ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.279.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 279/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně FICOM, v. o. s. , se sídlem v Praze 10, Záběhlicích, Záběhlická 3156/65, IČ 00202002, zastoupené JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 97/4, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek domu Šípková 2796/14, 2797/16, 2798/18 v Ústí nad Labem , se sídlem v Ústí nad Labem, Šípková 2796/14, IČ 25463861, zastoupenému JUDr. Miroslavem Bartošem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská 1147/1, o 102.293,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 369/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. října 2016, č. j. 17 Co 190/2016-230, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 10. 2016, č. j. 17 Co 190/2016-230, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) ze dne 9. 11. 2015, č. j. 13 C 369/2010-214, jímž zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 102.293,60 Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení, současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Zjistil, že dne 9. 5. 1996 uzavřela žalobkyně s městem Ústí nad Labem smlouvu „o dílo a službách“ (která byla v jiném řízení shledána absolutně neplatnou), jejímž předmětem byl nájem, následný prodej a provoz zařízení GRAD 2000 včetně odečtů a vyhodnocení nákladů na vytápění na jednotlivé uživatele (dále též jen „Smlouva“), Smlouva byla uzavřena do 31. 3. 2007 a po jejím uplynutí a zaplacení všech splátek se město Ústí nad Labem mělo stát vlastníkem veškerého zabudovaného zařízení. Uzavřel, že jen prodejem jednotek osazených zařízením GRAD 2000 v průběhu tohoto smluvního vztahu by na jednotlivé vlastníky jednotek ani na společenství vlastníků právní vztah založený Smlouvou nepřešel, a proto by povinnost města Ústí nad Labem platit žalobkyni sjednané měsíční poplatky trvala i nadále. V případě neplatnosti Smlouvy tak k vypořádání bezdůvodného obohacení může dojít jen v režimu §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a ve sporu mohou být proto legitimováni jen účastníci neplatné smlouvy (odkázal přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4653/2008). Souhlasil i se závěry soudu prvního stupně, že ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení nemůže být žalovaný s ohledem na své postavení správce budovy (§9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „zákon o vlastnictví bytů“) pasivně legitimován, neboť nejde o výkon správy domu.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), přípustné. V souladu s ustálenou judikaturou je závěr odvolacího soudu, že jen samotným převodem vlastnictví jednotek z vlastnictví města by nabyvatelé jednotek nevstoupili do práv a povinností ze Smlouvy, nestali by se jejími účastníky, a protože bezdůvodné obohacení plněním z neplatné smlouvy je třeba vždy vypořádat mezi účastníky této smlouvy, není žalovaný (stejně jako jednotliví vlastníci jednotek), který nebyl účastníkem Smlouvy, ve věci pasivně legitimován (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 951/2003, uveřejněné pod číslem 37/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/99, uveřejněný pod číslem 13/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud založil svůj závěr o zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného na dvou na sobě nezávislých důvodech, nezabýval se již dovolací soud námitkami dovolatelky vztahujícími se k jeho závěru o tom, že v předmětné věci nešlo o výkon správy společenství vlastníků, neboť i kdyby nebyl správný, sama tato okolnost – obstojí-li druhý (shora uvedený) důvod - nemůže mít na závěr odvolacího soudu o pasivní legitimaci žalovaného žádný vliv (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1052/97, uveřejněný pod číslem 54/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3983/2013).
Dovolatelka sice napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2017
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu