ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.2729.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 2729/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně MB Property Development, a.s. , se sídlem Praha 1 – Nové Město, Vladislavova 1390/17, IČO: 27339726, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha, Purkyňova 2121/3, proti žalovanému J. N. , místem podnikání Kněžmost, zastoupenému Mgr. Petrem Fouskem, advokátem se sídlem Bělá pod Bezdězem, Purkyňova 372, o zaplacení částky 382.281,31 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 90/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2016, č. j. 19 Co 218/2015-474, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.245,- Kč k rukám JUDr. Tomáše Rybáře, Ph.D., advokáta se sídlem Praha, Purkyňova 2121/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (leasingová nájemkyně obchodního centra, tj. stavby a pozemků v žalobě označených, a to na základě leasingové smlouvy, kterou její právní předchůdkyně uzavřela dne 31. července 2009 s tehdejší obchodní společností IMMORENT LEASFINANCE s.r.o. jako leasingovým pronajímatelem – dále jen „Leasingová smlouva“) se s odkazem na podnájemní smlouvu uzavřenou na dobu deseti let ohledně nebytového prostoru – obchodu č. 6 – s žalovaným jako podnájemcem dne 24. května 2010 (dále jen „Podnájemní smlouva“) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil dlužné podnájemné a paušální provozní náklady za dobu od dubna 2012 do března 2013 v částce 353.321,76 Kč a smluvní pokutu ve výši 0, 05 % denně z dlužného podnájemného a dlužných paušálních nákladů ve výši 28.959,61 Kč, obojí s tam uvedeným příslušenstvím.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. března 2015, č. j. 8 C 90/2013-306, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 382.281,37 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. října 2016, č. j. 19 Co 218/2015-474, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I. ohledně částky 6.485,34 Kč (představující část nároku na zaplacení smluvní pokuty) a ohledně tam specifikovaného zákonného úroku z prodlení – v důsledku zpětvzetí žaloby – zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; jinak ho ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 375.796,03 Kč s tam specifikovaným zákonným úrokem z prodlení potvrdil (dále jen „potvrzující výrok I.“). Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výroky II. a III.) a státu (výrok IV.).
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila) není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“).
Vzhledem k obsahu dovolání nelze především ztratit ze zřetele, že podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Právě takové (nezpůsobilé) důvody však dovolatel v dovolání rovněž uplatnil.
Brojil především proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá zjištění rozhodná pro právní závěry, že předmět leasingu je v článku I. Leasingové smlouvy vyjádřen dostatečně určitě a že tudíž z tohoto důvodu není Leasingová smlouva neplatná, a že účastníky dohodnutý způsob výpočtu konečného leasingového nájemného obsažený v článku III. Leasingové smlouvy je sice neplatný pro neurčitost, avšak z důvodů uvedených v napadeném rozsudku je tato část smlouvy obsahově oddělitelná od ostatního jejího obsahu, a proto není neplatná celá smlouva. V této souvislosti nelze ani přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále z 26. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008).
Dovolatel rovněž tvrdil, že „v důsledku absence vztahu mezi skutkovými závěry soudu prvního stupně o obsahu podstatných ujednání leasingové smlouvy a jeho právním závěrem o její určitosti (platnosti), resp. jeho nepřezkoumatelnosti, mu byla odňata možnost“ , aby „mohl proti této čiré spekulaci soudu prvního stupně uplatnit řádné odvolací důvody ani doplnění dokazování ze strany odvolacího soudu nemohlo napravit nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. zbavit odvolací soud povinnosti ke zrušení prvoinstančního rozsudku ... jestliže tedy odvolací soud neaplikoval ust. §219a odst. 1 písm. b) OSŘ, protože dospěl k zcela nesprávnému závěru, že toho není třeba, dopustil se nesprávného právního posouzení nastolené otázky procesního práva a napadené rozhodnutí nemůže v rámci dovolacího přezkumu obstát“ . Tímto tvrzením však nezpochybnil právní posouzení věci soudem, nýbrž uplatnil tzv. jinou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud již v rozsudku z 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněném pod č. 14/2001 časopisu Soudní judikatura, na nějž dovolatel rovněž v dovolání odkázal, a dále např. v usnesení ze dne 20. září 2016, sp. zn. 21 Cdo 2393/2016, přijal názor, že skutečnost, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a jako věcně správný potvrdil (§219 o.s.ř.), ačkoliv šlo o rozsudek nepřezkoumatelný, nepředstavuje nesprávný postup soudu, kterým by byla účastníku ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. odňata možnost jednat před soudem, ale vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tzv. jiné vadě řízení však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. – jen je-li dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není. Dovolatelova námitka chybného procesního postupu odvolacího soudu, který doplnil dokazování, tak ve skutečnosti představuje nepřípustný dovolací důvod – vadu řízení, jenž je (nepředstavuje-li otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak) dovolacím důvodem nezpůsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Již v rozsudku ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněném pod č. 44/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 85/1997 časopisu Soudní judikatura), Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že pro posouzení, zda je část právního úkonu oddělitelná od jeho ostatního obsahu, nelze vystačit jen se závěrem, že nepřímým předmětem posuzovaného právního úkonu jsou dvě samostatné věci, pozemek a stavba na něm zřízená. Posouzení toho, zda lze část úkonu oddělit od ostatního obsahu, úzce souvisí s jeho výkladem; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“). Přitom nelze ztratit ze zřetele zásadu, podle níž oddělitelnost je nezbytné posuzovat podle obsahu právního úkonu; je proto rozhodné, zda jde o část právního úkonu obsahově oddělitelnou (je bezvýznamné, že se právní úkon týká věci, kterou lze oddělit) – srov. R 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon. V rozsudku ze dne 26. listopadu 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, uveřejněném pod č. 2/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, Vrchní soud v Praze dovodil mimo jiné právní závěr, s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje rovněž v projednávané věci, totiž závěr, že částečnou neplatnost smlouvy je nutno posuzovat ve smyslu §41 obč. zák. stejně jako částečnou neplatnost kteréhokoliv jiného právního úkonu … Vždy je však třeba zkoumat, zda je rozhodnutí předběžné otázky o částečné neplatnosti smlouvy v souladu nejen s jazykovým vyjádřením dané smlouvy, ale zda odpovídá vůli smluvních účastníků, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). K uvedenému závěru se Vrchní soud v Praze přihlásil také v rozsudku ze dne 21. června 1994, sp. zn. 7 Cdo 39/92. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněném na straně 331 v sešitě č. 6/1998 časopisu Právní rozhledy, dovodil mimo jiné právní závěr, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu (§41 obč. zák.), je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali. K tomuto závěru se přiklonil i v rozsudku ze dne 16. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 299/2002, sdílí ho i v projednávané věci, v níž se od něj neodklonil ani odvolací soud, který respektoval vůli účastníků vtělenou do Leasingové smlouvy, která z ní bez dalšího logicky vyplývá (viz zejména strana 19 jeho rozhodnutí).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že právní názor, že předmět leasingu je v článku I. Leasingové smlouvy vyjádřen dostatečně určitě a že tudíž z tohoto důvodu není Leasingová smlouva neplatná, dovolatel zpochybnil také prostřednictvím námitek skutkových. Navíc odvolací soud svůj názor o určitosti předmětu leasingu odůvodnil logicky, přihlédl ke všem zjištěným okolnostem, zhodnotil je rovněž v souvislosti s ostatním obsahem Leasingové smlouvy, přičemž jeho úvaha, a to i s přihlédnutím k samotnému znění článku I. Leasingové smlouvy, není zjevně nepřiměřená. Přitom respektuje rovněž zásadu, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, vyjádřenou v nálezu Ústavního soudu ze 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a posléze i v rozhodnutích Nejvyššího soudu (viz např. z poslední doby usnesení z 25. listopadu 2015, sp. zn. 29 Cdo 4885/2015).
Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. září 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu