ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.3423.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 3423/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , IČO 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, proti žalované UNIQA pojišťovna, a. s., IČO 49240480, se sídlem Evropská 136/810, Praha 6, zastoupené JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, o 130 448 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 119/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 39 Co 106/2015-161, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 39 Co 106/2015-161, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 3. 2014, č. j. 14 C 119/2005-136, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. 14 C 119/2005-61, uložil žalované povinnost zaplatit žalující zdravotní pojišťovně částku 130 448 Kč s úrokem z prodlení. Vyšel ze zjištění, že při dopravní nehodě dne 10. 9. 2002 zaviněné řidičem automobilu pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované byl zraněn J. Š., na jehož léčení vynaložila žalující zdravotní pojišťovna náklady, jejichž náhradu podle §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. požaduje. Soud neshledal důvodnou námitku promlčení, neboť vzhledem k datu, kdy se žalobkyně dozvěděla o viníkovi dopravní nehody, byla žaloba podána před skončením dvouleté subjektivní promlčecí doby. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 9. 6. 2010, č. j. 39 Co 536/2009-84. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4725/2010, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání se závazným právním názorem, že při absenci úpravy promlčení v zákoně č. 48/1997 Sb. se promlčení nároku zdravotní pojišťovny podle §55 uvedeného zákona řídí podle §106 obč. zák. a že nejpozději 7. 4. 2003 měla žalobkyně vědomost o subjektu odpovědném za škodu z předmětné dopravní nehody.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 5. 3. 2014, č. j. 14 C 119/2005-136, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 130 448 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Své závěry opřel zejména o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4490/2009 a sp. zn. 25 Cdo 113/2006, a s odkazem na §822 a §823 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004 a na §6 odst. 2 písm. a) a §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. uzavřel, že promlčecí doba k uplatnění nároků poškozeného na plnění ze zákonného pojištění odpovědnosti z provozu vozidla se řídí ustanoveními §101 a §104 obč. zák. V dané věci došlo k pojistné události dne 10. 9. 2002, promlčecí doba začala plynout 10. 9. 2003 a skončila 10. 9. 2006, zatímco žaloba byla podána dne 16. 5. 2005.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 39 Co 106/2015-161, tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. K námitce promlčení uvedl, že žalobkyni, která zaplatila za svého pojištěnce náklady léčení, vzniklo právo podle §55 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, požadovat od třetí osoby, která jejímu pojištěnci škodu způsobila, náhradu nákladů za jeho ošetření a léčení. Touto třetí osobou je škůdce M. V. a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 279/2001 publikované pod č. 60/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přisvědčil soudu prvního stupně, že nárok zdravotní pojišťovny podle §55 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, je nárokem na náhradu škody pouze tehdy, je-li uplatněn proti tomu, kdo jejímu pojištěnci způsobil škodu (proti tzv. škůdci), avšak je-li uplatněn proti pojistiteli škůdce, jde o nárok na pojistné plnění, jež by náleželo škůdci. Protože podle judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 113/2006) právo poškozeného na plnění proti pojistiteli tzv. škůdce (tj. osoby odpovědné za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku podle §9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb.) se promlčuje podle §101 a §104 obč. zák. a žalobkyně se domáhala plnění na pojistiteli škůdce, dovodil, že promlčení se posuzuje podle §101 obč. zák. a 104 obč. zák. Vztah mezi pojišťovnou poškozeného a pojišťovnou škůdce je s účinností od 1. 6. 2008 upraven v ustanovení §6 odst. 4 zák. č. 168/1999 Sb., v rozhodné době nebyl přímo právním předpisem upraven, judikatura však připouštěla, aby zdravotní pojišťovna poškozeného uplatnila svůj nárok proti pojišťovně škůdce.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 39 Co 106/2015-161, napadla žalovaná dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá nesprávné právní posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.), neboť odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu a oproti svému předchozímu rozhodování nesprávně posoudil délku promlčecí doby tak, že se jedná o přímý nárok na výplatu pojistného plnění vůči pojistiteli. Tento právní názor dovolatelka považuje za nesprávný, neboť v době vzniku nároku žalobkyně ani v době podání žaloby dne 16. 5. 2005, nebyla v zákoně č. 168/1999 Sb. zakotvena výslovná úprava tohoto typu nároku, která je nyní obsažena v ustanovení §6 odst. 4 citovaného zákona a která byla do zákona včleněna zákonem č. 137/2008 Sb., s účinností od 1. 6. 2008. Do té doby byl tento nárok zdravotních pojišťoven dovozován judikaturou, avšak nebyl v zákoně výslovně zakotven. Proto dovolatelka zpochybnila, zda je vůbec v této věci pasivně legitimována. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popř. i soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení, popř. aby ve věci rozhodl tak, že se žaloba zamítá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud shodně se soudem prvního stupně opomenul právní názor vyjádřený v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci a posoudil promlčení podle nesprávného právního předpisu. Dovolání je důvodné.
Jak uvedl dovolací soud při řešení otázky počátku subjektivní promlčecí doby ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí v této věci, „podle §106 odst. 1 obč. zák., jímž se při absenci úpravy promlčení v zákoně č. 48/1997 Sb. řídí promlčení nároku zdravotní pojišťovny podle §55 tohoto zákona, právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá“. Soud prvního stupně a soud odvolací ačkoliv v předchozím řízení posuzovaly promlčení uplatněného nároku podle §106 obč. zák., ve svém novém rozhodnutí na věc aplikovaly ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb., ve spojení s ustanovením §6 odst. 2 téhož zákona, které upravuje právo poškozeného vůči pojistiteli osoby odpovědné za škodu mu způsobenou na zdraví. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně ztotožnil specifické právo zdravotní pojišťovny podle zákona o veřejném zdravotním pojištění s nárokem poškozeného na pojistné plnění, ačkoliv zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla – na rozdíl od přímého nároku poškozeného - žádný přímý nárok proti pojistitele škůdce v té době zdravotní pojišťovně nezakotvil. Na základě této úvahy pak dovodil, že promlčecí doba se v daném případě řídí ustanoveními §101 a §104 obč. zák. Odvolací soud sice poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn 25 Cdo 279/2001, publikované pod č. 60/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde je jednoznačně uvedeno, že „nárok zdravotní pojišťovny dle … §55 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., je nárokem na náhradu škody, který se promlčuje v promlčecí době podle §106 obč. zák.“, závěry tohoto rozhodnutí se neřídil. Přitom i v odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, že nárok zdravotní pojišťovny není nárokem poškozeného na náhradu škody na zdraví podle občanského zákoníku, a v této souvislosti je uveden odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 30/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek i na další rozhodnutí dovolacího soudu. Naproti tomu rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 113/2006, publikované pod č. 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž odvolací soud též odkázal, se netýká nároku zdravotní pojišťovny na náhradu nákladů, nýbrž přímého nároku poškozeného na plnění proti pojistiteli škůdce, který byl v té době výslovně zakotven zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
Zákon č. 168/1999 Sb. v době před 1. 6. 2008 však neupravoval přímý nárok zdravotní pojišťovny proti pojistiteli škůdce na náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Nicméně judikatura připouštěla to, co následně bylo vtěleno do §6 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. jeho novelou č. 137/2008 Sb., tedy uplatnění nároku zdravotní pojišťovny na náhradu těchto nákladů přímo proti pojistiteli odpovědné osoby. Nešlo však o konstituování originárního nároku zdravotní pojišťovny na pojistné plnění, jakým je od 1. 6. 2008 přímý nárok proti odpovědnostnímu pojistiteli podle zákona č. 168/1999 Sb.; jeho pasivní legitimace ve sporu se odvíjela od jeho povinnosti plnit za pojištěného škůdce (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1113/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4490/2009, uveřejněný pod číslem 29/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.25 Cdo 1896/2016).
Nelze proto tehdejší nárok žalobkyně podle zákona o veřejném zdravotním pojištění z doby před 1. 6. 2008 posuzovat jako její nárok na pojistné plnění, neboť mezi ní a žalovanou žádný pojistný vztah neexistoval a povinností odpovědnostního pojistitele bylo pouze plnit namísto pojištěného škůdce. Specifické právo na výplatu plnění za pojištěného škůdce vůči jeho pojistiteli jakožto originární právo bylo zdravotní pojišťovně založeno až zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). Proto až do zakotvení přímého nároku zdravotní pojišťovny na pojistné plnění proti pojistiteli škůdce se promlčení řídilo podle §106 obč. zák. (srov. R 60/2003).
Soudy v dané věci se zabývaly dosud jen otázkou, kdy se zdravotní pojišťovna dozvěděla o odpovědném subjektu z hlediska §55 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., tedy o osobě tzv. škůdce, avšak k tomu, aby mohl začít běh subjektivní promlčecí lhůty podle §106 odst. 1 obč. zák., je třeba znát i okamžik, kdy se žalobkyně dozvěděla o vzniku škody. Již z citace §106 odst. 1 obč. zák. je zřejmé, že kumulativně musí jít nejen o vědomost o odpovědném subjektu, ale i o samotné škodě, což nemůže být dříve, než škoda vůbec vznikla, tedy subjektivní promlčecí doba nemůže začít plynout dříve, než je počátek běhu objektivní promlčecí doby. K posouzení důvodnosti námitky promlčení podle §106 obč. zák. je proto potřebné i zjištění o tom, kdy náklady zdravotní pojišťovny byly vynaloženy, čímž žalobkyni vznikla majetková újma.
Protože uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení je naplněn, dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v rozhodnutí dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Marta Š k á r o v á
předsedkyně senátu