ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1193.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 1193/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobce Ing. P. P., zastoupeného JUDr. Antonínem Foukalem, advokátem se sídlem Brno, Vodařská 143/13, proti žalované DAHLHAUSEN CZ, spol. s r.o. , se sídlem Kuřim, Knínická 1577, zastoupené JUDr. Petrem Fialou, advokátem se sídlem Brno, Mezníkova 273/13, o zaplacení částky 295.225,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp.zn. 14 C 236/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 12. února 2008, č. j. 14 C 236/2005-313, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2009, č. j. 13 Co 317/2008-341, takto:
I. Řízení o dovolání proti výroku II. rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 12. února 2008, č.j. 14 C 236/2005-313, pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 8.186,- Kč s příslušenstvím, se zastavuje.
II. Dovolání proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2009, č.j. 13 Co 317/2008-341, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze 12. února 2008, č.j. 14 C 236/2005-313, v části výroku I., kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 140.417,- Kč s příslušenstvím, se zamítá .
III. Jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Žalobami ze dne 6. 6. 2005 a ze dne 8. 6. 2005 (jež byly usnesením Okresního soudu Brno –venkov /soudu prvního stupně/ ze dne 21. 11. 2006, č.j. 14 C 236/2005-91, spojeny ke společnému řízení) se žalobce po žalované domáhal zaplacení dlužného nájemného za užívání níže popsaných nebytových prostor v období leden až březen 2004 ve výši 192.820,- Kč (včetně úroku z prodlení za pozdní úhrady v roce 2002 ve výši 5.380,90 Kč), a zaplacení částky 102.405,-Kč s příslušenstvím (představující náklady na opravu zničené podlahy ve výší 57.892,- Kč, náklady znaleckého posudku ve výši 3.495,- Kč a úhradu za služby spojené s nájmem ve výši 40.928,- Kč).
Soud prvního stupně rozsudkem ze 12. 2. 2008, č.j. 14 C 236/2005-313, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 140.417,- Kč s příslušenstvím a částku 74.892,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. žalobu ohledně částky 52.403,- Kč s příslušenstvím a částky 27.513,- Kč s příslušenstvím zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu (výroky III., IV. a V.). Po provedeném dokazování vzal zejména za prokázáno, že žalobce jako pronajímatel uzavřel s žalovanou jako nájemkyní dne 28. 12. 2000 smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále též jen „Smlouva“), a to všech místností nacházejících se v přízemí a v podkroví budovy č.p. 34 na pozemku p.č. 26 na ulici Zapletalova 25 v B. (dále jen „předmětné prostory“), a to od 1. 1. 2001 na dobu neurčitou, že nájem zahrnoval i přístup a příjezd do domu a parkovací místo v objektu, že předmětné prostory byl pronajaty k účelu, pro který byly stavebně určeny (čl. 3.1. Smlouvy), že žalovaná se zavázala užívat pronajaté plochy v souladu s jejich účelem tak, aby nedocházelo k jejich poškozování a nadměrnému opotřebení (čl. 3.3 Smlouvy), a odevzdat žalobci předmětné prostory a jejich okolí vyklizené, v původním stavu, odpovídajícímu běžnému opotřebení (čl. 3.7. Smlouvy), že žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 18. 12. 2003 výpověď z nájmu s návrhem na skončení nájmu dohodou ke dni 31. 12. 2003, že ten však návrh neakceptoval, že žalovaná se z předmětných prostor odstěhovala koncem roku 2003, avšak klíče od nich předala žalobci až 5. 3. 2004, že nezaplatila nájemné za měsíce leden až březen 2004 v celkové výši 187.440,- Kč (při měsíčním nájemném ve výši 62.480,- Kč) a vyúčtování provozních nákladů (služeb spojených s nájmem) ve výši 40.928,- Kč (dle přehledu provozních nákladů 2003 - 2004), že užívala předmětné prostory ke skladování zdravotnických potřeb, které byly umístněny na dřevěných paletách přemísťovaných paletovými vozíky, že k poškození podlahy došlo v průběhu několika let, zejména v části, kde se jezdilo s manipulačním vozíkem, že průběžně prováděla opravy tohoto poškození, že dle znalce Ing. Jiřího Hermanyho se jednalo o nestandardní opotřebení podlahy zaviněné mechanickým poškozením, že v některých místech beton popraskal až do podkladové stěrky, největší (částečně až extrémní) poškození bylo ve středové části, nepřiměřené (nikoliv však extrémní) poškození se týkalo asi ½ celkové plochy, že nebylo zjištěno podmáčení v důsledku poškození podlahy, že závěry jmenovaného znalce potvrdil i soudem ustanovený znalec Doc. Ing. Josef Kos, CSc., a že na opravu poškozené podlahy žalobce vynaložil částku 57.982,- Kč (jak vyplynulo z předložených faktur).
Na tomto skutkovém podkladě soud prvního stupně dovodil, že žaloba je z větší části důvodná. Nepřisvědčil námitce žalobce, že Smlouva je neplatná; konstatoval, že byly splněny veškeré zákonné podmínky §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění, tj. ve znění do 30. 12. 2002 (dále též jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), neboť je dostatečně určen předmět nájmu, stejně jako účel nájmu, který si účastníci sjednali, a to odkazem na stavební určení prostor, jenž vyplývá z kolaudačního rozhodnutí. Požadavek na zaplacení dlužného nájemného však shledal důvodným toliko za měsíce leden, únor a část března, neboť i když výpovědní lhůta trvala až do konce března, „došlo k faktickému ukončení nájemního vztahu předáním klíčů dne 5. 3. 2004“, tedy konkludentním jednáním. Žalovaná sice předmětné prostory neužívala ani v předchozím období, avšak vzhledem k tomu, že od nich měla klíče a užívat je tudíž mohla, nelze tuto skutečnost klást k tíži žalobce. Přiznal proto žalobci nájemné za uvedené období včetně úroku z prodlení za pozdní úhrady nájemného a služeb v roce 2002 ve výši 5.380,90 Kč, celkem tedy částku 140.417,- Kč s úrokem z prodlení, ve zbývající části, tj. ohledně částky 52.403,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Pokud jde o žalobcem požadované náklady na opravu poškozené betonové podlahy ve výši 57.982,- Kč, soud prvního stupně konstatoval, že se oprávněně domáhá náhrady škody ve smyslu §420 a násl. obč.zák., neboť žalovaná porušila svou právní povinnost vyplývající z čl. 3.7. Smlouvy, jakož i z ustanovení §13 zákona č. 116/1990 Sb., tj. povinnost vrátit předmětné prostory ve stavu, v jakém je převzala, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení. Z důvodů uvedených v rozhodnutí neposoudil tento nárok podle §683 odst. 1 obč.zák. Přiznal však žalobci ve smyslu ustanovení §136 o.s.ř. toliko 2/3 požadované částky (tj. 38.655,- Kč), neboť nebylo povinností žalované po ukončení nájmu opravit podlahu takovým způsobem, jakým to učinil žalobce, tj. uvést vrchní vrstvu podlahy do takového stavu, jako by vůbec nebyla užívána. Dále vyhověl žalobci, pokud požadoval částku 3.495,- Kč jako náklady za vypracovaný znalecký posudek Ing. Jiřího Hermanyho. V části, v níž se domáhal úhrady provozních nákladů, mu soud přiznal toliko poměrnou část, a to za období 1. 1. až 31. 12. 2003 ve výši 32.742,- Kč, s tím, že za období od 1. 1. do 31. 3. 2004 mu jejich úhrada nenáleží, neboť žalovaná již v předmětných prostorách žádnou činnost neprováděla a nespotřebovávala žádnou energii. Žalobu proto zamítl ohledně částky 27.513,- Kč (ohledně části provozních nákladů ve výši 8.186,- Kč a části náhrady škody za opravu podlahy ve výši 19.327,- Kč).
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 9. 2009, č.j. 13 Co 317/2008-341, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil v části výroku I., pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 7.362,- Kč s příslušenstvím a v části výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 52.403,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), změnil jej v části výroku I., jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 140.417,- Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl (výrok II.), a v části výroku I., jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 42.150,- Kč s příslušenstvím a v části výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 19.327,- Kč s příslušenstvím, jakož ve výrocích III., IV. a V. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Je třeba zdůraznit, že odvoláním zůstal nedotčen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ohledně přiznání provozních nákladů za rok 2003 ve výši 25.380,- Kč s příslušenstvím (žalovaná jej v tomto směru zpochybnila toliko do částky 7.362,- Kč), a v části výroku II., jímž byly zamítnuty provozní náklady za období leden až březen roku 2004 ve výši 8.186,- Kč (odvolací soud nesprávně uvádí částku 8.183,- Kč). Poté, co zopakoval dokazování listinami (a to Smlouvou, znaleckým posudkem Ing. Jiřího Hermanyho, fakturami, odborným stanoviskem Doc. Ing. Rudolfa Hely, CSc.) a doplnil jej výslechem znalce Doc. Ing. Josefa Kose, CSc., vzal zejména za prokázáno, že ve Smlouvě (čl. 3.1.) je upraven toliko závazek nájemce užívat předmětné prostory v souladu s jejich účelem, a to tak, aby nedocházelo k jejich poškozování a nadměrnému opotřebení, a že (dle faktury společnosti BLASTRAK-MORAVA spol. s r.o.) byly žalobci vyúčtovány práce na opravě podlahy v rozsahu 100m2 (tj. v rozsahu celé podlahy v předmětných prostorách užívané jako sklad), a dále že naopak nebylo (dosud) prokázáno, zda podlaha svou kvalitou odpovídala požadavkům na podlahy ve skladu. Na tomto skutkovém podkladě dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že Smlouva je absolutně neplatná, a to pro absenci ujednání o účelu nájmu (§3 odst. 3, 4 zákona č. 116/1990 Sb.). Konstatoval, že účel nájmu musí být ve smlouvě uveden zcela konkrétně a takovým způsobem, aby bylo patrno, že jde o konsenzus smluvních stran o této podstatné náležitosti, čemuž neodpovídá zcela obecný závazek jedné smluvní strany upravený v čl. 3.1. Smlouvy. Uvedl dále, že při tomto právním názoru přicházelo v úvahu posouzení nároku žalobce jako nároku z bezdůvodného obohacení, a proto jej vyzval k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů o tom, jaký prospěch v tomto období žalované vznikl. Tvrzení uvedená žalobcem k této výzvě (v předmětném období je nemohl užívat a brát z nich užitek v podobě nájemného), označil za nová, představující změnu návrhu, která není v odvolacím řízení přípustná (§216 odst. 2 o.s.ř.); proto k nim nepřihlížel a vycházel z toho, že nebylo zjištěno, že by žalované vzniklo v období leden až března 2004 na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které by měla vydat. Na základě toho změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 140.417,- Kč s příslušenstvím, tak, že žalobu zamítl, a potvrdil jej v části výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 52.403,- Kč s příslušenstvím. Neztotožnil se s výtkou žalované, že soud prvního stupně nesprávně vypočetl provozní náklady za rok 2003 ve výši 32.742,- Kč (dle jejího názoru byla správná výše toliko 25.380,- Kč), neboť požadoval-li žalobce částku 40.928,- Kč za období 15 měsíců, připadá na jeden měsíc alikvotní podíl ve výši 2.728,50,- Kč, což za období 12 měsíců činí částku 32.742,- Kč, k níž dospěl i soud prvního stupně. Pokud jde o nárok na náhradu nákladů vynaložených na znalecký posudek Ing. Hermanyho a na opravu podlahy, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v této části (viz výrok III.) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení dle (§219a odst. 2 a §221 písm. a/ o.s.ř.) neboť ani po zopakování, resp. doplnění dokazování v odvolacím řízení, nebyl v tomto směru zjištěn skutkový stav tak, aby bylo možno o něm rozhodnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustností se blíže nezabýval a uplatnil dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť v jeho výroku jsou uvedeny částky (a to výroku I. částka 7.362,- Kč s příslušenstvím, ve výroku III. částky 42.150,- Kč a 19.327,- Kč s příslušenstvím), jež z žádného titulu nebyly předmětem žalob a nekorespondují s částkami, o kterých rozhodoval soud prvního stupně (jak vznikly tyto částky nelze dovodit ani z odůvodnění rozsudku); navíc ohledně částky 74.892,- Kč, která byla žalobci přiznána soudem prvního stupně, nebylo odvolacím rozhodováno. Nesprávné právní posouzení věci spočívá v závěru odvolacího soudu, že Smlouva je pro absenci ujednání o účelu nájmu absolutně neplatná. Uvádí, že v ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. se zákon o chybějících náležitostech zmiňuje v množném čísle a nestanoví, že smlouva je neplatná i v případě absence jen některé z nich. Namítá, že výklad tohoto ustanovení učiněný odvolacím soudem je příliš extenzivní, a odkazuje v tomto směru na rozhodnutí Ústavního soudu „č. 87/04“, resp. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 30 Cdo 2064/08 (z nichž vyplývá, že ne každý rozpor se zákonem má za následek neplatnost právního úkonu a že ustanovení o neplatnosti je třeba vykládat restriktivně, nikoliv extenzivně). Navíc je toho názoru, že účel nájmu je ve Smlouvě zakotven, neboť v čl. 3.1. je sjednáno, že nájemce je povinen užívat pronajaté plochy v souladu s jejich účelem, přičemž ten je stanoven pravomocným kolaudačním rozhodnutím ÚMČ Tuřany ze dne 28. 3. 1997, č.j. 2714/96-Ku tak, že stavbu je možno užívat jako kancelářské a skladovací prostory, jak předmětné prostory ostatně také užíval. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu („30 Cdo 1306/01, 26 Cdo 809/02“), z níž vyplývá, že ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. ani nedovolovalo uzavírat nájemní smlouvy k jinému účelu, než ke kterému jsou stavebně určeny. Konstatuje, že v daném případě nedošlo k nesouladu mezi stavebním určením předmětných prostor a jejich skutečným užíváním a že o neplatnou smlouvu jde jen tehdy, je-li tento rozpor zásadní (viz rozhodnutí sp.zn. „26 Cdo 2849/08“). Pokud jde o nárok na náhradu škody a poměrné části provozních nákladů (výrok I. a III. napadeného rozsudku), uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., neboť z žádného z důkazů založených ve spise (které blíže rozvádí) nelze dojít k závěru, že uvedené nároky nelze přiznat. Vytýká odvolacímu soudu, že dovodil, že dosud provedené důkazy mu neumožňují se vypořádat s námitkami žalované, že podlaha svou kvalitou neodpovídala požadavkům na podlahy pro sklady a že o tom věděl. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo v celém rozsahu zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání v části, v níž směřuje do výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o zaplacení částky 7.362,- Kč s příslušenstvím, jakož i v části, v níž směřuje proti výroku III., je nepřípustné. Pokud napadá výrok II. rozsudku odvolacího soudu a výrok I. v části, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního o zamítnutí žaloby co do částky 52.403,- Kč s příslušenstvím, ztotožnila se v tomto směru s názorem odvolacího soudu ohledně neplatnosti Smlouvy. Navrhla, aby dovolání v části, v níž směřovalo proti měnícímu výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu, bylo jako nedůvodné zamítnuto, ve zbývajících částech odmítnuto jako nepřípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., se zabýval jeho přípustností.
Pokud dovolání směřovalo proti výroku I. napadeného rozsudku, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o zaplacení částky 7.362,- Kč s příslušenstvím (tj. ohledně části provozních nákladů za rok 2003), není v této části přípustné podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto v neobchodní věci o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Dovolání v této části navíc není ani subjektivně přípustné, neboť napadeným rozhodnutím v této části nenastala na straně žalobce žádná újma, jež by mohla být odstraněna jeho zrušením.
Dále dovolání míří rovněž proti výroku III. napadeného rozsudku (jímž byl zrušen rozsudek prvního stupně v části výroku I., jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 42.150,- Kč s příslušenstvím, tj. část nákladů na opravu podlahy ve výši 38.655,- Kč a náklady za znalecký posudek ve výši 3.495,- Kč s příslušenstvím, jakož i v části výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 19.327,- Kč, tj. ohledně zbývající části nákladů na opravu podlahy), proti němuž není přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, jímž by bylo změněno či potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně (§237 odst. 1 o.s.ř.).
Pokud dovolatel namítal, že nebyl důvod k nepřiznání poměrné části provozních nákladů (tj. nákladů za období leden až březen 2004 ve výši 8.186,- Kč), je třeba uvést, že odvolací soud o této části žalobního nároku nerozhodoval, neboť odvoláním nebyl napaden. Dovolání tak v této části podle svého obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatel ostatně v této části ani tento opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně nepodal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp.zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v časopise Soudní judikatura 14/1997). Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti části výroku II. rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř.).
Ve zbývající části dovolání směřovalo jednak proti výroku I. napadeného rozsudku v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí částky 52.403,- Kč s příslušenstvím, v této části je tak přípustné podle 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.), a dále proti výroku II., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., tak že žaloba na zaplacení částky 140.417,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta, v níž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolací soud proto přezkoumal nejprve rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., proti němuž je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla dovolatelem tvrzena, ani z obsahu nevyplývá), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Posléze uvedenou vadou dovolatel uplatňuje námitkou, že napadené rozhodnutí je – z důvodů uvedených výše – nepřezkoumatelné. Dovolání však v této části ve skutečnosti směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž není přípustné (tj. týká se nároků na zaplacení provozních nákladů a nákladů na opravu podlahy a znalecký posudek, jak je výše rozebráno). Ostatně uvedená námitka není důvodná, neboť z obsahu napadeného rozhodnutí lze dovodit, o jakých nárocích, v jaké výši a jakým způsobem odvolací soud rozhodl.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno mimo jiné na závěru, že Smlouva je dle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. neplatná, neboť neobsahuje ujednání o účelu nájmu.
Jak vyplývá z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř), dovolatel brojí proti uvedenému závěru námitkou, že účel nájmu ve Smlouvě ujednán byl (v čl. 3.1.), a že výklad ustanovení §3 odst. 3 zák. č. 116/1990 Sb. odvolacím soudem je příliš extenzivní, čímž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování a dále dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolací soud se nejprve zabýval věcí z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudku ze dne 31. 1. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp.zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 6.1.. 2005, sp.zn. 26 Cdo 728/2004).
Při zjišťování obsahu smlouvy je nutno uplatnit i výkladové pravidlo vyjádřené v §35 odst. 2 obč.zák., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Podle soudní praxe je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp.zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný v Souboru pod C 1108 ve svazku 15).
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. považovat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř. Může jít o situaci, kdy soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, odvolací soud dovodil, že ve Smlouvě není sjednán účel nájmu jako jedna z podstatných náležitostí ve smyslu ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. Ten musí být vymezen zcela konkrétně a takovým způsobem, aby bylo zřejmé, že se jedná o konsensus stran o této podstatné náležitosti nájemní smlouvy, čemuž však neodpovídá obecný závazek nájemce, tak jak je upraven v čl. 3.1. Dovolací soud se s tímto skutkovým závěrem ztotožňuje, neboť ani za pomoci výkladu tohoto smluvního ujednání dle pravidel vyjádřených v ustanovení §35 odst. 2 obč.zák. , a to i s přihlédnutím k vůli účastníků, nelze dovodit, že by ve Smlouvě byl účel nájmu vymezen. Pokud dovolatel poukazoval na kolaudační rozhodnutí s tím, že z něj vyplývá k jakému účelu byly předmětné prostory určeny, je třeba uvést, že Smlouva na kolaudační rozhodnutí (jež se ostatně týkalo i jiných než předmětných prostor, aniž by byly blíže specifikovány) nikterak neodkazuje. Jak je výše uvedeno, nestačí, že účastníkům Smlouvy je jasné, co bylo jejím předmětem (v daném případě, jaký byl účel nájmu), jestliže to není poznatelné z textu listiny, na níž je Smlouva zachycena.
Závěr o neplatnosti Smlouvy dovolatel zpochybňuje rovněž prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení. O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §3 odst. 3 věty první zákona č. 116/1990 Sb. smlouva (o nájmu nebytových prostor) musí mít písemnou formu a musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, dobu, na kterou se nájem uzavírá. Podle odstavce 4 téhož ustanovení, pokud smlouva neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná.
Dovolatel namítá, že z ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. , které hovoří o absenci náležitostí podle odstavce 3 v množné čísle, nelze dovodit, že by nájemní smlouva byla neplatná jen pro jednu chybějící náležitost. S tímto názorem se však dovolací soud neztotožňuje, naopak je toho názoru, že je třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu, že pokud ve Smlouvě chybí jedna z náležitostí uvedených v citovaném ustanovení (tj. účel nájmu), je neplatná. Výklad podávaný dovolatelem je zcela zřejmě nesprávný, neboť v jeho důsledku by smlouva o nájmu nebytových prostor nemusela mít např. písemnou formu, či obsahovat ujednání o tom, co je předmětem nájmu či jaká je výše nájemného, a přesto by (v případě, že by obsahovala ostatní náležitosti upravené v §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb.), byla platná, což si lze stěží představit.
Otázka, zda existoval v dané věci nesoulad mezi stavebním určením předmětných prostor a jejich skutečným užíváním, pak nebyla pro posouzení platnosti, resp. neplatnosti Smlouvy z hlediska citovaného ustanovení rozhodující.
Je tedy zřejmé, že dovolateli se nepodařilo prostřednictvím uplatněných námitek zpochybnit správnost výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., tak že žaloba na zaplacení částky 140.417,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta. Dovolací soud proto dovolání mířící proti tomuto výroku zamítl (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.)
Dovolání proti výroku I. napadeného rozsudku v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí částky 52.403,- Kč s příslušenstvím, může být (jak je ostatně již výše uvedeno) přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Proti tomu výroku uplatnil dovolatel stejné námitky jako proti měnícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu. Námitkami, kterými vytýká nesprávnost skutkových zjištění, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř, který však nelze úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř (§237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Rovněž pokud jde o právní námitky dovolatele, nelze k řešení zpochybňovaných právních otázek (jež ostatně odvolací soud, jak je výše uvedeno, správně posoudil) dovolání přiznat přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání mířící proti výroku I. napadeného rozsudku v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 52.403,- Kč s příslušenstvím, odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu