ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.4124.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 4124/2017-472
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně J. N. , P., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované Třemošenská a.s. , se sídlem v Třemošné, Brožíkova 862, IČO 26345625, zastoupené Mgr. Alicí Kordovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pobřežní 780/8, o zaplacení 199.646 Kč, o povinnosti uzavřít nájemní smlouvu a o zaplacení 14.582 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 338/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2017, č. j. 56 Co 399/2016-400, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.600 Kč k rukám Mgr. Alice Kordové, advokátky se sídlem v Plzni, Pobřežní 780/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud Plzeň-sever (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 3. 2016, č. j. 3 C 338/2012-291, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 199.646 Kč (výrok I.), uzavření nájemní smlouvy ve znění specifikovaném v příloze rozsudku (výrok II.) a zaplacení částky 11.610 Kč (výrok IV.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni nájemné od 1. 3. 2011 do 31. 12. 2014 ve výši 1.224 Kč a náhradu za daň z nemovitosti za období roku 2012 až 2015 ve výši 1.748 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení tak, že uložil žalobkyni povinnost k jejich úhradě žalované ve výši 108.803,20 Kč (výrok V.), a o povinnosti žalobkyně zaplatit „českému státu“ soudní poplatek ve výši 11.727 Kč (výrok VI.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 3. 2017, č. j. 56 Co 399/2016-400, odmítl odvolání žalobkyně proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), v ostatních výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 33.638 Kč (výrok III.). Odvolací soud neshledal závadným postup soudu prvního stupně, který rozhodl o nákladech řízení dle zásady úspěchu ve věci vyplývající z ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu, a rovněž sám při rozhodování o nákladech odvolacího řízení z této zásady vycházel.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, které směřovalo proti výroku II. v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V. (o nákladech řízení) a VI. (o zaplacení soudního poplatku), a proti výroku III. (o nákladech odvolacího řízení).
Dovolání proti výrokům o nákladech řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím (které pro účely posouzení přípustnosti dovolání tvoří jeden celek a sčítají se - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016) není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), neboť odvolací soud posoudil dovoláním zpochybněnou otázku aplikace ustanovení §150 o. s. ř. při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
V usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod č. 2/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud – zejména s odkazem na tam uvedenou ustálenou judikaturu Ústavního soudu – dovodil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci §150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v §142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v §150 o. s. ř.) vykládat restriktivně. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 200/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže rozhodl o nákladech řízení účastníků (před soudy obou stupňů) podle zásady úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). Dožadovala-li se dovolatelka použití ustanovení §150 o. s. ř. zejména s poukazem na vady v postupu soudu a s tím spojené zvýšené náklady, přehlíží, že při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. se posuzují okolnosti případu a poměry účastníků, nikoli postup soudu, neboť skutečnosti stojící na straně soudu nelze klást k tíži účastníka řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014, nebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 704/2016). V souzené věci pak okolnosti případu, kdy žalobkyně (dovolatelka) podala zjevně bezdůvodné návrhy (na což ji žalovaná ještě před podáním žaloby upozornila), ani sociální poměry dovolatelky (srov. usnesení odvolacího soudu ze dne 1. 7. 2016, č. j. 18 Co 272/2016-373) postup dle ustanovení §150 o. s. ř. neodůvodňují. Odvolacímu soudu proto nelze úspěšně vytýkat, že nevzal v úvahu ustanovení 150 o. s. ř., a odepřel tak dovolatelce právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
Byl-li dovoláním dále napaden výrok II. rozsudku odvolacího soudu v části, kterou potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek ve výši 11.727 Kč, není podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání v této části přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, v němž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 6. prosince 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu