ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4247.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4247/2017-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně CENTROPOL ENERGY, a.s., se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1594/1, PSČ 400 01, IČO 25458302, zastoupené Mgr. Janem Chmelíkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 103/27, PSČ 400 01, proti žalovaným 1. ALAROS reggente s.r.o., se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Domažlická 1256/1, PSČ 130 00, IČO 24782122, 2. G. S. , 3. PERICLE, a.s., se sídlem v Praze 1, Štěpánská 629, PSČ 110 00, IČO 28519043, 4. Investimento a.s., se sídlem v Praze 1 - Starém Městě, Rybná 716/24, PSČ 110 00, IČO 24767263, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, PSČ 110 00, o zaplacení částky 2 521 266 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 236/2015, o dovolání čtvrté žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017, č. j. 18 Co 159/2017-163, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 27. února 2017, č. j. 5 C 236/2015-137, připustil připuštění těchto účastníků do řízení na pozici žalovaných: G. S., PERICLE, a.s., se sídlem v Praze 1, Štěpánská 629, PSČ 110 00, IČO 28519043, Investimento a.s., se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, PSČ 110 00, IČO 24767263.
K odvolání společnosti Investimento a.s. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. června 2017, č. j. 18 Co 159/2017-163, usnesení soudu prvního stupně ve vztahu ke čtvrté žalované potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala čtvrtá žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); uvedla, že právní otázky, na jejichž řešení je napadené usnesení odvolacího soudu založeno, by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že její přistoupení do řízení na straně žalované není v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, neboť její přistoupení vyvolá další dokazování, které by jinak nebylo potřebné, a to zvláště za situace, kdy čtvrtá žalovaná nebyla odběratelem dodávek elektrické energie ani plynu. Rovněž dle čtvrté žalované neexistuje žádný obchodněprávní vztah mezi žalobkyní a čtvrtou žalovanou, na základě kterého by byla povinna uhradit žalovanou částku z titulu neuhrazených faktur za dodávku a odběr elektrické energie, příp. plynu. Žalobkyně nijak nedoložila své tvrzení, že převod obchodního podílu ve skutečnosti kryl záměr neuhradit žalovanou částku a tím i opodstatnila své tvrzení. Dovolatelka poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, s tím, že v dané věci jde o zjevně procesně neekonomický přístup.
Dovolatelka navrhla zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje a v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž Ustavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29 srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Z dovolání čtvrté žalované se podává, že v něm neoznačila žádné právní otázky, při jejichž řešení by se měl dovolací soud odchýlit od své dosavadní judikatury.
Žádost, aby „vyřešená právní otázka v této věci byla dovolacím soudem posouzena jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolatelka současně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 232/2001, v němž Nejvyšší soud dovodil, že soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení v případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup. Dovolatelka namítla, že v této věci jde o takový případ, neboť není ve věci pasivně legitimována. Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nedospělo řízení do tak pokročilé fáze, kdy by přistoupení dalších účastníků bylo nehospodárné. Ve věci zatím neproběhlo dokazování či jen jednání.
Z obsahu dovolání se tedy podává, že dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání i v tom, že se odvolací soud při rozhodování, zda má soud připustit přistoupení společnosti Investimento a.s. do řízení na straně žalované, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka, jestliže jde o zjevně neekonomický postup. Podle dovolatelky tento zjevně neekonomický postup spočívá v tom, že dovolatelka není v dané věci pasivně legitimována.
Nejvyšší soud však konstantně judikuje, že soud při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka neřeší otázku jeho věcné legitimace, neboť se jedná o otázku hmotněprávní, jíž soud řeší až v konečném rozhodnutí ve věci, přičemž důsledkem nedostatku této věcné legitimace je zamítnutí žaloby (srov. např. usnesení ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, ze dne 26. září 2011, sp. zn. 32 Cdo 4292/2009, ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 797/2014, ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4194/2013, či ze dne 5. prosince 2016, sp. zn. 29 Cdo 3503/2016).
Odvolací soud se tedy od této ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
Dovolání čtvrté žalované tudíž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl .
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu