ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.3084.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 3084/2017-883
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně obce Štěpánovice , se sídlem Štěpánovice, Vlkovická 154, IČO 00245518, zastoupené Mgr. Filipem Toulem, advokátem se sídlem České Budějovice, Lannova 16/13, proti žalovanému Š. B. , zastoupenému JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem České Budějovice, Riegrova 2668/6, o 1.357.056 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 422/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 3. 2017, č. j. 19 Co 2437/2016-850, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2016, č. j. 33 C 422/2012-780, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 11. 2016, č. j. 33 C 422/2012-811, byla výrokem I žaloba zamítnuta co do částky 1.070.370 Kč, výrokem II byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 286.749 Kč, a výroky III a IV bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Okresní soud tak rozhodl o žalobě na zaplacení 1.357.056 Kč z titulu náhrady škody, kterou jí měl žalovaný způsobit jako starosta obce při výkonu své funkce nehospodárným proplácením faktur a nakládáním s obecním majetkem. Soud uzavřel, že prodejem dřevní hmoty bez souhlasu zastupitelstva obce, proplacením faktur za neprovedené vícepráce při opravě kanalizačních šachet a za administrativní práce a kontrolu účetnictví pro základní školu porušil žalovaný povinnosti vyplývající ze zákona o obcích a způsobil žalobkyni škodu v celkové výši 286.749 Kč. Ohledně úhrady projektových prací na domě pro seniory soud přisvědčil námitce promlčení vznesené žalovaným, ohledně úhrady pokuty uložené Magistrátem města České Budějovice neshledal příčinnou souvislost s jednáním žalovaného a ohledně proplacení údržby a čištění cestních příkopů nepovažoval za prokázané předražení ani neprovedení těchto prací.
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. 3. 2017, č. j. 19 Co 2437/2016-850, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I v části zamítající žalobu co do částky 809.628 Kč, ve výroku II v části ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 232.668 Kč a v nákladových výrocích a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným okresním soudem i s jeho právním posouzením. Starosta obce odpovídá za škodu, kterou způsobí při výkonu funkce dle §420 a násl. obč. zák. K nároku na náhradu nákladů vynaložených na projektové práce na dům pro seniory i za údržbu cestních příkopů uzavřel odvolací soud, že žalobkyně neprokázala úmysl žalovaného škodu způsobit, proto je nárok promlčen v tříleté lhůtě dle §106 odst. 2 obč. zák. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, dovodil, že v případě žalovaného se jednalo o zavinění ve formě vědomé nedbalosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v posouzení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to 1) kdy je škoda způsobená obci jejím starostou zaviněna úmyslně v podobě nepřímého úmyslu a 2) zda lze v případě způsobení škody obci jejím starostou započítat na její část potenciální zisk nad rámec obvyklé ceny prodaného majetku. Dovolatelka dále zpochybnila výpočet odměny za právní zastoupení, neboť některé úkony přiznané odvolacím soudem neodpovídají úkonům právní služby dle advokátního tarifu. Ze všech uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i okresního soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání do částí rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 41.870 Kč a výrok o náhradě nákladů řízení, jímž mělo být žalovanému přiznáno na náhradě nákladů řízení o 44.340 Kč více, není přípustné dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání co do částky 524.790 Kč není přípustné dle §237 o. s. ř.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013). Byl-li odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o nárocích na náhradu škody sestávající ze sedmi samostatných nároků, z nichž žalobkyně dovoláním napadla dva – škodu způsobenou prodejem vytěženého dřeva v částce 41.870 Kč (co do částky 54.081 Kč byla žalobkyně úspěšná) škodu způsobenou proplacením faktury za projektové práce na domě pro seniory ve výši 524.790 Kč (k příslušenství se při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu podle §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nepřihlíží), nepřesahuje prvně jmenovaný nárok částku 50.000 Kč. Tuto hranici nepřesahuje ani výše náhrady nákladů řízení, jež byla žalovanému dle tvrzení dovolatelky přiznána neoprávněně, a to v částce 44.340 Kč. Dovolání je v tomto rozsahu nepřípustné, a dovolací soud je proto podle §243c odst. 1 věty první
o. s. ř. odmítl.
Nároku převyšujícího 50.000 Kč se týká jen prvá z dovolatelem formulovaných právních otázek, a to kdy je škoda (způsobená obci jejím starostou) zaviněna úmyslně v podobě nepřímého úmyslu. K posouzení otázky způsobení škody úmyslně ve formě nepřímého úmyslu či z nedbalosti ve formě vědomé nedbalosti odkázal odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle kterého zavinění ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže jednající nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá) [srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1059/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1094/2001].
Srozumění jednajícího se způsobením škody u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke škodnímu následku, který není přímým cílem jeho jednání ani nevyhnutelným prostředkem k dosažení jiného jím sledovaného cíle, nýbrž nechtěným (vedlejším) následkem jeho jednání, kdy je jednající srozuměn s tím, že dosažení jím sledovaného cíle předpokládá způsobení tohoto následku. Na takové srozumění lze usoudit tehdy, jestliže jednající nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla škodnímu následku, který si představoval jako možný, zabránit, nebo jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit. Vědomá nedbalost se shoduje s nepřímým úmyslem ve složce vědění (intelektuální), ale oproti nepřímému úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti jednající ví, že může způsobit škodu, avšak nechce ji způsobit a ani s tím není srozuměn; naopak spoléhá na to, že škodu nezpůsobí. Pro účely rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit škodě (nešlo o „přiměřené“ důvody), které by ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly. (Srov. již zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1059/2003, a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalovaný zadal projekt v rozsahu větším než schválených 50 lůžek, aniž měl pro projekt zajištěno financování, spoléhal však na to, že i pro tento projekt zajistí financování a že, pokud jej zadal specializované firmě, bude vypracován v souladu s územním plánem. Uzavřel, že důvody, pro které žalovaný spoléhal na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit škodě, ale za jiných podmínek a v jiné situaci tomu reálně způsobilé být mohly. Protiprávnost jednání žalovaného v souvislosti se zadáním projektu deklaroval i odvolací soud, avšak uzavřel, že žalovaný spoléhal na to, že škodu nezpůsobí a nebyl s ní srozuměn.
Charakter konkrétních okolností, jež jsou či nejsou způsobilé vzniku škody zabránit, je třeba vždy posuzovat podle individuálních okolností projednávané věci, toto posouzení náleží nalézacímu popřípadě odvolacímu soudu; dovolací soud může jejich úvahu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená. V dané věci oba soudy považovaly za významné, že žalovaný hledal pro daný projekt investora i náhradní způsob financování prodejem obecního majetku a na základě projektu podal žádost o vydání územního rozhodnutí, neboť věřil, že projekt odpovídá územnímu plánu. Pokud by financování zajistil, bylo možno následně požádat o změnu územního plánu a projekt realizovat. Z tohoto hlediska není úvaha soudů o charakteru konkrétních okolností způsobilých zabránit vzniku škody zjevně nepřiměřená a dovolací soud ji nemůže zpochybnit.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolání proti výroku o nároku převyšujícím částku 50.000 Kč není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu