem II. o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud poté, co doplnil dokazování, shledal nárok žalobkyně na úhradu smluvního úroku z prodlení ve výši 0,05 % denně z fakturované částky vycházející ze splatnosti 28 dní za nedůvodný. Uvedl, že je pravdou, že si strany ve smlouvě z roku 2003 ujednaly tuto lhůtu splatnosti a podle ní také fakturace probíhala do srpna 2005. Žalobkyně však nijak nezdůvodnila, proč od faktury č. 200561075 ze dne 29. 9. 2005, která zahrnuje dopravu uskutečněnou v období od 1. 9. – 15. 9. 2005, je lhůta splatnosti stanovena na 60 dní. V této lhůtě také probíhaly vzájemné zápočty pohledávek a závazků, aniž by žalobkyně případně reagovala na pozdní zánik závazků započtením. Odvolací soud proto považoval obranu žalované za důvodnou, zejména když žalobkyně v minulosti žalovanou nijak neupomínala, svůj nárok vznesla až po ukončení spolupráce a v reakci na výzvu žalované k úhradě faktury za nevrácené dřevěné palety. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná prokázala, že došlo ke vzájemné dohodě o prodloužení lhůty splatnosti, a ta se stala obchodní zvyklostí, a nebylo proto třeba písemné změny smlouvy. Obě strany podle této dohody dlouhodobě postupovaly, a pokud k prodloužení splatnosti došlo pochybením zaměstnanců žalobkyně, jak uvedla ve své účastnické výpovědi jednatelka žalobkyně, nemůže toto pochybení jít k tíži žalované, zejména pokud nebyla nijak upomínána. Podle odvolacího soudu je požadavek žalobkyně v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, neboť fakturuje-li smluvní strana tak, že na fakturách opakovaně (na všech fakturách od dubna 2010 do května 2013) uvádí sama splatnost 60 dní a posléze požaduje úrok z prodlení za nedodržení lhůty splatnosti 28 dní, která z faktur nevyplývá, jde o jednání nepoctivé, které nemůže požívat právní ochrany. Odvolací soud proto shledal nárok žalobkyně za nedůvodný, pokud požaduje smluvní úrok z prodlení za pozdní úhradu faktur s lhůtou splatnosti 28 dní, a v tomto rozsahu změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. O zbytku souhrnu kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení, který odpovídá sjednané splatnosti 60 dní, tj. částce 33.801,36 Kč rozhodl tak, že v tomto rozsahu věc vrátil k novému projednání soudu prvního stupně, aby zhodnotil opětovně uplatněný nárok žalované na započtení pohledávky za žalobkyní ve výši 40.184 Kč jako částky za nevrácené palety.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně předkládá otázky, zda 1) lze za tzv. obchodní zvyklost považovat praxi účastníků obchodních vztahů, spočívající v opožděných úhradách přepravného, neúčtování a nevymáhání smluvních úroků z prodlení, 2) zda a jak se takto konstituovaná obchodní zvyklost podle §264 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) promítá do práva věřitele na úroky z prodlení, 3) pokud odvolací soud sám uzavřel, že na základě výslechů svědků a účastníků řízení nelze jednoznačně uzavřít, že (ne)došlo k uzavření dohody o prodloužení lhůty splatnosti faktur, lze tento závěr dovodit (z hlediska právního posouzení věci) z dvou faktur a jednoho vzájemného zápočtu pohledávek, 4) zda je požadavek žalobkyně na smluvní úrok z prodlení v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, popřípadě s dobrými mravy za situace, kdy je na konkrétních dokladech uvedena v důsledku administrativní chyby žalobkyně splatnost šedesátidenní, 5) a zda lze posoudit obranu a argumentaci žalobkyně v tomto řízení za nedůvodnou, a to zejména s odůvodněním, že v průběhu dřívější vzájemné obchodní spolupráce žalovanou písemně neupomínala o úhradu dlužných smluvních úroků z prodlení. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) s tím, že rozhodující význam pro výsledek sporu má řešení otázky, zda lze za obchodní zvyklost považovat praxi účastníků obchodních vztahů spočívající v opožděném placení kupních cen a neúčtování a nevymáhání úroků z prodlení, a pokud ano, zda a jak se taková obchodní zvyklost podle §264 odst. 1 obch. zák. promítá do práva věřitele na úroky z prodlení. Dovolatelka dovozuje, že i kdyby ustálenou praxi o neuplatňování úroků z prodlení bylo možno považovat za odvětvovou obchodní zvyklost, nemohla by mít vliv na právo věřitele na úroky z prodlení, ani na jeho právo tyto úroky účtovat a vymáhat, neboť tato práva vyplývají ze smlouvy, resp. z právního předpisu, před nimiž ve smyslu §264 odst. 1 obch. zák. odvětvové obchodní zvyklosti nemají přednost a nesmí být s nimi v rozporu. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolací soudu změnil, popřípadě zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že na otázkách prezentovaných žalobkyní napadené rozhodnutí nezávisí /otázky 1), 2) a 4)/, popřípadě nejde o otázky právní, nýbrž skutkové /otázka 3)/, nebo jde o otázky, které jsou nepřípustně široce a neurčitě formulované /otázka 5)/. Namítá také, že dovolatelka v rozporu s požadavkem §241a odst. 3 o. s. ř. nevyložila, v čem podle jejího názoru spočívá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl pro jeho nepřípustnost, popřípadě zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4932/2009, namítá, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přehlíží však, že v projednávané věci měl odvolací soud za prokázané, že došlo k vzájemné dohodě o prodloužení lhůty splatnosti. Dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu řeší situaci jinou, kdy rozhodující otázkou bylo, zda lze za obchodní zvyklost považovat praxi účastníků obchodních vztahů spočívající v opožděném placení kupních cen (aniž by zde došlo k prodloužení splatnosti) a neúčtování a nevymáhání úroků z prodlení, a pokud ano, zda a jak se taková obchodní zvyklost podle §264 odst. 1 obch. zák. promítá do práva věřitele na úroky z prodlení. Nelze také přehlédnout, že i v odkazovaném rozsudku ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4932/2009, dovolací soud přímo dovozuje, že takové prodloužení doby splatnosti možné bezpochyby je, když uvádí, že nic nebrání tomu, aby se stala obchodní zvyklostí (za splnění ostatních podmínek) například sjednávaná delší doba splatnosti kupních cen. V tom případě by však byla předpokladem pro ustálení takového pravidla skutečnost, že si určitou (déletrvající) dobu splatnosti budou účastníci obchodních vztahů v určitém odvětví mezi sebou sjednávat a že takovou dobu splatnosti budou věřitelé poskytovat dlužníkům při výzvách k plnění dle §340 odst. 2 obch. zák.
Přípustnost dovolání proto nemohou založit první dvě dovolatelkou předkládané otázky /sub. 1) a 2)/, neboť napadené rozhodnutí na nich zjevně nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné na webových stránkách www.nsoud.cz ). Odvolací soud přitom sice hovoří o obchodní zvyklosti, z odůvodnění rozhodnutí je však zřejmé, že nejde o obchodní zvyklost ve smyslu §264 obch. zák., nýbrž prodloužení lhůty splatnosti je praxí, kterou strany mezi sebou zavedly. To však nic nemění na závěru, že předmětem takové praxe bylo dle zjištění odvolacího soudu prodloužení lhůty splatnosti faktur žalobkyní, nikoliv pozdní úhrada přepravného, neúčtování a nevymáhání smluvních úroků, jak dovozuje dovolatelka.
Z obsahu dovolání se dále podává, že třetí dovolatelkou formulovaná otázka směřuje k předchozímu průběhu řízení, kdy dle dovolatelky napadeným rozhodnutím stejný odvolací senát zaujal ve věci „nově“ zcela protichůdný názor v rozporu se zásadou předvídatelnosti. V rozhodovací praxi dovolacího soudu byla tato otázka již opakovaně řešena s tím, že odvolací soud není vázán svým dřívějším právním názorem v dané věci, neboť ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v pozdějším odvolacím řízení změnit (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V nyní posuzované věci navíc na řešení této otázky nezávisí rozhodnutí odvolacího soudu, neboť odvolací soud opřel své rozhodnutí o nové skutkové závěry, k nimž dospěl, a sice že došlo k dohodě o prodloužení splatnosti mezi žalobkyní a žalovanou.
Naopak, pro rozhodnutí odvolacího soudu byl určující závěr, že požadavek žalobkyně na souhrn kapitalizovaných úroků z prodlení, pokud požaduje smluvní úrok z prodlení se splatností 28 dní, je v rozporu s požadavky poctivého obchodního styku dle §265 obch. zák, a proto nepožívá právní ochrany. Tento závěr dovolatelka zpochybňuje předložením otázky shora označené pod bodem 4). Dovolací soud dospěl k závěru, že ani tato právní otázka přípustnost dovolání nezakládá. K samotné otázce aplikace korektivu §265 obch. zák. dovolací soud připomíná, že pro ustanovení §265 obch. zák. platí, že jde o normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Stejně jako například ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany, aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (v souvislosti s posuzováním výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách dle §265 obch. zák.; o takovou situaci se však v projednávané věci nejedná.
Odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu k výkladu §265 obch. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, a ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009), když dovodil, že fakturuje-li smluvní strana tak, že na fakturách opakovaně (na všech fakturách od dubna 2010 do května 2013) uvádí sama splatnost 60 dní a posléze požaduje úrok z prodlení za nedodržení lhůty 28 dní, která z faktur nevyplývá, jde o jednání nepoctivé.
Závěr o nepřípustnosti dovolání nemůže změnit ani pátá dovolatelkou předkládaná otázka o tom, zda lze posoudit obranu a argumentaci žalobkyně v tomto řízení za nedůvodnou, a to zejména s odůvodněním, že v průběhu dřívější vzájemné obchodní spolupráce žalovanou písemně neupomínala o úhradu dlužných smluvních úroků z prodlení. Z obsahu dovolání se nepodává, že by tímto formulovala jakoukoliv právní otázku, která může být předmětem dovolacího přezkumu, nýbrž pouze obecně zpochybňuje závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti její obrany.
Lze tedy shrnout, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Současně dovolací soud neshledal, že by v projednávané věci bylo naplněno jiné kritérium přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání a podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů případně vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu