ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.1033.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 1033/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) A. P. , b) Ing. J. P. , c) Ing. J. P. , zastoupených Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 238/85, proti žalované Komerční bance, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, IČO 45317054, o zaplacení 44.903.980 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 8/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2016, č. j. 12 Co 164/2016-248, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci napadli dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 6. 10. 2016, č. j. 12 Co 164/2016-248, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 25. 9. 2015, č. j. 41 C 8/2012-179, jímž zamítl žalobu o zaplacení částky 44.903.980 Kč s příslušenstvím a uložil žalobcům společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů soudního řízení ve výši 757.460 Kč; současně uložil žalobcům zaplatit společně a nerozdílně žalované náklady odvolacího řízení ve výši 151.492 Kč.
Dovolání není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
S ohledem na dobu uzavření smlouvy o nájmu (25. 9. 1991) je třeba její (ne)platnost posoudit podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (tj. zejména podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění do 2. 12. 1999, dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“ a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“).
Otázka neplatnosti smluv o nájmu nebytových prostor, uzavřených před 3. 12. 1999 v rozporu s §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. bez předchozího souhlasu obecního úřadu, je v soudní praxi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 945/2013, uveřejněný pod číslem 66/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Zjistil-li odvolací soud (s ohledem na §241a odst. 1 o. s. ř. nelze správnost skutkových zjištění v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit), že žalobci neprokázali doručení žádosti o souhlas s pronájmem obecnímu úřadu před uzavřením smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 25. 9. 1991, je jeho závěr o absolutní neplatnosti této smlouvy výrazem standardní soudní praxe, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit. Odvozují-li dovolatelé platnost nájemní smlouvy od existence jiných rozhodnutí správního orgánu (např. rozhodnutí Obvodního úřadu v Praze 1 ze dne 22. 9. 1992, sp. zn. OOS/1930/92 a ze dne 9. 11. 1992, sp. zn. OŽP/1731/92/Pa), opomíjejí, že citovaná rozhodnutí se nezabývají ani otázkou (ne)udělení souhlasu obecního úřadu s pronájmem před uzavřením smlouvy o nájmu ze dne 25. 9. 1991, ani otázkou platnosti nájemní smlouvy; platnost smlouvy přitom nelze dovozovat jen z toho, že tato smlouva byla přílohou žádosti, na základě které bylo rozhodnutí správního orgánu vydáno.
Nedostatek předchozího souhlasu národního výboru s pronájmem podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., nemohl zhojit souhlas Obvodního úřadu v Praze 1 (ze dne 22. 9. 1992, sp. zn. OOS 1930/92) s uzavřením smlouvy o nájmu nebytových prostor v části budovy (ve 4. nadzemním patře), jíž se dříve týkala i smlouva o nájmu ze dne 25. 9. 1991 (rozhodnutí ze dne 22. 9. 1992 nelze považovat za udělení předchozího souhlasu k jejímu uzavření). Dodatky smlouvy – jak správně uzavřel odvolací soud – nesplňují obsahové náležitosti smlouvy o nájmu a nejsou proto způsobilé založit nájemní vztah. Neobstojí tak námitka dovolatelů, že odvolací soud nerespektoval presumci správnosti správních aktů, neboť ve skutečnosti odvolací soud správnost správních aktů vydaných po uzavření nájemní smlouvy z 25. 9. 1991 nezpochybnil (jen dospěl k závěru, že jimi nemohl být dán předchozí souhlas k uzavření nájemní smlouvy). Jeho závěry tedy nejsou ani v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, jak se mylně domnívali dovolatelé.
Neobstojí ani námitka dovolatelů, že odvolací soud nedostatečně zohlednil korektiv dobrých mravů (§3 odst. 1 obč. zák.) a dobrou víru účastníků právního vztahu. Odvolací soud se ve vztahu k námitce promlčení otázkou dobrých mravů (dobré víry) zabýval a jeho závěry nejsou zjevně nepřiměřené. Posouzení otázky dobrých mravů z povahy věci náleží převážnou měrou soudům nižších instancí, neboť ty jsou – s ohledem na zásadu ústnosti a přímosti soudního řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady daného sporu. Dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). Jde-li o otázku dobrých mravů (dobré víry) v případě posouzení (ne)platnosti nájemní smlouvy, Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1481/2005, rozsudek téhož soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1411/2008 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku Ústavní soud usnesením ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 1765/2010, odmítl)] formuloval a odůvodnil závěr, že absolutní neplatnost právního úkonu nemůže být odvrácena za použití §3 odst. 1 obč. zák., neboť nastupuje ze zákona a není odvislá od jednání subjektu občanskoprávního vztahu.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i dovoláním napadený výrok o náhradě nákladů soudního řízení. Náklady, které žalovaná – soukromá právnická osoba – vynaložila na právní zastoupení v rámci soudního řízení, nelze bez dalšího hodnotit jako neúčelné, a to ani v případě, že by skutečně disponovala dostatečným personálním aparátem s právním vzděláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod číslem 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutečnosti, které by neúčelnost vynaložených nákladů zakládaly, přitom z obsahu spisu nevyplývají.
Námitkami, jimiž zpochybňují správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem, stejně jako námitkami, jimiž dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí a porušení ustanovení §21 odst. 5 o. s. ř., uplatnili jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2017
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu