ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.2127.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 2127/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. L. H. , zastoupeného Mgr. Luďkem Žambůrkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách 12, proti žalované Krajské nemocnici T. Bati, a. s. , se sídlem ve Zlíně, Havlíčkovo nábřeží 600, IČO: 276 61 989, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 29/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. 1. 2017, č. j. 59 Co 298/2016-337, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. 1. 2017, č. j. 59 Co 298/2016-337, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, není přípustné, neboť nesplňuje předpoklady uvedené v ustanovení §237 o. s. ř.
Okresní soud ve Zlíně vázán právním názorem nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2946/13, k námitce promlčení vznesené žalovanou podrobně zkoumal, kdy se žalobce dozvěděl o vzniklé škodě na zdraví a o tom, kdo mu ji způsobil; dospěl k závěru, že námitka promlčení je důvodná. Namítá-li dovolatel, že se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda je jeho zdravotní stav stabilizovaný a ustálený, pomíjí výklad soudu prvního stupně k této otázce na straně 6 a 7 rozsudku i závěr odvolacího soudu odkazující na provedené důkazy k „okamžiku stabilizace“, tedy k určení doby ustálení zdravotního stavu, která je významná coby nejzazší možný počátek běhu promlčecí doby u dílčího nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Okresní soud sice skutečně zkoumal stav žalobce natolik podrobně, že určil ustálení zdravotního stavu samostatně ke všem jednotlivým obtížím (cévní mozková příhoda, zlomenina krčku kosti stehenní a narušení funkce štítnice), ovšem vycházel-li z toho, že nejpozději se ustálil zdravotní stav žalobce ohledně štítnice dne 23. 11. 2005, je třeba za celkové ustálení zdravotního stavu pro účely posouzení počátku běhu promlčecí doby považovat toto datum. Nic to tedy nemění na závěru o marném uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby dlouho před podáním žaloby dne 2. 7. 2010.
Dovolatel má rovněž za to, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je jedním ze základních prvků institutu ochrany osobnosti, přičemž právo na ochranu osobnosti promlčení nepodléhá. Zdůrazňuje, že námitku promlčení je třeba posuzovat v souladu s korektivem dobrých mravů, a žádá dovolací soud, aby dal jasnou odpověď na otázku, zda se náhrada nemajetkové újmy v penězích promlčuje, či nikoliv. Není pochyb o tom, že v projednávané věci je předmětem řízení kromě jiného i nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví, k němuž se přistupuje jako ke specifickému institutu náhrady škody, jak byl také upraven v občanskoprávních předpisech (srov. §444 a násl. zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“, která se na projednávanou věc použijí). Nárok na náhradu škody v penězích je majetkové právo, jež podléhá promlčení, a tato skutečnost přitom výslovně vyplývá ze zákona (srov. §100 odst. 2 a §106 obč. zák.) a v soudní praxi v oblasti náhrady škody na zdraví k pochybnostem v tomto směru nedocházelo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009 a ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3196/2010, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 569, C 9036 a C 13062). Jelikož i odvolací soud tento postup respektoval, není ani zde důvod shledat přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Pro úplnost dovolací soud dodává, že byla sice sporná otázka promlčení nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 obč. zák. (tj. nikoliv podle §444 a násl. obč. zák.), jednalo se však o důsledek dualistického výkladu, který umožňoval stejný nárok uplatnit jak prostřednictvím institutu náhrady škody, tak institutu ochrany osobnosti. Soudní praxe pak dovodila, že i tento nárok je nárokem majetkovým, a tedy promlčitelným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, publikovaný pod č. 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozhodnutí téhož soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Co 1224/2015, nebo ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4776/2014); ostatně v nové občanskoprávní úpravě účinné od 1. 1. 2014 je toto pojetí zakotveno výslovně v §612 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
K námitce dovolatele, že vznesení námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy, je třeba poukázat na to, že se soud prvního stupně touto otázkou podrobně zabýval a v souladu s judikaturou dovolacího soudu ji neshledal opodstatněnou, neboť dovodil, že důvody pozdního podání žaloby byly především na straně žalobce (dovolatele), žalovaný promlčení nároku nezavinil ani svého práva nezneužil. Soud odvolací se s tímto závěrem ztotožnil. Dovolatel pak nijak neodůvodnil, v čem spatřuje pochybení soudu nižších stupňů při řešení této otázky, proto ani v této otázce nelze shledat splnění podmínek přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (243f odst. 3 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu