ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.4140.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 4140/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ Mgr. M. N. a b/ Mgr. L. N. , obou P., zastoupených Mgr. Lucií Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 317/5, proti žalované městské části Praha 4 , se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, zastoupené JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 – Košířích, Plzeňská 247/59, o určení nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 213/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2015, č. j. 20 Co 238/2015-267, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení, že jsou společnými nájemci tam specifikovaného bytu (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Žalobu odůvodnili tvrzením, že na ně přešel nájem předmětného bytu, neboť byly naplněny oba předpoklady, za jejichž současného naplnění docházelo k přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době úmrtí jejich otce (dřívějšího nájemce bytu), tj. ve znění účinném ke dni 1. června 2008 (dále jen „obč. zák.“).
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 43 C 213/2011-230, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. října 2015, č. j. 20 Co 238/2015-267, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu a změnil ve výroku o nákladech řízení účastníků tak, že výše těchto nákladů činí 44.140,- Kč; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zejména dovodil, že na žalobce nepřešel nájem předmětného bytu podle §706 odst. 1 obč. zák., neboť nebyl naplněn jeden z předpokladů tohoto přechodu v podobě neexistence vlastního bytu. Žalobci totiž nabyli děděním po svém otci ke dni jeho úmrtí rovněž (spolu)vlastnické právo k domu v P. (dále jen „dům v N.“), v němž se nacházelo šestadvacet obyvatelných (z celkových sedmadvaceti) bytů různých velikostí, a přestože byly tyto byty ke dni úmrtí jejich otce obsazeny nájemci, měli možnost se v dohledné době ujmout užívání hned několika z nich, neboť byly pronajaty na relativně krátké doby. Vzhledem k tomu žalobcům nesvědčí právo společného nájmu předmětného bytu, přičemž toto právo jim nelze přiznat ani za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., neboť na základě korektivu dobrých mravů lze pouze odepřít ochranu (nemravnému) výkonu práva a nikoli založit neexistující (zde nájemní) právo.
Dovolání žalobců (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila, není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Předně je zapotřebí zdůraznit, že podle ustálené soudní praxe se přechod nájmu bytu vždy řídí právní úpravou účinnou v době úmrtí nájemce bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 378/2008, uveřejněný pod C 7242 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 1893/09/). Otázku přechodu nájmu bytu proto dovolací soud posuzoval – stejně jako soudy nižších stupňů – podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni úmrtí otce žalobců (nájemce bytu) a ve znění do 31. října 2011 – dále opět jen „obč. zák.“ (viz rovněž §3074 odst. 1 větu první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněném pod č. 7/1997 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že slovy „mít vlastní byt” (§706 odst. 1 obč. zák.) zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. má k dispozici některý z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu. K témuž výkladu zákonem použité terminologie „mít vlastní byt” se přiklonil i v rozsudku z 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněném pod č. 98/97 časopisu Soudní judikatura, v němž dále uvedl, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. Stejným způsobem se Nejvyšší soud vyslovil k výkladu pojmu „mít vlastní byt” rovněž v rozsudcích ze 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, uveřejněném pod č. 34/1999 časopisu Soudní judikatura, a z 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněném pod č. 20/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V naposledy citovaném rozhodnutí (na něž odkázaly rovněž soudy nižších stupňů) pak rovněž dovodil, že podmínku „vlastního bytu“ splňuje i ten, komu svědčí právo bydlení z titulu spoluvlastnictví. Z odůvodnění téhož rozhodnutí současně vyplývá, že měla-li osoba uplatňující přechod nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák. možnost ujmout se užívání bytu ve svém domě v dohledné době (po uplynutí doby, na níž byl sjednán nájem tohoto bytu), není pro závěr o existenci „vlastního bytu“ podstatné, že tak nemohla učinit bezprostředně po smrti nájemce bytu. Od uvedených právních názorů se dovolací soud neodklání ani v poměrech souzené věci.
Dovolatelům lze přisvědčit v názoru, že byť se dědictví nabývá smrtí zůstavitele (§460 obč. zák.), k jeho nabytí zůstavitelovým dědicem nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a musí o něm být rozhodnuto. V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že dědicové jsou i v období mezi nabytím dědictví a potvrzením nabytí dědictví, případně schválením dohody o vypořádání dědictví, oprávněni věci, které náleží do dědictví, v mezích zákona držet, užívat, požívat jejich plody a užitky a nakládat s nimi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 10. listopadu 2000, sp. zn. 24 Cdo 484/2000, uveřejněný na str. 134 v sešitě č. 6/2000 časopisu Ad Notam).
Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (jejž podle současné právní úpravy nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit) dovodil, že nebyl naplněn předpoklad přechodu nájmu v podobě neexistence vlastního bytu ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. Z toho, co bylo uvedeno v předchozím odstavci, je totiž zřejmé, že dovolatelé jako dědici mohli již od smrti otce (a nikoli až od pravomocného skončení dědického řízení dne 23. června 2010, jak se mylně domnívali), tj. od 1. června 2008, užívat zděděný dům v Nuslích a tedy i realizovat svoji potřebu bydlení v postupně uvolňovaných bytech v tomto domě. Je přitom nerozhodné, že ze subjektivních důvodů (zde z důvodu sporu o dědické právo, který vyvolala manželka zůstavitele zpochybněním platnosti zůstavitelovi závěti) takovýto právní důvod bydlení nerealizovali (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99). Zbývá dodat, že na uvedeném závěru nemůže v tomto konkrétním případě nic změnit ani zákonné pravidlo, že během dědického řízení mohou dědici s věcmi nebo s jiným majetkem náležejícím do dědictví nakládat nebo činit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se svolením soudu (§175r odst. 1 o. s. ř.). Zde nelze opomenout, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud nezabýval otázkou, zda dovolatelé potřebovali k bydlení v některém z uvolněných bytů v domě v Nuslích souhlas soudu podle §175r o. s. ř., jehož udělení mimo jiné předpokládá, že v dědickém řízení byl okruh dědiců nepochybně zjištěn (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu z 31. května 2005, sp. zn. 30 Cdo 967/2004, uveřejněný pod č. 139/2005 časopisu Soudní judikatura). Absenci takového posouzení mu však nelze důvodně vytýkat (a ostatně dovolatelé to v dovolání ani nečiní), jelikož v řízení nebylo ani tvrzeno (natož prokázáno), že by o takové svolení požádali.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolatelé měli ke dni úmrtí nájemce předmětného bytu „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák., jelikož jim již tehdy (§460 obč. zák.) svědčil takový právní titul bydlení (/spolu/vlastnické právo k domu v Nuslích), který byl objektivně způsobilý v dohledné době trvale uspokojit jejich bytovou potřebu; je nerozhodné, že neměli možnost ujmout se užívání některého bytu ve svém domě bezprostředně po smrti nájemce a že ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizovali ani poté, co již měli možnost tak učinit (tj. po uplynutí relativně krátkých dob, na něž byly sjednány nájmy hned několika bytů v domě v Nuslích).
Již jen pro úplnost (protože otázka použití korektivu dobrých mravů nebyla dovoláním účinně nastolena) dovolací soud podotýká, že zákonem vyžadované předpoklady pro přechod práva nájmu bytu nelze eliminovat ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. února 2011, sp. zn. 26 Cdo 4437/2009, či z 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 1105/2007 /ústavní stížnost podanou proti posléze uvedenému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením z 23. února 2009, sp. zn. IV. ÚS 295/09/).
Dovolací soud nepřehlédl dovolací sdělení, že dovolatelé podávají dovolání „proti všem výrokům“ napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k uvedeným výrokům v dovolání schází nejen relevantní vylíčení předpokladů přípustnosti; dovolatelé totiž ve vztahu k nim neuplatnili ani žádné dovolací námitky.
Z řečeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátkou nelze za účelné považovat proto, že v daném případě jde o spor, který tvoří relativně běžnou agendu žalované, jež je městskou částí statutárního města a lze u ní presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. nález Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu