ECLI:CZ:NS:2017:25.ND.398.2016.1
sp. zn. 25 Nd 398/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivany Tomkové v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, IČO 00001350, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, se sídlem Praha 4, Bohuslava Martinů 1051/2, proti žalovanému V. V. , o 11.300 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 188/2016, o určení místní příslušnosti, takto:
Neurčuje se, který soud projedná a rozhodne věc vedenou u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 188/2016.
Odůvodnění:
Žalobou podanou Okresnímu soudu v Hodoníně dne 10. 6. 2016 se žalobce domáhal uložení povinnosti zaplatit částku 11.300 Kč s příslušenstvím z titulu poskytnutého úvěru žalovanému V. V.
Usnesením ze dne 17. 10. 2016, č. j. 4 C 188/2016-69, Okresní soud v Hodoníně vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc předložil Nejvyššímu soudu k určení místně příslušného soudu, který věc projedná a rozhodne. Uvedl, že žalovaný se zdržuje na adrese svého bydliště, kde si převzal dne 13. 8. 2016 žalobu, nezdržuje se v obvodu Okresního soudu v Hodoníně a jeho zaměstnavatelem ke dni sepisu smlouvy byla obchodní společnost se sídlem v Praze.
Podle §11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení.
Podle §11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
S ohledem na citovaná ustanovení se dovolací soud nejprve zabýval otázkou, zda projednávaná věc patří do pravomoci soudů České republiky, tedy zda byly splněny podmínky stanovené v §11 odst. 3 o. s. ř. pro rozhodnutí ve věci, a to s přihlédnutím k existenci mezinárodního prvku v souzené věci (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 1. 3. 2005, ve věci C-281/02 Owusu, ECR I-1383; nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 17. 11. 2011, ve věci C-327/10 Hypoteční banka a.s. proti U. M. L., ECR I-00117). O věci s mezinárodním prvkem jde pak zejména v případech, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník nebo osoba s bydlištěm v cizině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004).
Protože předmětem řízení zahájeného po 10. 1. 2015 plnění z úvěrové smlouvy uzavřené mezi tuzemskou právnickou osobou a státním příslušníkem jiného členského státu Evropské unie (Slovenské republiky), s prokazatelným bydlištěm mimo území České republiky, postupoval Nejvyšší soud podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, jež s účinností od 10. 1. 2015 nahradilo nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2823/2015).
Podle čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 může smluvní partner (podnikatel) podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.
Podle čl. 26 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 platí, že není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný dostaví k jednání k tomuto soudu. To neplatí, pokud se žalovaný dostaví proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný.
V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 28 Nd 240/2012, publikovaném v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 13232, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že spotřebitel může být v souladu s čl. 16 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, [jehož znění je shodné s ustanovením čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012] žalován zásadně jen u soudu členského státu, na jehož území má bydliště. Vzhledem k čl. 24 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 [jehož znění je shodné s ustanovením čl. 26 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012] musí soud jiného členského státu, k němuž byla žaloba proti spotřebiteli podána, vyslovit nedostatek mezinárodní příslušnosti (pravomoci), avšak až poté, co učinil všechna opatření směřující k doručení žaloby žalovanému, respektive žalobu žalovanému doručil, ale ten se k jednání nedostavil anebo se dostavil právě za účelem vznesení námitky nedostatku mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu.
Z obsahu spisu dovolací soud zjistil, že žalovaný pobývá na adrese svého trvalého bydliště, zde přebírá soudní písemnosti (žalobu převzal dne 13. 8. 2016, usnesení o místní nepříslušnosti Okresního soudu v Hodoníně dne 24. 10. 2016), avšak žádným způsobem na tyto písemnosti nezareagoval. Nelze tedy odvodit byť i konkludentním způsobem projevený souhlas žalovaného dobrovolně se podřídit jurisdikci soudu České republiky ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Nd 195/2012 [jehož závěry jsou vzhledem ke shodnosti znění citovaných ustanovení nařízení Rady (ES) č. 44/2001 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 nadále použitelné]. V daných souvislostech je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že nejsou dány podmínky mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů České republiky a žalovaný měl být v souladu s čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 žalován u soudu určeného podle místa jeho bydliště.
Protože v dané věci nebyly splněny podmínky pro postup podle §11 odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud nemohl určit soud místně příslušný k projednání a rozhodnutí věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu