ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.317.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 317/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně MS UTILITIES & SERVICES a.s. , se sídlem v Bohumíně, Bezručova 1200, IČO 29400074, proti žalovanému Ing. Z. K. , zastoupenému Mgr. Janou Wranikovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Občanská 1115/16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 67/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2016, č. j. 16 Co 109/2016-413, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaný podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2016, č. j. 16 Co 109/2016-413, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 2. 2016, č. j. 24 C 67/2011-385, kterým byla žalovanému uložena povinnost nahradit žalující společnosti škodu ve výši 1.771.901,50 Kč. Dovolatel vymezil celkem čtyři otázky, v nichž spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Namítá, že nárok na náhradu škody je promlčen, protože žalobkyně se sice připojila k trestnímu řízení (v němž byl žalovaný jakožto bývalý zaměstnanec právní předchůdkyně žalobkyně uznán vinným ze spáchání zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku), avšak v trestním oznámení vymezila po skutkové stránce odlišně důvod vzniku škody, takže se řádně nepřipojila, a teprve až podáním ze dne 1. 11. 2007 došlo ke stavení běhu subjektivní promlčecí doby.
Odvolací soud, který se námitkami žalovaného v tomto směru opakovaně zabýval, dospěl k závěru, že žalobkyně v trestním oznámení i v pozdějším podání o připojení k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody jasně uvedla, že se domáhá náhrady zisku, který jí ušel v důsledku toho, že žalovaný na sebe přesměroval a následně ve svůj finanční prospěch realizoval zakázky na uložení odpadu po dekontaminaci. Tento právní názor odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž stavení promlčecí doby podle §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nastává ve vztahu k tomu právu, které bylo v tzv. adhezním řízení uplatněno, a projev vůle, jímž se poškozený připojuje s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení, postačí formulovat tak, aby z něj bez pochyb vyplývalo, jakého nároku se poškozený domáhá, v jaké výši, vůči komu a z jakého důvodu, aniž by bylo rozhodující, zda a jak jej právně kvalifikuje nebo na základě jakého právního důvodu se jej domáhá. K označení důvodu uplatňovaného nároku přitom zpravidla stačí tvrzení, že skutkem, pro který je pachatel stíhán, byla poškozenému způsobena škoda (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2478/2004, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 1345/2005, publikované pod C 4282 a C 5711 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5378/2015). Nejde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou a námitka dovolatele přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit.
Stejně tak je tomu v otázce, zda soud překročil žalobní návrh, jestliže žalobu na zaplacení 2.000.301,50 Kč nezamítl o promlčené částky za zprostředkování ve výši celkem 435.035,90 Kč. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo k překročení žaloby, neboť výše ušlého zisku 1.771.901,50 Kč byla soudem určena na základě znaleckého posudku Ing. Čecha, který s promlčenými částkami vůbec nepočítal, takže nebyl důvod k odečtení částek za zprostředkování. Dovolatel dále namítá, že znalec zohlednil, že žalobkyně v letech 2002 - 2004 neměla daňovou povinnost, zatímco žalovaný daň z příjmu za uvedené období uhradil. Svými námitkami se dovolatel domáhá nikoliv vyřešení právní otázky dosud neřešené, nýbrž přezkoumání jednotlivých skutkových zjištění a výpočtů, tedy bezbřehé revize rozhodnutí, což je v rozporu s přezkumnými limity dovolacího soudu (k vázanosti žalobním petitem v případě peněžitého plnění z důvodu náhrady škody srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, publikovaný ve Sborníku NS ČSSR IV, na str. 702–703, který je i nadále použitelný).
V otázce, zda odpovědnost žalovaného za škodu se posuzuje podle §420 obč. zák., jak dovodily soudy obou stupňů, nebo podle §172 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. (zákoník práce), je rozhodnutí odvolacího soudu plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozhodující totiž není namítaná okolnost, že dovolatel se trestné činnosti dopustil jako zaměstnanec při plnění svých pracovních úkolů a porušil povinnost řádně hospodařit se svěřenými prostředky, vyplývající ze zákoníku práce. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2593, 2612/2010 (Soubor C 10305), na nějž poukázal odvolací soud, je uveden závěr, že pro určení, zda odpovědnost za škodu má povahu pracovněprávního nebo občanskoprávního nároku, není samo o sobě významné, zda zaměstnanec porušil povinnosti, uložené mu zákoníkem práce nebo jinými právními předpisy. Významné je, zda činnost, kterou byla zaměstnancem způsobena škoda jeho zaměstnavateli, postrádá či nepostrádá místní, časový a zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění jeho pracovních úkolů, tedy zda při činnosti, jíž byla způsobena škoda, zaměstnanec sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů. Není-li tomu tak, řídí se odpovědnost za škodu způsobenou porušením právní povinnosti ustanovením §420 odst. 1 obč. zák., i kdyby škůdce byl zaměstnancem poškozeného. K závěru, že plnění pracovních úkolů nelze zpravidla shledat u majetkové trestné činnosti páchané v přímém úmyslu na úkor zaměstnavatele, byť v úzké místní, časové a věcné souvislosti s jejich plněním, dospěl dovolací soud též v trestním řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1773/2016). Napadený rozsudek řešil tuto otázku na základě zjištění, že při jednání, z něhož vzešla škoda, žalovaný nesledoval plnění pracovních úkolů, ale jen „svoje zájmy“ a za daných skutkových okolností (jež podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) není důvodu, aby tato právní otázka byla posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda se na vzniku škody podílela i právní předchůdkyně žalobkyně porušením své prevenční povinnosti. Lze sice konstatovat, že porušení prevenční povinnosti poškozeným může obecně zakládat jeho spoluzavinění na vzniku škody podle §441 obč. zák., avšak právní posouzení účasti poškozeného na vzniku škody závisí především na zjištěném skutkovém stavu, který je podkladem pro právní řešení. Zda a v jakém rozsahu poškozený sám přispěl ke vzniku škodlivého následku, v porovnání s příčinami na straně odpovědného subjektu závisí totiž vždy na zvážení všech zjištěných okolností. Ostatně i v rozhodnutí Nejvyššího soudu v pracovněprávní věci (sp. zn. 21 Cdo 2172/2002), na něž dovolatel poukazuje, je uvedeno, že je třeba individuálního posouzení vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu. Jestliže v projednávané věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu shodně se soudem prvního stupně shledal plnou odpovědnost žalovaného, na právním řešení otázky spoluzavinění napadené rozhodnutí v dané věci nezávisí, nehledě na to, že institut generální prevence zakotvený v ustanovení §415 obč. zák. nelze chápat natolik široce, aby pokryl každý v budoucnu možný vznik škody (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001).
Vzhledem k tomu, že podané dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. a směřuje tak proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu