ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5757.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5757/2016-151
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně KMD PLUS s. r. o. , se sídlem v Praze 4, U Křížku 1402/6, identifikační číslo osoby 25121553, zastoupené Mgr. Petrem Čechlovským, advokátem se sídlem v Brně, Purkyňova 2476/102, proti žalované Cara Plasma s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, identifikační číslo osoby 01552376, zastoupené JUDr. Róbertem Pružinským, advokátem se sídlem v Břeclavi, Na Řádku 3173/8, o zaplacení částky 173 932 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 52/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2016, č. j. 20 Co 63/2016-121, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2016, č. j. 20 Co 63/2016-121, se ve výrocích II a III ruší a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 svým rozsudkem ze dne 28. 8. 2015, č. j. 38 C 52/2014-79,ve znění opravných usnesení ze dne 7. 3. 2016, č. j. 38 C 52/2014-107, a ze dne 30. 3. 2016, č. j. 38 C 52/2014-110, uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila částku ve výši 173 932 Kč s příslušenstvím a nahradila jí náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná si na základě odsouhlasené nabídky objednala u žalobkyně pokládku podlahy (speciálního linolea). Strany sjednaly předběžnou cenu 667 654,15 Kč, žalovaná zaplatila žalobkyni pouze zálohu 400 000 Kč. Podlahu zhotovil jako subdodavatel žalobkyně P. B., provedl též žalovanou odsouhlasené vícepráce. V průběhu prací P. B. (který byl vyslechnut jako svědek) požadoval platby za předchozí práce, které pro žalobkyni dělal; poté, co žalobkyně platby odmítla, svědek chtěl z místa provádění díla odejít. Po dohodě se žalovanou, která přímo jemu zaplatila za dokončení díla 130 000 Kč (stejnou částku, kterou mu měla zaplatit žalobkyně), však zůstal a práci dokončil pro žalobkyni. Dokončení práce žalobkyni oznámil, oznámil jí též, že práce „vyfakturoval na sebe“. Slyšel potom od jednatele žalované, že se při předání díla s pracovníky žalobkyně pohádal, a že „celá situace bude řešena trojzápočtem“; svědek měl odvedenou práci fakturovat žalobkyni a žalobkyně žalovanému, přičemž faktura vystavená žalobkyni měla být „bez nároku na odměnu“. Svědek však fakturu žalobkyni nepředal, ani se o to nepokusil. Zaměstnanci žalobkyně mu sdělili, že s ním nemají komunikovat a že celá situace „bude vyřešena jinak“. Podlaha je provedena řádně a žalovaná ji od počátku září 2013 užívá. Žalobkyně fakturami vyúčtovala žalované doplatek ceny díla ve výši 158 092 Kč a vícepráce ve výši 15 840 Kč. Právní vztah mezi účastnicemi soud prvního stupně posoudil jako smlouvu o dílo, které žalobkyně zhotovila a předala žalované, jíž tím vznikla povinnost cenu díla zaplatit, včetně dohodnutých víceprací. Tu skutečnost, že práce provedl subdodavatel žalobkyně P. B., nepovažoval soud prvního stupně pro rozhodnutí za podstatnou. Uvedl, že zákon umožňuje pověřit provedením díla třetí osobu. Pro rozhodnutí nebylo podstatné ani to, že pan B. ukončil ještě před předáním díla spolupráci se žalobkyní. I kdyby totiž vstoupila žalovaná do smluvního vztahu s panem B., nezbavilo by ji to povinnosti zaplatit sjednanou cenu žalobkyni. Podstatné není ani to, že žalovaná od smlouvy (dopisem z 26. 9. 2013 „z důvodu nedodržení termínu dokončení pokládky k 15. 8. 2013 a později 26. 8. 2013“) odstoupila, protože tak učinila až po řádném dokončení a předání díla a poté, co ho začala užívat. Jestliže od smlouvy neodstoupila včas a smluvní vztah se žalobkyní „obešla“ dohodou s P. B., zbavila se možností, které jí zákon v případě prodlení zhotovitele dává. Případným uzavřením nového smluvního vztahu nebyla zbavena povinnosti zaplatit žalobkyni sjednanou cenu.
Městský soud v Praze dovoláním napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 43 932 Kč s příslušenstvím potvrdil (I. výrok), co do částky 130 000 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (II. výrok), a uložil žalobkyni povinnosti nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se též s jeho právním závěrem. Podle odvolacího soudu plyne z výpovědi svědky B., že práce pro žalovanou dokončil jako žalobkynin subdodavatel, jakkoli mu je zaplatila žalovaná, tudíž žalobkyně jeho prostřednictvím splnila svou povinnost provést dílo a žalovaná je tudíž povinna zaplatit sjednanou cenu, včetně ceny odsouhlasených víceprací. Odvolací soud však dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na doplacení celé ceny díla je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku i v rozporu dobrými mravy. Žalovaná zaplatila přímo subdodavateli 130 000 Kč, o čemž byla žalobkyně informována, neboť pan B. jako „svědek vypověděl, že měla být tato okolnost zohledněna tzv. trojzápočtem prostřednictvím dodatečné fakturace již zaplacené částky svědka žalobkyni a žalobkyni žalované, k němuž však již nedošlo, neboť žalobkyně přestala se svědkem komunikovat“. Podle odvolacího soudu nelze odhlédnout od okolností, za nichž žalovaná plnila subdodavateli žalobkyně, který „odmítl dílo dokončit pro špatnou platební morálku“ žalobkyně a reálně hrozilo, že dílo nebude dokončeno včas. Žalované lze proto podle odvolacího soudu stěží vyčítat, že za daných okolností plnila přímo subdodavateli.
Proti rozsudku odvolacího soudu, co do II. a III. výroku, podala žalobkyně dovolání. Je přesvědčena, že závěr odvolacího soudu o rozporu jejího požadavku na doplatek ceny díla se zásadami poctivého obchodního styku či s dobrými mravy se liší od závěrů vyjádřených v judikatuře Nejvyššího soudu (zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2309/2013, 23 Cdo 2333/2013, nebo ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009), která s korektivem zásad poctivého obchodního styku pracuje až jako s poslední možností, jak zmírnit případnou tvrdost zákona či extrémní nespravedlnost, a která navíc nemá pro obchodní vztahy (vztahy mezi profesionály) stejnou citlivost k aspektům sociální spravedlnosti jako pro vztahy občanskoprávní. Namítá, že odvolací soud svůj závěr o rozporu jednání žalobkyně se zásadami poctivého obchodního styku, resp. s dobrými mravy patřičně nezdůvodnil, v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4859/2009, nebo ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, nevymezil relativně neurčitou hypotézu příslušného ustanovení, nezohlednil, že oba účastníci jsou podnikateli, jimž oběma muselo být zřejmé, že povinnosti zaplatit cenu díla se nelze zbavit úhradou této ceny jiné osobě. Namítá rovněž, že závěr odvolacího soudu o rozporu jejího jednání s poctivým obchodním stykem, ani závěr o její „špatné platební morálce“ z provedeného dokazování neplynou. Připomíná, že ani žalovaná se tvrzením o porušení zásad poctivého obchodního styku či tvrzením o rozporu s dobrými mravy v řízení před soudem prvního stupně nebránila; skutečnosti, které by o tom svědčily, nevyšly v řízení najevo. Odvolací soud rozhodl v rozporu se zásadami spravedlivého procesu (a v rozporu s usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13), založil-li své rozhodnutí na skutkových zjištěních, která z provedeného dokazování neplynou. Jestliže navíc žalobkyni za dané situace o svém právním názoru nepoučil a nedal jí tak možnost patřičně reagovat, porušil její právo na spravedlivý proces. V rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, nebo ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013) založil své rozhodnutí na tvrzení, které se objevilo až v odvolání (dobré mravy). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí.
Žalovaná se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolání projednal. Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva vztahující se k užití korektivu dobrých mravů, resp. zásad poctivého obchodního styku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je též důvodné.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“.) výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle ustanovení §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Judikatura Nejvyššího soudu zákonná ustanovení, v nichž je užito hledisko dobrých mravů či zásad poctivého obchodního styku, řadí k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Je proto na soudu, aby ji v každém jednotlivém případě vymezil podle své vlastní úvahy a v souladu s konkrétními okolnostmi zjištěnými v dané věci. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití uvedeného ustanovení, je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být posouzeny všechny rozhodné okolnosti případu, závěr soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (v souvislosti s posuzováním výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Ustanovení §265 obch. zák., které je speciální pro obchodní závazkové vztahy, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že toto ustanovení předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. V rozsudku ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, o který dovolatelka opírá své dovolání, (a dále například v rozsudku ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009), Nejvyšší soud uvedl, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení §265 obch. zák. tak je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou (srov. závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 171/2005). Stejně jako porušení dobrých mravů je též porušení zásad poctivého obchodního styku nutné zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006, nebo ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007).
Odvolací soud v rozporu se shora citovanou judikaturou hypotézu relativně neurčité právní normy dostatečně nevymezil, nenaplnil ji odpovídajícím obsahem a zjištění, z nichž vyšel, sama o sobě nemohou obstát jako podklad pro závěr, že žalobkynin požadavek na zaplacení ceny díla, na kterou jí jinak vznikl nárok provedením díla (§548 odst. 1 věta druhá obch. zák.), je se zásadami poctivého obchodního styku a s dobrými mravy v rozporu. Odvolací soud se v souvislosti s tím, že by žalobou uplatněný nárok měl odporovat dobrým mravům či zásadám poctivého obchodního styku, omezil pouze na konstatování, že žalobkyně „byla informována“ o tom, že žalovaná zaplatila částku 130 000 Kč svědku B., a že svědek „vypověděl“, že tato okolnost měla být řešena tzv. trojzápočtem, k němuž však nedošlo, „neboť žalobkyně přestala se svědkem komunikovat“, že svědek „odmítl dílo dokončit pro špatnou platební morálku“ žalobkyně a reálně hrozilo, že dílo nebude dokončeno včas, a žalované „lze proto stěží vyčítat“, že za daných okolností plnila přímo subdodavateli.
Odvolací soud nicméně přehlíží, že smluvní vztah byl založen mezi žalobkyní a žalovanou a dále mezi žalobkyní a panem B. jako jejím subdodavatelem, nikoli mezi žalovanou a panem B. Ze skutkových zjištění však neplyne, že by se žalovaná poté, co se pan B. chystal kvůli svým sporům se žalobkyní z místa provádění díla odejít, snažila řešit tento problém se svým smluvním partnerem, tj. se žalobkyní. Zjištěno nebylo ani to, že by žalobkyně se žalovanou odmítala komunikovat, aby bylo možno dospět k závěru, že žalované „lze stěží vyčítat“ platbu subdodavateli. Ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vyšel, neplyne rovněž, kdy a kým byla žalobkyně o platbě „informována“, kdo „uvažoval“ a za jakých okolností o „trojzápočtu“, zda k jakési dohodě o něm (mezi žalobkyní, svědkem a žalovanou) skutečně vůbec došlo a zda snad žalobkyně uplatnila svůj nárok v rozporu s takovou dohodou. Absence takových zjištění ovšem vylučuje odpověď na otázku, proč by jednání žalobkyně, tj. její požadavek na zaplacení ceny díla, na kterou jí, jak odvolací soud správně uvedl, v souladu se zákonem vznikl nárok, mělo být nepoctivé, či nemravné.
Vzhledem k podmínkám, za nichž soud (v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu) může učinit závěr o rozporu určitého jednání se zásadami poctivých obchodních styků či dobrými mravy, jsou východiska a z nich plynoucí závěry odvolacího soudu neúplné, napadené rozhodnutí tudíž není správné, nejsou však podmínky pro jeho změnu, dovolací soud je proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. ve výroku II., včetně závislého výroku o nákladech řízení, zrušil.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu