ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.5712.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 5712/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: PhDr. P. M., Ph.D., zastoupený JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 1464/6, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: J. Ch. G. , zastoupený Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem Těšnov 1163/5, 110 00 Praha 1, o 121.453,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 109/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 18 Co 153/2016-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody v celkové výši 121.453,60 Kč s příslušenstvím, sestávající z nároku na zaplacení nákladů na poskytnutí úvěru a jeho správu v částce 27.256 Kč, z nároku v částce 4.397,60 Kč, jíž vynaložil na pojištění bytu, a z nároku na zaplacení nákladů zrušeného financování v částce 89.800 Kč. Tvrdil, že tyto náklady mu vznikly porušením smluvní povinnosti žalovaným tím, že mu prodal byt, který měl podstatnou vadu, žalobce od kupní smlouvy z tohoto důvodu platně odstoupil a v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného mu vznikla žalobou uplatněná škoda.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 12 C 109/2014-64, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 121.453,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 11. 6. 2014 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 30. 4. 2010 uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byla bytová jednotka nacházející se v domě v P., spolu se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy a zastavěném pozemku. Kupní cena činila 3.000.000 Kč, přičemž podstatnou část hradil žalobce z hypotečního úvěru sjednaného mezi ním a UniCredit Bank Czech Republic, a.s., smlouvou ze dne 29. 4. 2010. Dne 31. 7. 2012 žalobce odstoupil od kupní smlouvy (když předtím marně po žalovaném požadoval slevu z kupní ceny), neboť zjistil, že předmětné prostory jsou kolaudovány jako nebytové, a vyzval žalovaného k vrácení kupní ceny; výzva zůstala bezvýsledná. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 7. 2013, č. j. 42 C 126/2012-53, byla žalovanému pravomocně uložena povinnost vrátit kupní cenu žalobci, který platně odstoupil od kupní smlouvy pro její porušení žalovaným, jež spočívalo v rozporu mezi deklarovaným a skutečným stavebně technickým určením převáděného prostoru. Po vrácení kupní ceny žalovaným žalobce dne 16. 12. 2013 předčasně splatil hypoteční úvěr, kterým financoval část kupní ceny, přičemž částku 89.800 Kč zaplatil bance jako náklady na zrušené financování. Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že žalovaný porušil svou smluvní povinnost, neboť se zavázal převést bytovou jednotku, avšak žalobci převedl nebytový prostor, přestože si této skutečnosti musel být jako vlastník vědom. Žalobci vznikla škoda tím, že vynaložil náklady na předčasné splacení hypotečního úvěru, na poskytnutí a správu úvěru a pojištění předmětu prodeje, které bylo nutným předpokladem čerpání úvěru. Mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody žalobci shledal příčinnou souvislost, neboť jedinou příčinou vynaložení nákladů žalobcem bylo protiprávní jednání žalovaného.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, č. j. 18 Co 153/2016-96, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, a pokud jde o právní posouzení, i se závěrem, že žalovaný porušil svoji povinnost ze smlouvy a že žalobci vznikla skutečná škoda, neboť náklady, jež vynaložil v souvislosti s uzavřením smlouvy o hypotečním úvěru, byly vynaloženy zbytečně, když nedosáhl očekávaného výsledku, tedy vlastnictví bytové jednotky. Na rozdíl od soudu prvního stupně ale uzavřel, že mezi protiprávním jednáním žalovaného a žalobci vzniklou škodou není vztah příčinné souvislosti. Odvolací soud respektoval závěr soudu v předcházejícím řízení o vrácení kupní ceny, že žalobce platně odstoupil od kupní smlouvy. Vzal však v úvahu zjištění učiněná v tomto řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 126/2012), že dopisem ze dne 29. 6. 2010 žalobce žalovanému vytkl vadu prodané věci spočívající v tom, že jednotka je kolaudována jako nebytový prostor, a v návaznosti na to žádal o poskytnutí slevy z kupní ceny a posléze znovu žádal o poskytnutí slevy z kupní ceny (v podstatně vyšší částce) dopisem ze dne 4. 4. 2011. Uzavřel, že vyšla-li dodatečně najevo vada plnění, na kterou prodávající kupujícího neupozornil a nejednalo-li se o vadu neodstranitelnou, záviselo na postupu žalobce, zda od smlouvy odstoupí, či zda bude požadovat slevu z kupní ceny (§597 odst. 1 obč. zák.). Odstoupení od smlouvy žalobcem tedy nebylo jediným přímým následkem dodatečně najevo vyšlé vady předmětu koupě. Jestliže se žalobce rozhodl odstoupit od kupní smlouvy, zaniklo v důsledku tohoto jeho rozhodnutí vlastnické právo k předmětu koupě a teprve zánikem vlastnictví se staly náklady na správu, pojištění a předčasné splacení hypotečního úvěru zbytečně vynaloženými. Odstoupením žalobce od smlouvy byla přerušena příčinná souvislost mezi porušením smlouvy žalovaným a žalobci vzniklou škodou, a proto žalovaný podle §420 obč. zák. za škodu nedopovídá.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení s tím, že otázka ušlého zisku byla nalézacími soudy posouzena v rozporu s ustálenou judikaturou. Dovolatel zrekapituloval průběh řízení i skutkové a právní závěry soudů obou stupňů. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1396/2012, v němž, podle názoru dovolatele, řešil dovolací soud totožný případ, kdy dospěl k závěru, že žalobkyně, které odstoupily od kupní smlouvy v důsledku nezaplacení kupní ceny, mají právo na náhradu škody spočívající v nákladech spojených s uzavřením smlouvy o hypotéčním úvěru a jeho čerpáním. Dovolatel namítal, že v projednávané věci odstoupil žalobce od kupní smlouvy pro podstatné vady předmětu koupě, a to nikoliv neuváženě, ale poté, kdy se nejprve snažil s žalovaným dohodnout. Tím, že odvolací soud dovodil v projednávané věci přerušení příčinné souvislosti, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně a rozhodne o všech nákladech řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013). Byla-li odvolacím soudem zamítnuta žaloba sestávající ze tří samostatných nároků - nákladů na poskytnutí úvěru a jeho správu v částce 27.256 Kč, nákladů vynaložených na pojištění bytu v částce 4.397,60 Kč a nákladů zrušeného financování ve výši 89.800 Kč [k příslušenství se při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží], nepřevyšují, kromě nároku na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s předčasným splacením úvěru ve výši 89.800 Kč, limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je dovolání proti rozhodnutí o těchto nárocích nepřípustné a dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Dovolací soud se dále zabýval pouze nárokem na náhradu škody v částce 89.800 Kč.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se při řešení otázky existence příčinné souvislosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“)
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 uvedeného ustanovení se odpovědnosti zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Předpoklady obecné odpovědnosti za škodu podle tohoto ustanovení jsou porušení právní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi.
Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce a poškozenému vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 1025). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514).
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Časové hledisko pak není rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90 publikovaný pod č. 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“).
Řetězec příčin ale nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000).
Odvolací soud při posouzení zjištěného skutkového stavu, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že do řetězce příčin mezi porušením povinností z kupní smlouvy žalovaným a vznikem škody žalobci zbytečným vynaložením nákladů na předčasné splacení hypotečního úvěru, vstoupila pro vznik škody rozhodující skutečnost, a to, že žalobce se rozhodl od kupní smlouvy odstoupit, přestože podle §597 odst. 1 obč. zák. měl možnost řešit danou situaci i jinak. Odstoupením od kupní smlouvy došlo k zániku vlastnictví žalobce k předmětné jednotce a teprve tím se staly náklady zbytečně vynaloženými.
Se závěrem soudu prvního stupně o přerušení příčinné souvislosti lze souhlasit s upřesněním, že bezprostřední příčinou vzniku škody, tedy vynaložení částky 89.800 Kč za předčasné splacení úvěru, bylo rozhodnutí žalobce splatit úvěr po vrácení kupní ceny, tedy dříve než podle smlouvy měl (sluší se dodat, že tato příčina je dána pouze u posuzovaného nároku). Bez rozhodnutí žalobce splatit úvěr předčasně by tato škoda nevznikla. Do řetězce příčin tím vstoupila na jednání žalovaného nezávislá skutečnost, která byla pro zaplacení této částky rozhodující a kterou žalovaný nemohl předvídat. Došlo tak k přerušení příčinné souvislosti, byť v důsledku poněkud jiné skutečnosti než uvažoval odvolací soud.
Dovolatel poukazoval na to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 1396/2012. V tomto rozhodnutí dovolací soud dovodil, že za situace, kdy žalobkyně jako kupující uzavřely kupní smlouvu k nemovitosti v době, kdy neměly důvod pochybovat, že obdrží kupní cenu za své, v té době prodávané, nemovitosti, nepostupovaly při prodeji svých nemovitostí s následnou koupí jiného obydlí některak riskantně nebo neuváženě, a nelze proto dovozovat porušení prevenční povinnosti na jejich straně, jestliže následně využily zákonného oprávnění od smlouvy odstoupit pro nezaplacení kupní ceny. Přímou příčinou vynaložení nákladů souvisejících s uzavřením smlouvy o hypotečním úvěru tedy bylo nezaplacení kupní ceny žalovanými. V projednávané věci je však příčinou škody vzniklé zaplacením nákladů na předčasné splacení úvěru právě rozhodnutí žalobce, že úvěr splatí po vrácení kupní ceny, přestože ze smlouvy o úvěru mu muselo být známo, že v takovém případě bude platit náklady zrušeného financování. Byť jde v obou případech o odstoupení od smlouvy, v každém z nich je dána jiná příčina vzniku škody. Svým závěrem o neexistenci příčinné souvislosti se tedy odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
V dovolání žalobce výslovně neuvádí, zda jím napadá i nákladový výrok odvolacího soudu. S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) má dovolací soud za to, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k němu postrádá dovolání jakékoli odůvodnění [navíc by dovolání bylo nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 o. s. ř. přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. srpna 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu