ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.4335.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 4335/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra, a soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Petra Vojtka, v právní věci žalobkyně M. H. , zastoupené Mgr. Alenou Straubovou, advokátkou se sídlem Brno, Smetanova 346, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR , příspěvkové organizaci, IČO 65993390, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 546/56, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 240.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 8 C 298/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2016, č. j. 58 Co 58/2016-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 8 C 298/2014-136, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 240.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a náhradě nákladů státu za svědečné a znalečné (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že dne 17. 7. 2012 došlo na přivaděči z dálnice D2 ve směru jízdy od Břeclavi k dálnici D1 ve směru jízdy na Vyškov, k dopravní nehodě, při níž vozidlo řízené A. H., manželem žalobkyně, dostalo smyk na mokré vozovce a po odrazu od levých svodidel narazilo do pravých svodidel, která pronikla do vozidla, A. H. způsobila těžká zranění, jimž následně v nemocnici podlehl. Příčinou nehody byly nevyhovující protismykové vlastnosti vozovky, kterým neodpovídalo rychlostní omezení v daném úseku. Tragické následky dopravní nehody pak byly zapříčiněny nezajištěnými svodidly, především na pravé straně, neboť předchozí oprava svislým řezem ponechala vyčnívat část vodorovné svodnice proti směru jízdy. Soud dospěl k závěru, že nelze dovodit spoluzavinění řidiče, neboť se jednalo o závadu ve sjízdnosti ve smyslu §26 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Žalovaný odpovídá za škodu dle §415 obč. zák. a žalobkyni náleží dle §444 odst. 3 písm. a) obč. zák. právo na jednorázové odškodnění pozůstalé manželky ve výši 240.000 Kč. K námitce promlčení soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně měla poprvé možnost seznámit se s úředním záznamem Policie ČR o předmětné dopravní nehodě dne 11. 9. 2012, kdy se nejdříve mohla dozvědět, kdo za škodu odpovídá (§106 obč. zák.), a žalobu podala dne 10. 9. 2014, tedy před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. 4. 2016, č. j. 58 Co 58/2016-171, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že se žaloba co do částky 60.000 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak se v tomto výroku potvrzuje (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a o náhradě nákladů státu (výrok III.). Soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, věc však neposoudil zcela správně po právní stránce při posouzení uplatněné námitky promlčení. Žalobkyně se původní žalobou domáhala nejprve částky 180.000 Kč, ohledně níž nárok promlčen není. Odvolací soud však shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným až v odvolacím řízení ohledně části nároku ve výši 60.000 Kč s příslušenstvím, o níž žalobkyně rozšířila žalobu dne 30. 3. 2015, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Neuznal námitku žalobkyně, že vědomost o tom, kdo za škodu odpovídá, nabyla později, neboť toto její tvrzení je tvrzením nově uplatněným až v odvolacím řízení, přičemž až do vyhlášení napadeného rozsudku setrvala na svém stanovisku, že se o této skutečnosti dozvěděla z úředního záznamu Policie ČR o šetření dopravní nehody ze dne 11. 9. 2012.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Dle dovolatelky odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku běhu subjektivní promlčecí doby dle §106 odst. 1 obč. zák., neboť o tom, že žalovaný odpovídá za škodu v plném rozsahu, se dovolatelka dozvěděla až dne 23. 2. 2015, kdy se jí dostala do dispozice zpráva o měření povrchových vlastností vozovky na předmětném úseku komunikace, ze které byly zjištěny nové skutečnosti rozhodné pro zodpovězení otázky prvotního zapříčinění dopravní nehody. Zmíněná zpráva se přitom dovolatelce nemohla dostat do dispozice dříve. Dle dovolatelky není vyloučeno, aby o jednom nároku běžela promlčecí doba pro jeho části rozdílně, když škoda vznikla působením několika příčin; tuto otázku považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou. Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud neměl k námitce promlčení vznesené žalovaným až v rámci odvolacího řízení vůbec přihlédnout, a to s ohledem na princip neúplné apelace a s přihlédnutím k závěrům vysloveným v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 32 Cdo 4291/2007. K námitce promlčení nemělo být přihlédnuto i z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy. V tomto směru dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1860/2011 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/07. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje, ve výroku II. se mění tak, že žalovaný a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení, ve výroku III se mění tak, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni nahradit náklady státu, a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem, ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na řešení dovolatelkou předestřené otázky, zda je vyloučeno, aby o jednom nároku běžela promlčecí doba pro jeho části rozdílně, napadené rozhodnutí nespočívá (takový závěr odvolací soud nevyslovil).
Podle §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Vzhledem k citovanému ustanovení, je třeba posoudit otázku promlčení podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Totéž platí i pro otázku souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, neboť podle §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle §106 odst. 2 obč. zák. se však toto právo promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
K promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně (srov. §205a, §211a o. s. ř.). Námitka promlčení je přitom bezdůvodná, jestliže z obsahu spisu a skutkových zjištění soudu prvního stupně nelze bez dalších okolností a důkazů posoudit promlčení práva, tj. že marně uplynula promlčecí doba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud shledal důvodnou námitku promlčení ve vztahu k části nároku uplatněné rozšířením žaloby, vznesenou až v odvolacím řízení, a tento svůj názor opřel o skutečnosti, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně a ze zjištění učiněných na základě důkazů navržených a provedených před soudem prvního stupně. Z nich soudy vzaly za prokázané, že vědomost o tom, kdo za škodu odpovídá, žalobkyně nabyla v okamžiku seznámení se s úředním záznamem Policie ČR o předmětné dopravní nehodě, tj. 11. 9. 2012. K rozšíření žaloby přitom došlo 30. 3. 2015, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby pro uplatnění celého nároku. Odvolací soud se tak v této otázce neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť k námitce promlčení vznesené až v rámci odvolacího řízení bylo možno přihlédnout na základě zjištění učiněných v řízení před soudem prvního stupně, která nepodléhají dovolacímu přezkumu.
O osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu. Nemusí jít o zjištění (nezpochybnitelnou jistotu), postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002 a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované pod C 2202, C 2145 a C 2445 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).
Vědomost pozůstalé manželky o osobě škůdce jistě nelze automaticky odvíjet od okamžiku získání informace o úmrtí manžela v důsledku dopravní nehody. Z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody proti subjektu, který odpovídá za správu, údržbu a opravu dálnic (dále jen „správce pozemní komunikace“) je za takové situace podstatná odůvodněná a objektivními fakty podložená vědomost o tom, že škoda byla způsobena nedostatečnou údržbou či vadnou opravou komunikace, nikoli jen teoreticky v úvahu přicházející možnost tohoto důvodu vzniku škody odvozovaná ze samotného faktu, že k dopravní nehodě došlo na předmětné komunikaci (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 43/2015, Soubor C 14727). Nelze však zároveň přisvědčit názoru dovolatelky, že si mohla závěr o tom, kdo za škodu odpovídá, učinit až na základě zprávy o měření povrchových vlastností vozovky ze dne 26. 7. 2012, se kterou se seznámila až dne 23. 2. 2015. Z hlediska ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. totiž není rozhodující, kdy se žalobkyně dozvěděla o odborném závěru, jaké konkrétní pochybení způsobilo škodlivý následek, za nějž je požadována náhrada, respektive zda ke škodě došlo v určité míře i pochybením poškozeného; stačí odůvodněná vědomost, že příčina usmrcení poškozeného spočívá na straně správce pozemní komunikace (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, Soubor C 7827). Skutečnost, že takovou vědomost žalobkyně v daném případě měla, vyplývá už z toho, že proti správci pozemní komunikace podala žalobu na jednorázové odškodnění pozůstalé manželky. Otázku vědomosti pozůstalého o možném spoluzavinění usmrcené osoby nelze zaměňovat (ztotožňovat) s otázkou zjištění okamžiku, kdy se pozůstalý, jako oprávněná osoba, dozvěděl, kdo za škodu odpovídá. Platí totiž, že teprve v případě, že jsou splněny podmínky odpovědnosti a škůdce za způsobenou škodu odpovídá, lze z povahy věci zvažovat, zda se na vzniku škody podílel i poškozený a zda a v jakém rozsahu již není škodlivý následek v příčinné souvislosti s počínáním škůdce.
Okolnost, že žalobkyně, která věděla, kdo za škodu odpovídá, přehodnotila svou úvahu, že škodu zčásti spoluzavinil i usmrcený manžel, na běhu či počátku promlčecí doby nic nemění, neboť se nedotýká zákonem stanovených hledisek pro určení počátku běhu promlčecí doby. Dvouletá subjektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku na jednorázové odškodnění pozůstalé manželky tedy začala žalobkyni nepochybně plynout nejpozději 11. 9. 2012, kdy se seznámila s úředním záznamem Policie ČR o dopravní nehodě, a do 30. 3. 2015, kdy došlo k rozšíření žaloby, už tato promlčecí doba marně uplynula.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, publikovaný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, Soubor C 2955, či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009, Soubor C 10750).
Úmrtí manžela představuje pro žalobkyni nepochybně ztrátu mimořádného významu a její bolestivost není možné přehlížet. Přesto nelze při hodnocení námitky promlčení, kterou v průběhu odvolacího řízení vznesl žalovaný, dovodit, že jde o natolik výjimečný případ, který by odůvodňoval přiznání již promlčeného nároku na jednorázové odškodnění pozůstalé manželky (v rozsahu rozšíření žaloby o 60.000 Kč). Jestliže žalobu na jednorázové odškodnění pozůstalé manželky s požadavkem na nižší peněžité plnění, než činí zákonem stanovená náhrada, podala žalobkyně u soudu prvního stupně do dvou let po tom, co byla seznámena s úředním záznamem Policie ČR o předmětné dopravní nehodě, zatímco rozšíření žaloby odůvodněné v zásadě týmiž skutkovými okolnostmi navrhla až po uplynutí dalších 6 měsíců, aniž by jí v uplatnění nároku v základní částce u soudu prvního stupně bránila nějaká objektivní překážka, tím méně pak jednání žalovaného, pak si marné uplynutí promlčecí doby zavinila sama. Bez ohledu na citlivost věci pro žalobkyni tak nelze žalovanému vytýkat, že použil zákonné oprávnění namítat promlčení nároku v rozsahu 60.000 Kč. Na uvedeném nic nemění ani fakt, že žalovaný dobrovolně neuznal nárok žalobkyně, byť zjevně ke vzniku škody došlo následkem porušení jeho zákonem stanovené povinnosti.
Nejvyšší soud ze shora vyložených důvodů dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu