ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.796.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 796/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. H., zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Šoubou, advokátem se sídlem Brno, Cihlářská 643/19, proti žalovanému Ing. I. V. , zastoupeného JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem Brno, Kounicova 284/39, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 40/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2016, č. j. 44 Co 44/2014-177, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.003 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Ivo Panáka, advokáta se sídlem Brno, Kounicova 284/39.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 9. 2013, č. j. 44 Co 40/2008-148, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 321.201,30 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, především na základě trestního příkazu téhož soudu ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 89 T 106/2005, že žalovaný jako jednatel společnosti VADAS, spol. s r. o., předal třetí osobě do užívání subdodávku vzduchotechniky, která mu byla na základě smlouvy o dílo svěřena společností CLIMFIL BRNO, s. r. o., (právní předchůdkyně žalobce), ačkoliv se na subdodávku do doby úhrady ceny vztahovala podle této smlouvy výhrada vlastnictví, přičemž před předáním vzduchotechniky její cenu neuhradil, a tedy nebyl oprávněn ji poskytnout další osobě. Svým jednáním tak způsobil společnosti CLIMFIL BRNO, s. r. o., škodu. Soud prvního stupně uzavřel, že tím jsou naplněny všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu dle §420 obč. zák. a tato pohledávka byla postoupena společností CLIMFIL BRNO, s. r. o., žalobci.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, č. j. 44 Co 44/2014-177, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a konstatoval, že účinky a důsledky jednání žalovaného jako jednatele společnosti VADAS, spol. s r. o., se přičítají zmíněné společnosti podle §420 odst. 2 obč. zák., žalovaný tak za škodu v daném případě neodpovídá. Odvolací soud odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 685/2013, se kterými se plně ztotožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že odvolací soud vyšel z judikátu dovolacího soudu, který nikterak neřeší, zdali nedošlo k naplnění podstatných znaků přímé odpovědnosti žalovaného, jak je tomu v jiných rozhodnutích Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 32/2007, a ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4207/2013). Žalovaný dle dovolatele porušil svoji povinnost tím, že subdodávku vzduchotechniky předal do užívání třetí osobě, i když věděl, že k tomu prozatím není oprávněn. Jednal v podstatě v rozporu s pokyny společnosti. Tyto pokyny mu nemohla společnost nikdy dát, neboť by byly v rozporu se smlouvou o dílo, uzavřenou mezi ní a společností CLIMFIL BRNO, s. r. o. Za toto své jednání byl žalovaný trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 89 T 106/2005, uznán vinným trestným činem zpronevěry, přičemž ze samotné skutkové podstaty tohoto úmyslného trestného činu vyplývá, že jde o jednání ve vlastním zájmu, popřípadě v zájmu třetí osoby, a nikoliv o jednání, pro které by byl žalovaný použit právnickou osobou. Podle dovolatele je zcela logické, že žalovaný nemohl být pověřen právnickou osobou ke spáchání trestného činu. Jeho jednání tak vykazuje znaky excesu (k tomu dovolatel odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1855/2012, a ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2269/2006). Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný ztotožnil s tím, jak věc posoudil odvolací soud. Jeho jednání jako jednatele společnosti VADAS, spol. s r. o., bylo jednáním za tuto společnost, neboť pouze plnil úkoly ze smlouvy o dílo, uzavřené s třetí osobou, v prospěch společnosti, které byl jednatelem. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014.
Podle §420 odst. 2 obč. zák. škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.
Dle ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby obecně spadá výkon zaměstnání, plnění úkolů vyplývajících z pracovního poměru či z jiných obdobných právních vztahů, úkony s tím přímo související ale i další činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby, a to i v případě, že použitá osoba naplnila svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu. Za činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů je třeba považovat vedle činnosti konané přímo na příkaz zaměstnavatele též činnost vykonávanou bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance; rozhodující je, zda z hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1148/2002, uveřejněný pod C 1724 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 482/2005). Byla-li ovšem škoda způsobena při činnosti, kterou použitá osoba sledovala výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, jedná se o tzv. exces a v takovém případě odpovídá za škodu sama (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, publikovaný pod C 4022 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 635/2014).
Dovolací soud v rozsudku ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 685/2013, konstatoval, že i když je způsobení škody na cizím majetku znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, za který byl žalovaný odsouzen v trestním řízení, není tím vyloučena aplikace ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. Odsouzení jednatele právnické osoby v trestním řízení nemá vliv na posouzení jeho pasivní věcné legitimace v občanskoprávním řízení o náhradu škody. Jednání jednatele společnosti (nejde-li o exces ve výše uvedeném smyslu) je jednáním společnosti, podle §420 odst. 2 obč. zák. jednatel společnosti za škodu takto způsobenou neodpovídá, účinky a důsledky tohoto jednání se přičítají společnosti.
V projednávané věci žalovaný jako jednatel společnosti VADAS, spol. s r. o., předal subdodávku vzduchotechniky (kterou pro tuto společnost zhotovila právní předchůdkyně žalobce jako subdodavatel) třetí osobě na základě smlouvy o dílo, uzavřené mezi společností VADAS, spol. s r. o., a touto třetí osobou. Jelikož v řízení nebylo zjištěno (prokázáno), že by žalovaný sledoval zmíněným jednáním uspokojování svých vlastních zájmů, popřípadě zájmů jiných osob, je třeba konstatovat, že jednal jménem společnosti, které byl jednatelem, a v její prospěch, tedy se z jeho strany nejednalo o excesivní jednání, které by zakládalo vůči poškozenému jeho osobní odpovědnost za škodu. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že svým jednáním zapříčinil, že společnost VADAS, spol. s r. o., porušila jiný závazkový vztah uzavřený s jiným subjektem. Nelze totiž přijmout závěr, jak plyne z výše zmíněné ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že jakékoliv porušení povinnosti (zákonné či smluvní) ze strany právnické osoby není, bez dalšího, jednáním této osoby, nýbrž excesem statutárního orgánu, který za ni jedná, případně dalších osob s ní spojených, a to jen proto, že tyto osoby k takovému jednání nedostaly výslovný pokyn.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodná právní otázka byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (včetně judikatury citované dovolatelem), přičemž není důvodu, aby byla posouzena jinak. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů zastoupení, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9.620 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2.083 Kč, celkem tedy 12.003 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. května 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu