ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4495.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4495/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně EPREMO a. s., se sídlem v Praze 1 – Malá Strana, Tržiště 372/1, identifikační číslo osoby 26055813, vymazané z obchodního rejstříku ke dni 29. 5. 2013, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, o zaplacení 229.693.736,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 145/2010, o dovolání společnosti Cashdirect alfa s. r. o., se sídlem v Mníšku pod Brdy, Pražská 24, identifikační číslo osoby 28267346, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2016, č. j. 29 Co 73/2016-387, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 22. 12. 2015, č. j. 17 C 145/2010-371, rozhodl o zastavení řízení o zaplacení částky 229.693.736,60 Kč mezi žalobkyní a žalovanou (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání společnosti Cashdirect alfa s. r. o., se sídlem v Mníšku pod Brdy, Pražská 24, identifikační číslo osoby 28267346 (dále jen „Cashdirect alfa s. r. o.“), odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první bod výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý bod výroku).
Soudy rozhodovaly za situace, kdy v řízení, které bylo zahájeno dne 30. 7. 2010, žalobkyně vymáhala pohledávku společnosti Cashdirect alfa s. r. o. na základě ujednání ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 15. 4. 2009. Dopisem ze dne 7. 1. 2013 společnost Cashdirect alfa s.r.o. odvolala žalobkyni pověření k vymáhání pohledávek, čímž zaniklo právo žalobkyně pohledávku společnosti Cashdirect alfa s. r. o. v tomto řízení vymáhat. Poté, co soudy nevyhověly návrhu na vstup do řízení společnosti Cashdirect alfa s. r. o. dle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 1. 2013, č. j. 17 C 145/2010-220, ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2013, č. j. 29 Co 153/2013-240) měla společnost Cashdirect alfa s. r. o. dne 24. 5. 2013 odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávek, na základě které na ni měla od žalobkyně přejít žalovaná pohledávka; pohledávka tak měla přejít zpět na původní žalobkyni. Následně mělo dle tvrzení žalobkyně (resp. společnosti Cashdirect alfa s. r. o.) dojít v důsledku zániku původní žalobkyně bez likvidace k datu 29. 5. 2013 k přechodu žalované pohledávky dle projektu fůze na společnost PALMA LIFE s. r. o., která zanikla bez likvidace dne 5. 6. 2013 sloučením s nástupnickou společností Grafian spol. s r. o., v likvidaci, na niž přešlo veškeré původní jmění žalobkyně. Společnost Grafian spol. s r. o., v likvidaci, byla v rámci projektu rozdělení rozštěpením sloučením s nástupnickými společnostmi zrušena a její jmění přešlo na společnost Cashdirect alfa s. r. o., tedy i pohledávka za žalovanou, která je předmětem řízení.
Soudy nižších stupňů rozhodovaly o zastavení řízení poté, kdy usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 773/2015, bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, č. j. 29 Co 267/2014-299, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 2. 2014, č. j. 17 C 145/2010-262, kterými soudy nižších stupňů rozhodly tak, že nepřipouští, aby namísto dosavadního žalobce bylo v řízení pokračováno se společností Cashdirect alfa s.r.o.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně o tom, že právní jednání ze dne 24. 5. 2013 nebylo způsobilé k tomu, aby na jeho základě mohlo dojít k postoupení pohledávky zpět ze společnosti Cashdirect alfa s. r. o. na žalobkyni. Soudy dospěly k závěru, že žalobkyně pozbyla oprávnění vymáhat pohledávku společnosti Cashdirect alfa s. r. o. odvoláním tohoto oprávnění ke dni 7. 1. 2013, následně pak ke dni zániku žalobkyně nebyla vlastníkem pohledávky, která byla žalobou uplatněna, nestala se jí ani v průběhu řízení, a nemohla se jí tudíž v důsledku právního nástupnictví v rámci přeměn obchodních společností stát ani společnost Cashdirect alfa s. r. o. Odvolací soud proto potvrdil usnesení soudu prvního stupně o tom, že řízení se dle §107 odst. 5 o. s. ř. zastavuje.
Usnesení odvolacího soudu napadla společnost Cashdirect alfa s. r. o. (dále jen „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně uvádí otázku, zda jsou strany smlouvy o postoupení pohledávky oprávněné dohodnout se na ukončení takové smlouvy, a zda je postupitel aktivně legitimován k podání žaloby, když postoupil před zahájením soudního řízení pohledávku na postupníka a v souladu s ustanovením §530 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) si ujednal s postupníkem, že bude postoupený nárok dále vymáhat. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v nesprávné aplikaci závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k výkladu §48 odst. 1 a odst. 2 obč. zák., dále k §530 obč. zák., a k ustanovení §107 o. s. ř. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je nesrozumitelné, a tudíž nepřezkoumatelné.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že právní otázky předložené v dovolání nezakládají přípustnost dovolání, a že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně tvrdí, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily ukončení smlouvy o postoupení pohledávek mezi ní a žalobkyní. Tyto dovolací námitky dovolatelky však přípustnost dovolání nezakládají. Dovolací soud totiž již v rozsudku ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 29 Odo 1767/2006, uvedl a odůvodnil závěr, dle kterého smluvní strany, které uzavřely smlouvu o postoupení pohledávky ve smyslu §524 a násl. obč. zák., nemohou takovou smlouvu zrušit dohodou poté, co splnily své závazky z ní. Právní stav založený účinným postoupením pohledávky lze v takovém případě vrátit do doby před postoupením jen uzavřením nové smlouvy o postoupení pohledávky, vyhovující požadavkům kladeným na ni ustanovením §524 a násl. obč. zák. V projednávané věci však existence takového právního jednání, které by odpovídalo požadavkům §524 a násl. obč. zák., a na základě kterého by proto mohlo dojít ke zpětnému převodu pohledávky na žalobkyni, nebyla prokázána.
Na posouzení platnosti tvrzeného odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 5. 2013 nemohou nic změnit ani závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4840/2015, na který dovolatelka odkazuje. Dané rozhodnutí řeší následky „oboustranného odstoupení od smlouvy“. V projednávané věci však pro závěr soudů nižších stupňů o neplatnosti odstoupení byla rozhodující skutečnost, že pro odstoupení dovolatelky od smlouvy o postoupení pohledávky nebyl dán zákonný ani smluvní důvod. Stejně tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně neplyne, že by právním důvodem převodu žalované pohledávky zpět na žalobkyni byl zápis z jednání ze dne 24. 5. 2013. Jinými slovy, pokud dovolatelka dále vychází z úvahy, že žalovaná pohledávka byla dne 24. 5. 2013 převedena zpět na žalobkyni, nemohou z toho vyvozované právní závěry představovat uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., neboť tím není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné na webových stránkách www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolatelkou předkládaná právní otázka, a to posouzení aktivní legitimace žalobkyně v návaznosti na aplikaci §530 obč. zák. Povahou nepřímého zastoupení dle §530 obč. zák. se dovolací soud zabýval již například v rozsudku ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2193/2006, který byl uveřejněný pod číslem 100/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou: „Vymáhat pohledávku sám svým jménem, na účet‘ někoho jiného znamená sice, že jde o vymáhání ve prospěch této jiné osoby, avšak do rukou vymáhajícího, který také plnění od dlužníka sám přijímá, a tímto plněním zaniká pohledávka a dluh.“ Dále například v rozsudku ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 635/2003, dovolací soud uvedl a odůvodnil závěr, který svědčí o aktivní legitimaci postupitele, pokud vymáhá pohledávku dle §530 obč. zák. Ve vztahu k procesnímu nástupnictví dle §107a o. s. ř. pak tyto závěry rozvadí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 1456/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5309/2014. Ostatně na tuto ustálenou rozhodovací praxi odkazuje též dovolatelka. Nesprávně však následně dovozuje, že soudy nižších stupňů rozhodovaly v rozporu se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích. Dovolatelka totiž pomíjí, že napadenými rozhodnutími, kterými bylo zastaveno řízení dle §107 odst. 5 o. s. ř., rozhodovaly soudy nižších stupňů za situace, kdy bylo prokázáno, že pověření postupitele (žalobkyně) vymáhat předmětnou pohledávku svým jménem na účet postupníka (dovolatelky) bylo postupníkem (dovolatelkou) dopisem ze dne 7. 1. 2013 odvoláno. Ke dni zániku žalobkyně (29. 5. 2013) tak žalobkyně k uplatnění pohledávky aktivně legitimována nebyla. Právní otázka, zda žalobkyni aktivní legitimace náležela v době zahájení řízení či nikoliv, je tak pro rozhodnutí o procesním nástupnictví dle §107 o. s. ř. zaniklé právnické osoby relativně nerozhodná, neboť je postaveno najisto, že v době svého zániku jí oprávnění k vymáhání předmětné pohledávky nenáleželo. Proto ani dovolatelkou předkládané právní otázky související s procesními dopady pověření dle §530 obč. zák. nezakládají přípustnost dovolání. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013.)
Odvolacímu soudu tak nelze ničeho vytknout, pokud o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, jenž ztratil způsobilost být účastníkem řízení, rozhodoval s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu, a to při respektování právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 773/2015. Právě na toto usnesení, kterým v projednávané věci dovolací soud již rozhodoval, lze odkázat ohledně právní otázky postupu dle §107 o. s. ř.
Pro úplnost dovolací soud připomíná, že v části dovolání, ve které je namítán nesprávný postup odvolacího soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže. Současně ani námitkami dovolatelky do skutkových zjištění odvolacího soudu (respektive soudu prvního stupně) se dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů totiž v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud rozhodnutím většiny senátu k závěru, že právní posouzení učiněné odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která by měla být v rozhodování dovolacího soudu měněna, a současně dovolatelkou nebyla předložena k posouzení právní otázka, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Za dané situace by bylo namístě dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Jelikož však toto rozhodnutí nebylo členy senátu přijato jednomyslně, nebylo možno dovolání odmítnout, protože podle §243c odst. 2 o. s. ř. k přijetí usnesení o odmítnutí dovolání z důvodu, že dovolání není podle §237 přípustné, je třeba souhlasu všech členů senátu.
Nejvyšší soud proto rozhodl o zamítnutí dovolání [§243d písm. a) o. s. ř.], nemohl-li dovolání odmítnout, když s rozhodnutím nesouhlasili všichni členové senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť řízení bylo zastaveno v důsledku zániku žalobkyně a pohledávka žalobou uplatňovaná nepřešla při zániku žalobkyně na jejího právního nástupce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu