ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.2980.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 2980/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně ISB Brno, spol. s. r. o. , se sídlem v Brně, Starý Lískovec, Klobásova 600/79, IČO 45474974, zastoupené JUDr. Milošem Švrčkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 123/18, proti žalované RUCHI s. r. o., se sídlem v Brně, Přízřenice, Staré náměstí 26/27, IČO 29247772, zastoupené Mgr. Tomášem Hrdinou, advokátem se sídlem v Brně, Sochorova 3221/1, o zaplacení 411.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 115/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2015, č. j. 70 Co 197/2015-93, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.439 Kč k rukám JUDr. Miloše Švrčka, advokáta se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 123/18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 10. 2015, č. j. 70 Co 197/2015-93, změnil rozsudek Městského soudu v Brně (soud prvního stupně) ze dne 18. 5. 2015, č. j. 31 C 115/2013-72, tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 411.400 Kč s 7,05% úrokem z prodlení od 1. 6. 2013 do zaplacení a náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 102.820 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Dovolání není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Platnost nájemní smlouvy posuzoval dovolací soud (stejně jako odvolací soud) podle §3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s ohledem na dobu jejího uzavření podle dosavadních právních předpisů, zejména podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“).
Závěr odvolacího soudu, že účel nájmu nebytových prostor, které byly předmětem nájemní smlouvy, byl vymezen dostatečně určitě a nájemní smlouva uzavřená účastníky dne 12. 12. 2012 není z tohoto důvodu neplatná, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud při výkladu tohoto smluvního ujednání v souladu s ustálenou soudní praxí (nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011, uveřejněný pod číslem 54/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) upřednostnil výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, a reflektoval autonomii smluvních stran. Odvolací soud vyložil obsah nájemní smlouvy v části týkající se sjednaného účelu nájmu, který byl povinnou náležitostí nájemní smlouvy (§3 zákona č. 116/1990 Sb.), podle shora uvedených výkladových pravidel a jeho závěr o tom, že účel nájmu byl sjednán dostatečně určitě a jde tak o platně uzavřenou nájemní smlouvu, je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1713/98). Není přitom významné, zda při výkladu obsahu nájemní smlouvy měl odvolací soud postupovat podle §35 obč. zák. či §266 obch. zák., neboť uvedená (obecná) výkladová pravidla se uplatní v obou případech. Nepřípadný je i odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1193/2010, který vychází ze zcela jiného skutkového stavu.
Námitkami, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost skutkových zjištění, stejně jako námitkami, jimiž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami (rozhodnutí je překvapivé, byla porušena zásada dvojinstančnosti, neprovedl všechny navržené důkazy), uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy, soud ani nemá povinnost provést veškeré účastníky navržené důkazy (je však povinen tento postup odůvodnit), odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dospěl k odlišnému právnímu závěru (přisvědčil argumentaci žalobkyně) ohledně platnosti ujednání o účelu nájmu, kterým se zabýval i soud prvního stupně, jeho rozsudek tak nemohl být pro žalovanou překvapivý (a nebylo nutné účastníky poučovat podle §118a odst. 2 o. s. ř., neboť poučení není třeba, postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a provedené důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu). Dvojinstančnost pak není obecnou zásadou občanského soudního řízení ani ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu