ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5314.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5314/2017-629
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MERES, spol. s r.o. , se sídlem Rohatec, Tovární 463/18, PSČ 69601, identifikační číslo osoby 25348213, proti žalované Kaufland Česká republika v.o.s. , se sídlem Praha 6, Bělohorská 2428/203, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 25110161, zastoupené JUDr. Oto Kunzem, advokátem se sídlem Praha 3, Vinohradská 89/90, o zaplacení nákladů řízení ve výši 309 110 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 70/2004, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2017, č. j. 11 Cmo 12/2015-614, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“), poté, co jeho předešlé rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v části týkající se výroku o nákladech řízení, rozhodl usnesením ze dne 23. 8. 2017, č. j. 11 Cmo 12/2015-614, tak, že změnil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 12. 2014, č. j. 52 Cm 70/2004-497, ve výroku IV. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 309 110 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí; dalšími výroky rozhodl o tom, že se odvolací řízení nepřerušuje a o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud posuzoval otázku výši nákladů řízení před soudem prvního stupně v intencích závazného právního závěru Nejvyššího soudu, jako soudu dovolacího (§10a o. s. ř.), že výše plnění záviselo na znaleckém posudku, a proto musí být jako tarifní hodnota vzata částka, jež byla žalobkyni přiznána, nikoliv celá částka, jež byla předmětem řízení. Žalobkyni byla přiznána částka 632 646 Kč, zjištěná znalcem, jakožto ušlý zisk, který by žalobkyně získala provozováním rychlého občerstvení a směnárenské činnosti v období od 1. 9. 2002 do 28. 2. 2004 v prodejním zařízení na parkovací ploše u obchodního domu K., H.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť se domnívá, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Je přesvědčena, že pokud byl v dané věci znalecký posudek prováděn k doložení základu uplatněného žalobního nároku, není na místě aplikovat §142 odst. 3 o. s. ř., ale bylo třeba aplikovat ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na její úspěch ve věci. Zároveň namítá, že soudy náležitě neodůvodnily použití §142 odst. 3 o. s. ř. pro stanovení výše nákladů řízení. Současně dovolatelka poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1280/2014 a též ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013 a ze dne 24. 4. 1975, sp. zn. 5 Cz 11/75, z nichž vyplývá závěr Nejvyššího soudu, že ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. nelze použít, byl-li znalecký posudek zpracován k doložení základu uplatňovaného žalobního nároku. Poukazuje na to, že v dané věci se jednalo o doložení základu uplatňovaného nároku pomocí znaleckého posudku.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť z dovolání nevyplývá žádná konkrétní právní otázka, týkající se určení výše nákladů řízení, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. V daném případě by dovolání podané proto, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, mohlo být přípustné podle §237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalovaná v dovolání označila konkrétně specifikovanou právní otázku, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil a která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Dovolatelka však žádnou takovou otázku k řešené otázce výše nákladů řízení neoznačila. Pouze nesouhlasí s aplikací §142 odst. 3 o. s. ř. a předestírá vlastní právní závěr o potřebě aplikace §142 odst. 2 o. s. ř. při určení výše nákladů řízení. Je namístě připomenout, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014).
Pokud bylo možno z obsahu dovolání dovodit, že dovolatelka zakládá přípustnost dovolání na tom, že se odvolací soud odchýlil při právním posouzení výše nákladů řízení od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1280/2014 a ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013 a též ze dne 24. 4. 1975, sp. zn. 5 Cz 11/75, dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ze závěrů citovaných rozhodnutí vyplývá, že ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. nelze použít, byl-li znalecký posudek prováděn k doložení základu uplatňovaného žalobního nároku. V posuzovaném případě však byl zpracován znalecký posudek ke stanovení výše ušlého zisku, nikoliv k doložení základu uplatňovaného žalobního nároku.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou vytýkaná údajná vada řízení, která má spočívat v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže dovolatelka v souvislosti s touto námitkou Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Námitky dovolatelky, týkající se nedostatečně odůvodněného rozhodnutí, tedy přípustnost dovolání založit nemohou (srov. např. závěr usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3073/2016, či ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5581/2016 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání však nemohou založit jen samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu.
Není-li tedy dovolání žalované podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání zároveň navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud je nucen upozornit na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, v němž byl přijat závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. prosince 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu