ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.2787.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 2787/2017-358
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce statutárního města Liberec , se sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 1/1, IČO 00262978, zastoupeného Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Gorkého 658/15, proti žalované REAL SPACE s. r. o. , se sídlem v Liberci, Moskevská 28/23, IČO 27324648, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 105/6, o zaplacení 125.400 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení 7.174.706 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 272/2014, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. října 2016, č. j. 29 Co 104/2016-288, ve znění usnesení ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 29 Co 104/2016-296, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 12. 2015, č. j. 18 C 272/2014-253, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 125.400 Kč s příslušenstvím, současně zamítl vzájemnou žalobu žalované, kterou se domáhala zaplacení částky 7.174.706 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 29 Co 104/2016-288, ve znění usnesení ze dne 8. 11. 2016, č. j. 29 Co 104/2016-296, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalobci zaplatit žalované 413.100 Kč spolu s tam specifikovaným úrokem z prodlení („měnící výrok“), ve zbývající části zamítavé výroky potvrdil (dále též jen „potvrzující výrok“) a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 4.448 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 4.448 Kč do 14 dnů od právní moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalobce napadl dovoláním výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, žalovaná napadla dovoláním potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a rovněž výrok o náhradě nákladů řízení.
Dovolání žalované není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Platnost smlouvy (včetně ustanovení, o které žalovaná opírá svůj nárok) posuzoval dovolací soud (stejně jako soudy obou stupňů) s ohledem na dobu jejího uzavření podle dosavadních právních předpisů, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (§3028, §3074 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, že právní úkon je neurčitý (a tedy neplatný), je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný je jeho věcný obsah, přičemž tuto neurčitost nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1998, str. 372; ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při výkladu obsahu smlouvy je nutné přihlédnout i k vůli stran v okamžiku uzavírání smlouvy; takto provedená interpretace však nesmí být v rozporu s jazykovým vyjádřením obsahu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2768/2009). Je-li právní úkon učiněn v písemné formě, je určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na které je zaznamenáno, nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny; určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000; ze dne 3. 2. 2016, sen. zn. 29 ICdo 42/2015, uveřejněný pod číslem 33/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Závěr odvolacího soudu o neplatnosti sporného ujednání smlouvy (o které žalovaná opírá nárok, jenž je předmětem dovolacího řízení) z důvodu neurčitosti vymezení, jaké náklady je nájemce po pronajímateli oprávněn v případě odstoupení od smlouvy požadovat (§37 odst. 1 obč. zák.), respektuje výše uvedená výkladová pravidla. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se v souladu s výše citovanou judikaturou zabýval nejen jazykovým vyjádřením tohoto ujednání ve smlouvě, ale i vůlí stran při uzavírání smlouvy.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud založil svůj závěr o zamítnutí dané části vzájemného návrhu žalované z důvodu neplatnosti předmětného smluvního ujednání na dvou na sobě nezávislých důvodech, nezabýval se již dovolací soud námitkami dovolatelky vztahujícími se k jeho závěru o tom, že obsah smlouvy nebyl řádně schválen orgány obce (§85 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění účinném do 31. 12. 2013), neboť i kdyby nebyl správný, sama tato skutečnost – obstojí-li druhý (shora uvedený) důvod – nemůže mít žádný vliv na závěr odvolacího soudu o neplatnosti daného ujednání ve smlouvě.
Žalovaná sice napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.).
Přípustné podle §237 o. s. ř. není ani dovolání žalobce proti výroku o náhradě nákladů řízení, neboť taktéž závěr odvolacího soudu o (ne)účelnosti nákladů žalobce na právní zastoupení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu lze v případě účastníka řízení, jenž je statutárním městem, předpokládat, že disponuje dostatečným personálním a materiálním vybavením a zabezpečením k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů. Není-li proto v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem účelně vynaloženými (§142 odst. 1 o. s. ř.). Vždy je však třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, zejména pak k tomu, zda předmětem sporu není právní problematika, která přímo s oblastí spravovanou statutárním městem nesouvisí, případně zda se nejedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, resp. jazykové znalosti, apod. V takovýchto případech lze postup statutárního města, které zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku specializuje, považovat za adekvátní (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, či usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13; shodně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2/2015, ze dne 10. 4. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5492/2016).
Úvahy odvolacího soudu o neúčelnosti nákladů, které žalobce vynaložil na zastoupení advokátem, nejsou nepřiměřené. V dané věci je předmětem soudního řízení návrh žalobce na zaplacení dlužného nájemného a vzájemný návrh žalované na zaplacení nákladů souvisejících s tímto nájmem. Lze mít za to, že obdobné spory – svojí povahou majetkové – tvoří relativně běžnou agendu dovolatele, k jejímuž obstarávání je dostatečně personálně a materiálně vybaven. Na tomto závěru nic nemění ani výše požadovaného peněžitého plnění, neboť je nutné vycházet z komplexního posouzení složitosti soudního sporu (srovnej závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1097/2015, kdy předmětem řízení bylo peněžité plnění vyšší, než je v nyní projednávané věci). Nepřípadný je odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 315/2015, neboť v tam řešené věci přihlédl soud při posuzování účelnosti nákladů vynaložených na zastoupení advokátem nejen k výši uplatňované pohledávky (jež mnohonásobně převyšovala výši nároku uplatněného v této řešené věci), ale i k složitému skutkovému základu sporu.
Námitkami, jimiž dovolatel odvolacímu soudu vytýká nedostatek poučení a překvapivost napadeného rozhodnutí, uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Navíc skutečnost, že statutární města obvykle disponují dostatečným odborně vybaveným personálním aparátem a náklady na právní zastoupení advokátem proto zpravidla nejsou náklady účelně vynaloženými, vyplývá z ustálené a dlouhodobé judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, jež je obecně závazná a veřejně přístupná. V případě statutárních měst lze proto předvídat, že soud se bude u tohoto účastníka vždy zabývat účelností nákladů na jeho zastoupení advokátem (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13).
Nejvyšší soud proto dovolání obou účastníků podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2017
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu